Poka¾dé, kdy¾ se setkám s nìkým, kdo jde jako já po osamìlé cestì, pozdravím. Nutká mì k tomu myšlenka, ¾e potkávám èlovìka. Mo¾ná je to dlouhotrvající nápovìdou mé maminky, která zdravila ka¾dého, koho potkala.
Samozøejmì, ¾e zdravím jen ty, které nìjak znám. Na tìch cestách, mnì pøipadá nemo¾né minout nìkoho, kdo jako já jde uprostøed lesa nebo krajiny sám. Pozdravím klidnì i ty, kteøí jsou o mnoho let mladší ne¾ já. Neberu to jako poní¾ení. Pouze pozdravem oznamuji: „Hej, jsme na svìtì, známe své tváøe, a tak ti pøeju hezkej den.“
Tìch, kteøí vcházejí do barù, restaurací, èekáren bez pozdravu, je také dost. Mlèí! Buï mají starosti, nebo jsou nabubøelí, a trochu hloupí. Vèera jsem omylem pozdravil ve vagónu metra. Hodnì zvuènì.
Jeden mladý mu¾ udivenì a hlasitì pronesl: „Vole, zdravit v metru, to jsem ještì neza¾il!“
Jeho kamarád doplnil: „Pán se vrací ze sanatoria na sobotu domù!“ Mo¾ná mìli pravdu!
Zdravení je intimní zále¾itostí a nìkdo nechce být otravován cizí osobou. Nìkdy moje spoleèenská snaha dopadne nepochopitelnì.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem jednu paní, kterou potkávám v trafice.
„A proè myslíte, ¾e je dnešní den dobrej?“ zeptala se znechucenì. „Za chvíli mi budou trhat stolièku!“
Vzájemné zdravení