Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tibor,
zítra Sáva.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ 

První èást Ravikova Bulváru ztracených iluzí, Myšlenka, si našla jediného stateèného ètenáøe. Ravik by øekl – i jedinému je tøeba podat pomocnou ruku. Ta, jistì nároèná minulá úvaha, v souèasné situaci našeho ¾ití, takovou pomocnou rukou je. Tedy, vá¾ení pøátelé, zde je k mání  druhá úvaha, nazvaná Vize.
 
 
VIZE/02
Øekni, kde ty vize jsou ... tuto melodii si mohou zazpívat a také ji pìjí všichni futurologové, kteøí hledí do vzdálenosti celého století, stejnì jako analytici, kteøí sledují kratší èasový úsek, technokrati, kteøí vymýšlejí nejrùznìjší technické smyšlenky, biologové, kteøí se noøí do tajemství ¾ivota a do jeho zakódovaného programu. Také ¾urnalisté, i filozofové, píše se o notách této melodie v tisku i v literatuøe – ba i ve filmech ve stylu sci-fi.

Jsme vìru aspoò v èásti svìta bohatì nasyceni, splnili jsme si pøání, o nich¾ se nám pøed desítkami let mohlo nanejvýš snít. A pøesto ¾ijeme èasto s úzkostí v duši a mnozí z nás se bez psychofarmak neobejdou. Zmocòuje se nás úzkost z nenaplnìného ¾ivota. Strach z podminovaných zítøkù, z vìdomí chyb, jich¾ se civilizace dopustily a z tušené vize apokalyptické zkázy.

Oskar Wilde kdysi napsal, ¾e „mapa svìta, na které není naznaèena Utopie, není hodna ani pohledu, nebo» vynechává zemi, kam lidstvo popluje. A kdy¾ tu lidstvo pøistane, rozhlédne se a vida krásnìjší zemi, zase tam rozepne plachty. Pokrok je uskuteèòování Utopií.“

Tedy se rozhlédnìme, srovnejme své tu¾by s mapou, kterou nám po dvou tisíciletích, rozumí se „po Kristu“, zanechali naši pøedkové, a kterou pøed námi dokreslují naši souèasníci. Zdalipak jsou na tìchto kartografických projektech zaznamenány Utopie, které by stály za to, abychom vùbec vytáhli plachty na sto¾ár  a zvedli kotvy.  Jak ji¾ bylo zmínìno, knihovny jsou doslova nabité spisky, které pojednávají o naivních i hrùzyplných mo¾nostech budoucího cestování. Obsahují šance, mo¾nosti a perspektivy èlovìka a lidstva vùbec, avšak na ka¾dém z tìchto svazkù ulpívá stále gravitaèní tíha minulosti.

Ta dosavadní historická epocha se sna¾ila o zmno¾ení materiálního bohatství, co¾ se jí vyvedlo v menší èásti svìta. Zatímco ovšem kdysi fantastové snili o dnešku, a nedo¾ili se svých pøevrácených vizí, dnešní autoøi se ještì do¾ívají èasù, kdy se vzdávají vlastních iluzí a smyšlenek. Klasickou ukázkou je dílo Francise Fukuyamy, psané tìsnì pøed koncem 20. století (1992). Autor knihy, která povzbudila ètenáøe na celém svìtì, americký obèan pùsobící na univerzitách zaatlantického kontinentu, toti¾ podlehl obecné iluzi, ¾e zhroucením východních mocenských systémù konèí èas válek a revoluèních bouøí. Mnoho napovídá ji¾ titul jeho knihy: Konec dìjin a poslední èlovìk.  V tomto objemném svazku se dovídáme, ¾e pádem ¾elezné opony skonèily dìjiny. Prý budou stále „probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát.“ Pøíští demokratický øád svìta svou expanzí bude jediným mo¾ným a také finálním stádiem vývoje lidstva.

