Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
Proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
Nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Na zaèátek dnešního pøíspìvku kousek textu písnièky Jitky Molavcové „Máme rádi zvíøata“. Tímto názvem jsme pojmenovali nový seriál - tentokráte o zvíøatech.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspìšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste pøispívali svými pøíbìhy. A tak tomu bude i nyní u nové série "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy. Nebude se jednat o odborné texty ale jen o veselé i neveselé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Jako tøetí v poøadí je naše autorka Jaroslava Krejèová a musím se pøiznat, ¾e pøi ètení jejího textu u¾ jsem se dlouho tak dobøe nepobavil.
Pohodové poètení vám všem pøeje
Václav ®idek, èlen Redakèního týmu
* * *
Jaroš
Náš dìda velmi rád nám nìco organizoval a v¾dy to špatnì dopadlo. Kdy¾ pøišel s tím, ¾e nám zajistil dovolenou, tak jsme s hrùzou èekali, co z toho bude. A bylo. Oznámil, ¾e pozval svého synovce z Nìmecka a ¾e on ho pøihlásí na úøadì a my s ním pojedeme jen na dovolenou. Kam, to je naše starost, on zajde s ním na úøad ho pøihlásit. Ještì jen dodal, ¾e pøijede za 14 dní.
Pamìtníci pamatují, ¾e termín dovolené se musel nahlásit u¾ v lednu a ten náš byl o mìsíc pozdìji. Pøesun dovolené se povedl dohodnout, ale sehnat místa to bylo horší. Pomohli pøátelé, kteøí mìli novì pronajatý starý domek nedaleko Berouna. Byl léta opuštìný a tak ho pomalu dávali dohromady. Byly to dvì místnosti, ale proto¾e jsme plánovali jezdit po okolí, tak na pøespání to staèilo. Druhý den po našem pøíjezdu se objevil hubený, zrzavý kocour ji¾ na první pohled to byl bezdomovec. Nìmci mìli doma kocoura, tak ho zaèali krmit. Chtìli vìdìt jak se jmenuje. V té dobì jsme mluvili o majiteli domku a tak jsem nepostøehla zmìnu rozhovoru a øekla jméno majitele Jaroš. Za chvíli slyším jak na kocoura volají Jaroš a ten vidouce maso v ruce pøibìhl. Marnì jsem se sna¾ila omyl vysvìtlit, byl to prostì Jaroš po celou dobu našeho pobytu.
Po našem odjezdu tam pøijeli majitelé. Paní Jarošová je velice rázná ¾ena a tak zavelela „Jaroši tašky“. Pøibìhl kocour, kterého okam¾itì zahnala a znova zavolala. Opìt pøibyvšího kocoura zahnala. Po tøetím u¾ jejím hodnì rozèíleném volání pøišli oba. „To je divné, volala jsem tì nìkolikrát a pøibìhl jen ten kocour.“ Jestli mu tu dávali ¾rát, tak se té pøíšery nezbavíme. No jo, ale on pøibìhl na tvé jméno. Tak si to vyzkoušeli a po dlouhé dobì se ozývalo Káji, Karle, Karlíèku.
Nic. Ale jakmile zaøvala Jaroši, u¾ mne to nebaví, kocour pøibìhl. Moje krásné pøíjmení pro takovou zrùdu, to si ta bába pìknì vypije jen co se vrátíme. Sice si to bába pozdìji opravdu vypila, ale u¾ se nedalo nic dìlat. Domek byl obsazen celé prázdniny a dìtem se dovolilo vzít toho krásného kocourka do baráku. On opravdu byl tak ošklivý a¾ byl krásný a pøísun potravy mu udìlal také dobøe. Stal se z nìho i mazlivý kocour a navíc jak pan Jaroš pozdìji pøiznal se èasto vymlouval na nìho, kdy¾ se potøeboval nìkam zašít.
Pøišel podzim a tím zazimování domku. Na rozlouèenou dostal kocour velkou porci s tím, aby to tam v zimì ohlídal. Neèekalo se, ¾e by vùbec pøe¾il. Na jaøe kdy¾ vesnicí opìt zaznìlo Jaroši pøines tašky, pøiøítil se kocour. Byl sice pohublý, ale vesele je vítal. Dostal maso zejména kdy¾ se zjistilo, ¾e v domku u¾ není jediná myš. Pozdìji se zjistilo, ¾e na pùdì má pelíšek, jak se tam dostal bylo malou záhadou, ale pøe¾il tenkrát docela mrazivou zimu. Ještì nìkolik let je nadšenì na jaøe vítal, a¾ jednou nepøišel. A pán Jaroš chodil po vsi a ptal se, zda nìkdo nevidìl krásného zrzavého kocourka slyšícího na jméno Jaroš.
Máme rádi zvíøata… (3)
