V Kramáøovì vile
Vzpomínkový èlánek k výroèí republiky ji¾ ne¾ijícího autora...
U pøíle¾itosti výroèí vzniku Èeskoslovenské republiky v roce 2010 byla na ten den zpøístupnìna Kramáøova vila, která slou¾í jako rezidence pøedsedy vlády, avšak jen málokterý ji jako bydlištì skuteènì vyu¾ívá. Podívejme se tedy dovnitø a pøeètìme si, co se poèetní návštìvníci pøi prohlídce dovìdìli.
Kdo vlastnì byl Karel Kramáø?
Narodil se 27. 12. 1860 ve Vysokém nad Jizerou v rodinì zámo¾ného stavitele ve Vysokém nad Jizerou, kde ¾il do svých šestnácti let. Pozdìji vystudoval práva na Právnické fakultì Univerzity Karlovy. Pak studoval práva ve Vídni, národní hospodáøství v Berlínì a politické vìdy v Paøí¾i. Systematicky a dùslednì se pøipravoval na politickou dráhu, rád cestoval, umìl dokonale rusky, francouzsky, nìmecky a anglicky. Byl znamenitý a
v¾dy upravený debatér. Výhodou bylo, ¾e byl finanènì nezávislý (vlastnil tkalcovnu v Libštátì, disponoval akciemi v Pra¾ské akciové tiskárnì, estonské Kränholmanufaktur v Tallinnu a dalších podnicích). Svùj majetek posléze rozmno¾il i sòatkem.
V roce 1889 se podílel s T. G. Masarykem na zalo¾ení Èeské strany lidové – realistické. V roce 1890 vstoupil k mladoèechùm a v roce 1891 byl za nì zvolen do vídeòské Øíšské rady. Stal se pøedsedou realistické strany, která pøed první svìtovou válkou patøila k nejsilnìjším.
Do vypuknutí 1. svìtové války byl Kramáø zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska, v jeho¾ rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910) a propagoval myšlenku novoslovanství. Ještì pøed vypuknutím 1. svìtové války však vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který ji¾ s existencí Rakouska-Uherska nepoèítal a èeské zemì plánoval jako souèást slovanské federace. Jeho názory silnì ovlivnil vztah a posléze man¾elství s Ruskou Nadì¾dou Nikolajevnou Abrikosovovou.
Po vypuknutí 1. svìtové války zaèal organizovat domácí odboj, roku 1915 byl za to zatèen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. èervence 1916, byl spolu s Aloisem Rašínem a dalšími odsouzen k trestu smrti pro velezradu. Trest mu byl pozdìji zmìnìn na 20 let a v èervenci roku 1917 byli odsouzení amnestováni nastoupivším císaøem Karlem I.
Doma získal ji¾ bìhem procesu povìst hrdiny, který díky své èinnosti pro vlast riskuje vlastní ¾ivot. Po propuštìní z vìzení opìt stanul v èele mladoèeské strany, která se v únoru 1918 slouèila s nìkolika menšími stranami do Èeské státoprávní demokracie.
V dobì vyhlášení samostatného Èeskoslovenska se Kramáø jako pøedseda Národního výboru nacházel v ®enevì na setkání pøedstavitelù domácího a zahranièního odboje. Zprvu propagoval pøedstavu monarchistického zøízení samostatného státu, ale pozdìji pøistoupil na republikánskou formu vlády. Hned na poèátku 1. republiky, roku 1919, zmìnila Kramáøova strana svùj název na Èeskoslovenskou národní demokracii.
Kramáø byl 14. listopadu 1918 Národním shromá¾dìním zvolen prvním ministerským pøedsedou ÈSR. V té dobì vedl èeskoslovenskou delegaci na Paøí¾ské mírové konferenci, kde prosazoval mj. intervenci proti bolševické vládì v Rusku. S tímto po¾adavkem však neuspìl a vyostøily se ideové i osobní rozpory s tehdejším ministrem zahranièí Edvardem Benešem.
Ve funkci ministerského pøedsedy zùstal do 8. èervence 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skonèily pro národní demokraty neúspìchem. V ¾ádné další èeskoslovenské vládì ji¾ nepùsobil. 8. ledna 1919, ještì jako ministerský pøedseda, pøe¾il pokus o atentát mladého komunisty. Nic se mu nestalo, proto¾e kulka uvízla v náprsní tašce nadité penìzi, co¾ se stalo tématem mnohých vtipù.