Fukuyama se svého myšlenkového závìru, po doèasném sklízení ovací, vzdal. Stalo se tak uprostøed nekoneèných válek, proti nim¾ tøicetiletá válka byla sice tragickou, ale jen epizodou. Jaký je tedy dnešek? Rozmaøilost i bída na jedné planetì. Kdy¾ se sejdou mocní tohoto svìta na svrchovaném zasedání, hovoøí nikoli o udr¾itelnosti ¾ivota, ale o stálém a  udr¾itelném rozvoji. Bez ohledu na omezené zdroje vody, surovin, pøièem¾  i prostý školák si dovede spoèítat, ¾e pro miliardy lidí, kteøí by rádi ¾ili na úrovni dnešní Evropy, nemluvì u¾ o Americe, není ani dost prostoru ani dostatek zdrojù.

Naše neskuteèné hromadìní majetku neuniklo autorovi Citadely, pilotovi druhé svìtové války, legendárnímu spisovateli Antoinu Exupérymu, který napsal doslova: „Tvá touha všechno poèítat, tì poutá k stavební hmotì  místo k tváøi, která je z ní slo¾ena a kterou je tøeba poznat. Z toho pak nutnì plyne, ¾e lpíš na ¾ivotì pøedevším jako na nakupení dnù, aèkoli je-li tu chrám èistých linií, bylo by pøece šílenstvím litovat, ¾e se v nìm nenakupilo víc kamenù.“

Je zøejmì škoda, ¾e se  futurologickými vizemi zabývají autoøi vyspìlých zemí, kteøí mají vìru málo pochopení pro duchovní rozmìr našeho putování, pro jemné pøedivo metafyzické nadìje a pro etické normy, které zrály na evropském kontinentu dva tisíce let. Tady tudí¾ shledáváme, proè se futurologické studie, zakoøenìné v posledních staletích, plní zejména sloupci èísel, køivkami  grafù, pøekvapivými objemy penìz a výrobkù èi ký¾enými inovacemi a objevy techniky. Tato èísla zajisté poutají ètenáøe, který je zvìdavý na vlastní zítøek a pozítøek. Pro budoucnost, pro  zobrazení reálné mapy Utopie, jsou ovšem tyto projekty – a¾ na výjimky – bezcenné.

Pro další myšlenkový sled této úvahy bychom si mìli ujasnit, ¾e existuje velmi podstatný rozdíl mezi tím, jak ¾ijeme a mezi tím, jak bychom ¾ít mìli. A také mezi tím, jak bychom mìli a jak budeme moci ¾ít. Souèasní vizionáøi své konstrukce neopírají o ¾ivotní normy, na nich¾ bychom mohli zakládat své nadìje nebo hororové vize. Naopak ekonomika tu hraje stì¾ejní roli, a proto se do popøedí dostávají starosti o budoucí potøeby energetiky, výroby, obchodu, volného èasu, robotizace. Bankéøi ovšem stojí v pozici hazardních hráèù u hracího automatu, v oèekávání, ¾e jim padne terno. Jen zøídkakdy se jejich oèekávání naplnila – vìtšinou jim uniká poèátek krize, a tedy se pád jediné americké banky, ve stylu „motýlích køídel“ promìní v recesi svìtového dosahu. 

×

Tudí¾ i programátoøi budoucích tras lidské civilizace nezapøou své myšlenkové koøeny;  promlouvá z nich  tváøí v tváø potenciálním malérùm minulost dávná i zrovna odkvétající, konvence unavené doby. Základem je umocòování potøeb a hromadìní kvant. Výsledkem bude pøinejmenším pøenos nectností dneška do vzdálené budoucnosti. Výsledkem nemù¾e být nic jiného, ne¾ znásobený dnešek, doplnìný nanejvýš komerèními inovacemi  a budoucími objevy. Tedy více vynálezù, více pohodlí, více zbo¾í a tedy i znásobené špatnosti dneška.

Citliví lidé ovšem ji¾ dnes cítí pod slupkou nahromadìného bohatství hluboký nepokoj – neklamnou duchovní prázdnotu našeho èasu. Nic proti trvalému rozvoji, kdybychom byli inspirováni bídou okolního svìta, hladem, ¾ízní a lidským utrpením, kdybychom chtìli zmírnit, ne-li odstranit bídu rozvojového svìta. To, co nás znepokojuje, je ovšem jen sobectví a rostoucí nároky èlovìka nikoli nasyceného, ale doslova pøe¾raného „civilizovaného“  ostrova na této planetì.

 K tomuto tématu se svého èasu vyjádøil ji¾ citovaný filozof Rudolf Jièín, inspirovaný A.Schopenhaurem. Napsal toti¾, ¾e „vítìzí ideje obyèejných lidí. Jsou to ideje, týkající se moderních mýtù jako je mír, práce, rovnost, ¾ivotní standard, technika, móda, konzum, turistika, sport, populární umìní, hygiena a úpravnost. Odstraòte tyto ideje a budete mít èisté ovzduší. Jinak se namáháte úplnì marnì. Nic nezmù¾ete, dokud bude vládnout èlovìk, který chce stále nìco nového, jiného, modernìjšího, stále více pøedmìtù.“ „Luze je tøeba pøísnì odmìøovat. Podporují-li se její touhy po materiálním blahobytu, probouzí se jen dál její nenasytnost,“ pokraèuje Jièín. „Je-li nìkdo takový dobytek, ¾e není schopen sám dobrovolnì omezit své materiální potøeby, nemá-li tolik vlastního rozumu, aby si dovedl pøedstavit nìjaké meze, pak nezbývá nic jiného, ne¾ aby mu jeho pseudopotøeby omezil nìkdo jiný, kdo ten rozum má.“ A koneènì, „svìt, má-li za nìco stát, musí se pøizpùsobit tìm nejvyspìlejším. A ti na nìjaké civilizace, krámy a tretky serou. Jsou askety z vlastní vùle. Ostatním budi¾ askeze pøikázána.“

Co¾ není pouhá moudrost jednoho intelektuála z konce dvacátého století. Je to, do jisté míry, i test inteligence. Kdo se s tìmito øádky nedoká¾e vypoøádat ve své mysli, vydává svìdectví sám o sobì. Proto se øíká, ¾e Rudolf Jièín je nepublikovatelný, respektive spoleèensky neúnosný – i kdy¾ v tomto stylu sám ¾il.

×

Nyní je to ovšem téma mnohem záva¾nìjší, ne¾ kdykoli  pøedtím. Proto¾e planeta jako celek – ani¾ o tom má prosté lidstvo povìdomí – bojuje doslova o ¾ivot. Mluvíme-li o tom, jak bychom si na tomto svìtì mìli poèínat, potom indické myšlení a evangelia dokázaly u¾ pøed tisíciletími tento recept nabídnout v podobì duchovních hodnot. Èlovìk toti¾ bez etických mìøítek, bez vyšších norem a pochopení smyslu svého konání na této planetì je bezbranný vùèi vlastním dílùm zkázy.

Technika, moc nových objevù, toti¾ vrhly na èlovìka stín a netušené riziko. Jejich pokrok v obojím smyslu povzbuzovali i futurologové u svých psacích stolù a stolních poèítaèù. Mù¾eme si v tomto ohledu pøipomenout, co jsme se v polovinì  minulého století mohli doèíst ve studii amerického Hudsonova institutu. Nejde jen o selhání vizí, ale i o pohled tehdejších vizionáøù. I nezbývá, ne¾ se zeptat, zdali se mìl èlovìk na této zemi tisíce let namáhat, aby se dozvìdìl, ¾e „normální obèan roku 2000 procitne osvì¾en z bezesného, léky  povzbuzeného spánku. Spolkne k snídani pilulku o 200 kaloriích a vklouzne do èerstvého jednoduchého obleku. Elektrickým autem se dostane do práce rychlostí blesku. Tam bude sedm a pùl hodiny maèkat tlaèítka a sledovat mìøící stupnice v továrnì bez prachu, bez plynu a bez hluku“.