V dobì první republiky byl sice Kramáø pøedsedou své strany, ale faktickou moc v ní mìli jiní. Zastával konzervativní a nacionalistické názory, byl zastáncem národního, nikoliv národnostního státu, a vedl – jako jeden z kritikù tzv. „Hradu“ – øadu ideových i osobních sporù (kupøíkladu o zásluhy domácího a zahranièního odboje) s Benešem i Masarykem. Karel
Kramáø zemøel roku 1937 v Praze a je pohøben v kryptì pravoslavného kostela na Olšanských høbitovech.
Z podnìtù paní Nadì¾dy vystavìl tøi honosné vily:
na Krymu v roce 1908, pra¾skou v roce 1915 a tøetí ve Vysokém nad Jizerou v roce 1931. Tu krymskou mu bolševici zkonfiskovali, a tak není divu, ¾e silnì podporoval ruské emigranty a uprchlíky v ÈSR.
Pozemek na baštì sv. Maøí Magdalény pro stavbu pra¾ské vily Kramáø zakoupil ji¾ v bøeznu 1911. Místo nabízelo impozantní pohledy na mìsto, které však bylo jen provinèní, vláda sídlila ve Vídni. Projekt vypracoval rakouský architekt Friedrich Ohmann podle pøání zadavatele v novobarokním slohu. Kramáøovo rozhodnutí bylo u¾ tenkrát ostøe kritizováno, vyèítali mu, ¾e na dominantním místì staví ve „státním“ slohu monarchie, ale on si svùj zámìr obhájil. Ohmann projekt dokonèil v létì 1911, avšak zmìny a podnìty paní Nadì¾dy pozdr¾ely stavebníky a¾ do roku 1913. Stavební firma Josef Èámský zahájila výstavbu v roce 1912 a stavbu zkolaudovali v kvìtnu 1915, pøièem¾ a¾ do roku 1921 se upravoval interiér. Ve vile o rozloze 700 m2 bylo celkem 56 místností. Souèástí areálu jsou ještì dva menší domky pro personál. Fasádu zdobí reliéfy èeského lva, køi¾ník na moøi a ruský medvìd, vše dle Ohmannových návrhù.
Pøed výchozím prùèelím byla zalo¾ena podle návrhu Františka Thomayera zahrada, která by sama o sobì zasluhovala samostatný èlánek. Hlavní vstup se nachází na protìjší, severní stranì. Výzdoba interiérù byla provedena podle návrhù profesora Umprum Jana Beneše a sochaøù K. Štipla a C. Klouèka. Do výzdoby se promítl silný vliv paní domu a Kramáøova politická orientace na carské Rusko. Mobiliáø se však nezachoval, místnosti jsou dnes vybaveny dovozy z rùzných jiných staveb.
Hlavní spoleèenskou místností v patøe vily byla jídelna se zimní zahradou, její¾ okna nabízela neopakovatelný výhled na Pra¾ský hrad. Pracovnu prosvìtlovala okna a balkónové dveøe situované k Rudolfinu. Kuleèníkový pokoj v pøízemí, osvìtlovaný trojími vitrá¾ovými dveømi, byl další místností, kde Kramáøovi pøijímali hosty Ve vile bylo nìkolik pokojù pro hosty, nìkolik salonkù, šatny a kuchyò. K dokonalému provozu pøispívalo centrální teplovzdušné vytápìní a dokonce i odsavaè prachu.
Po smrti man¾elù Kramáøových vlastnila vilu Spoleènost dr. Karla Kramáøe, která ji pronajala Národní galerii. Po roce 1948 spoleènost musela ukonèit svou èinnost, dùm pøipadl Národnímu muzeu a v roce 1952 pøešel do vlastnictví Úøadu pøedsednictva vlády. Ubytovávali se tam významní hosté ze zahranièí. V roce 1991 prohlásilo ministerstvo kultury vilu za kulturní památku, prošla rekonstrukcí a slou¾í jako reprezentaèní sídlo pøedsedy vlády Èeské republiky.
Foto:
Kramáøova vila
Èekající návštìvníci
V jídelnì
V pracovnì pøedsedy vlády
Salon
Na další foto se podívejte ZDE
Text a foto:Ivo Krieshofer