Jiní vizionáøi se ovšem více pøiblí¾ili dnešku – psali toti¾ o centrálním poèítaèi, který bude shroma¾ïovat osobní údaje o ka¾dém obèanovi. Záznamy budou obsahovat témìø všechno z našeho bytostného soukromí.  Nìkterá skladovaná data, pøenášená poèítaèovou sítí  jsou pochopitelná – dovídáme se o prùbìhu svých chorob, banky sledují své zadlu¾ené klienty, údaje o jejich movitém i nemovitém majetku. V úøedních databázích jsou uvedeny údaje o našich rozvodech, o našem bydlení, o školách, které jsme absolvovali. Ovšem bì¾nou praxí se staly i odposlechy a díky poèítaèovým operátorùm jsou dostupné i texty, které momentálnì ètete.

Jakmile zaènete hledat urèité slu¾by nebo speciální výrobky, rázem vás zaène zahlcovat spousta nabídek a široká paleta hledaného zbo¾í ve všech cenových relacích. V urèitých centrálách si mù¾e kdekdo vyhledat nejsoukromìjší informace o komkoli z nás. Informace, vzácné to zbo¾í, jsou zkrátka na prodej. Mohou navigovat podnikatele na nejrùznìjší výhodné koupì a prodeje. I mnozí z nás jsou kdykoli prodejní jako lidské bytosti.

George Orwell v románu „1984“ byl skuteèným vizionáøem. Skoro všechna jeho, kdysi nemyslitelná literární témata se toti¾ stala souèástí ka¾dodenního ¾ivota. Orwellovým svìtem  vládnou tøi supervelmoci, z nich¾ dvì se støídavì spojují proti tøetí mocnosti. Èlovìk je sledován a odposloucháván na ka¾dém kroku. I v nejintimnìjším soukromí je studována míra jeho loajality s panujícím systémem. Dokonce se zaèaly vyrábìt i televizní pøijímaèe s oboustranným provozem. Prolamují tak poslední bariéru našeho soukromí. Ve chvíli pohody, pøed obrazovkou, si není od této chvíle nikdo jist, zda není sledován, co má zrovna k veèeøi.

V jiných futurologických dílech jsme se doèítali, ¾e budeme ¾ít pod bièem „drá¾didel“ – èemu¾ odpovídá spotøeba povzbuzujících anebo utišujících medikamentù, nemluvì o rostoucí drogové závislosti stále širšího vzorku populace. Aldous Huxley nechává 632 let po Fordovi pìstovat budoucí potomstvo v retortách, doslova na bì¾ícím pásu, pøièem¾ se u¾ pøedem rozhoduje o genetické kvalitì rodících se dìtí, o jejich specializaci a o rozdìlení na kasty. Biologie a medicína se vskutku tomuto hororu pøiblí¾ily – plození  „in vitro“ se stalo bì¾ným lékaøským øešením, a genetické zásahy do našeho kódu jsou pøedmìtem mimoøádnì intenzivního výzkumu.

V Bradburyho románu 451 stupòù Fahrenheita zase nièí „hasièi“ v plamenech všechna díla svìtové literatury, co¾ by bylo jen opakováním podobných palièských operací lidských dìjin. Posléze Herman Kahn se dokonce pustil do projektu „stroje posledního soudu.“ Tento americký futurolog, který se nedo¾il konce 20. století (+ 1983) byl poradcem všech amerických prezidentù od Harryho Trumana po Ronalda Reagana, byl vlivným èinitelem v bouølivých èasech, zpracoval teorii, ¾e existují rùzné stupnì hrùzy a sám o sobì pravil, ¾e je bojovníkem proti „uhlazenému myšlení.“

Jeho myšlenka podminování planety vydìsila nemálo lidí. Pravil o stroji totální zkázy doslova: „Myslím, ¾e se dá postavit, pøesnìji: vím, ¾e se sestrojit dá.“ Konstrukce by, podle jeho propoètu, trvala asi deset let, náklady by reprezentovaly asi deset miliard dolarù a princip posledního soudu je vlastnì prostý: Asi 600 metrù pod zemským povrchem by mìl být ulo¾en atomový pekelný stroj, který by byl s to vymazat všechen ¾ivot na naší planetì. „Podívejte se“, vysvìtloval, „stroj je napojen na poèítaè, který je vybaven všemo¾nými záznamními pøístroji. Elektronický mozek má tento program: jestli¾e Sovìti nebo jiná mocnost, udìlají nìco z tohoto výètu, napøíklad  shodí pìt bomb na USA, obsadí Berlín, urazí našeho velvyslance v Laosu nebo nìco dalšího, co na ten seznam napíšeme – bouchne to. Seznam musí být podrobný a musí být sestaven s dìsivou jasností. Všechno ostatní jde samoèinnì. Jakmile poèítaè zaznamená porušení jednoho pøikázání, vyletí Zemì do povìtøí. Ale s tím si není tøeba dìlat starosti, proto¾e nikdo se neopová¾í nìkteré pøikázání porušit.“ Stroj podle Kahnova soudu, lze uèinit nezranitelným a hlavnì, jak poznamenal, „pekelný stroj nemá potí¾e s humanitáøskými vznìty.“

Pekelnou mašinu (zatím) nikdo nesestrojil – ovšem na sebevra¾dì v tomto stylu všichni nepøetr¾itì pracujeme. Na svìtì probíhají stále války, je¾ vojenští odborníci nazvali „periferní strategií“. Tedy na periferii mocností se odehrávají konflikty, v nich¾ si rozhodující mocnosti ovìøují funkènost a pøednosti vojenské techniky – je to jednou nìkterá ze zemí Blízkého východu, jindy hrátky v latinské Americe anebo na Dálném východì. Tedy se dostávají ke slovu i nespolehlivé rakety, oblohu køi¾ují letadla s jadernými støelami – a èasto schází jen málo, aby selhala lidská psychika – buï pilotù, nebo øídících mocností. S kuføíky posledního soudu toti¾ putují málo odpovìdní mocní tohoto svìta, a populace èítající skoro deset miliard lidských dušièek nemá ani tušení, ¾e se hraje ka¾dou chvíli o osud celé planety. Astrofyzici se dohadují, zda je jen v našem vesmíru bezpoèet podobných civilizací, zatímco jiní kolegové, kteøí sázejí na zázraènost ¾ivota, který je vìru nepravdìpodobnou velièinou od samého poèátku, soudí, ¾e jsme jedinou obydlenou planetou.

Posléze nìkteøí badatelé usoudili, ¾e v celé naší nebeské soustavì neexistuje podobná civilizace, proto¾e technický vývoj, bez etických pravidel,  dospìje k fázi, kdy se obydlená planeta a její ¾ivot nutnì samy zlikvidují. Abychom byli konkrétní: respektovaný britský fyzik jaderných èástí, Brian E. Cox se nediví, ¾e jsme se s ¾ádnou vesmírnou civilizací nesetkali. Podle jeho mínìní, je velmi pravdìpodobné, ¾e postupem techniky zaènou schopné civilizace bojovat globálnì za jeden projekt, (mù¾e to být podle nás  tøeba jen touha po pitné vodì), tak¾e dochází k válkám, k destrukci planety, a to døív, ne¾ se ¾ivot staèí pøestìhovat jinam.

To je tedy pøedstava o sebevra¾dì ve velkém, ani¾ bychom k tomuto úèelu potøebovali apokalyptický stroj Hermana Kahna. Navíc nám nejvýznamnìjší astrofyzik Stephen Hawking na pøelomu tisíciletí doporuèuje, abychom hledali náhradní planetu v nejbli¾ších tisíci letech, tedy do konce našeho tøetího tisíciletí, proto¾e se naše zemìkoule stane neobyvatelnou. Zajisté i naší vlastní zásluhou.

 
Autor textu:  Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika:  Olga Janíèková
 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 12.11.2020  18:43
 Datum
Jméno
Téma
 12.11.  18:43 olga janíèková
 12.11.  11:44 Von
 11.11.  17:09 olga janíèková
 11.11.  11:35 olga janíèková
 11.11.  10:55 Von