Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Za všechno mù¾e èas… aneb Ostudná studna
 
Sedím si tak v tichém pití kávièky na zápra¾í chatièky a koukám do zelenì, kdy¾ se na naši malièkatou louèku nad chatou souká z kopce dolù óbrnáklaïák a na nìm nìjaké veliké ¾elezné vìci jako napøíklad vrtná vì¾. To je nìjaký divný hovnocuc (promiòte, ale nevím, jak se to øekne slušnì), co jede asi k sousedùm, myslím si. Ale to monstrum zastaví nad mojí malou chatièkou a dva chlapi zaènou vykládat ty ¾eleza.

Tak a teï malá vsuvka: je tady studna, ale jaksi vyschlá. Nechal ji vyvrtat pøed léty mùj tatínek, který u¾ ne¾ije. Chodím u¾ asi sedmý rok, co sem jezdím, loudit vodu po sousedech. Tedy pitnou. U¾itkovou musím èekat, a¾ naprší.

– Kdy budete chatièku opravovat? – ptala se jednoho dne jedna ze sousedek.- A jestli jo, mìla byste nejdøív mít vodu, to je k zednickým i jiným opravám nutné.

– A hele, nevíte o nìjakém studnaøi? já na to.

– Jasnì, dám vám telefon. A dala. To bylo na jaøe. Na telefonu mi kdosi øekl, ¾e jo, ¾e tam nìkoho pošle se na to podívat. Ale dlouho se nic nedìlo. A¾ v èervnu pøijel rovnou sem pan Procházka, ¾e mìl cestu kolem a ¾e se na to jde podívat. A ¾e jo, ¾e to pùjde, dohodli jsme se, ¾e se ozve a ¾e to udìláme bìhem léta, kdy tady vìtšinou jsem. Jen¾e pak se za mnou zaèali trousit sousedé, ¾e je to prý dìsný rámus, ¾e to práší, ¾e tu jsou dìti, ¾e jsou prázdniny a ¾e se to má dìlat mimo sezónu. Tak jsem øekla, ¾e tomu pánovi zavolám a odlo¾íme to na podzim. Jen¾e jsem na to zapomnìla, respektive ve snu mne nenapadlo, ¾e pøijede rovnou…On mi toti¾ veèer pøedtím volal na mobil, ale já jsem to nezaregistrovala…

A teï zaèalo tóèo. Sousedi zaèali øvát. Dílem na mì, dílem na nìj. On byl pohodáø a s klidem øíkal: Ale helejte, to v¾dycky trochu dìlá rámus, a v¾dy» je to jen pár hodin vrtání, kdy¾ u¾ jsem tady s tím cajkem, pøece to nebudu zase nakládat zpátky, atd., atd. Já jsem z toho dostala tøesavku, proto¾e jsem vùbec nevìdìla, co mám dìlat. Na jednu stranu vodu potøebuju, na stranu druhou si nechci nechat nadávat a ani se mi to vrtání zrovna teï nehodí, kdy¾ tu mám dvì vnuèky, psa a ¾ádné peníze, které jsem (pùvodnì na vodu) zapùjèila své dcerunce na byt.

No, byla to zále¾itost, pøi které jsem také víc poznala sousedy. Nìkteøí mi fandili, (tedy asi jeden a to mo¾ná neupøímnì, proto¾e má pod mojí cestou naèerno jakousi rouru) jedna si šla mìøit hloubku vody ve své studni, aby jí náhodou neubylo, a¾ budu mít studnu já, volala mì k tomu a vyhro¾ovala, ¾e kdy¾ to klesne… tøetí mi vypoèítala, kolik potvrzení k tomu potøebuju atd.

Nejlepší byl pan Procházka, kterýmu jsem uvaøila kafe a probrali jsme trochu ¾ivot, kdy¾ nám mezitím na doslech všichni nadávali. Domluvili jsme se, ¾e to vzdáme a udìláme to a¾ v záøí. A ¾e si ty vìci zase odveze (zavolá na to zpátky ten náklaïák, kterej musí zaplatit) ale ode mne nic za to nebude chtít.

Mezitím mi zase jedna sousedka dosti výraznì naznaèila, ¾e jsem nìjakej póvl, kdy¾ nemáme svoje “plato” na vodì u øeky a aby si náhodou moje dìti neusmyslely chodit skákat do vody z toho jejich plata. (Tady toti¾ není normální pøístup do vody, je tu skála, po které se leze dolù a vìtšina chataøù tu má plato. Já se svými s dìtmi a psy chodím na tzv. kameny, kde mìl kdysi stan mùj táta, kde se sice leze do vody po ètyøech, ale je to romantika a stejnì hezké koupání.) Ale kdy¾ se moje vnouèata holky èi kluci kamarádìj s jejich a jdou nìkam skákat, mám jim to zakazovat, ¾e oni nesmìjí?

S panem Procházku, který je povoláním studnaø a støelec skal, ale jako hobby má putování po pouštích (Gobi, Keòa, Sahara, Indie apod.) jsme usoudili, ¾e jejich starosti na naši hlavu a on mì ujistil, ¾e sousedi jsou ve všech osadách, kde studnì dìlal, stejnì nepøející. To mì sice trochu potìšilo, ale vzhledem k tomu, ¾e mám myšlenky na dluhy své dcery, na dluhy svého èasopisu, jsem docela uva¾ovala o tom, ¾e bude fajn, kdy¾ nìjakou studnu nebudu vrtat a tedy ani platit.

Mnì osobnì nevadí tady být témìø bez vody, nemít auto, kterým si dovezu jídlo, pití, rádio a krabice s papírama k práci, mít okolo chatièky, která se skuteènì u¾ dost silnì rozpadá, rozpadlé a kopøivama zarostlé bývalé dla¾dice, rozpadající se døevìnou verandièku, skrz kterou prorùstá dílem planá hruška, dílem cosi, co vypadá cizokrajnì, ale kdo ví, co to je za plevel.

Nevadí mi to do té chvíle, ne¾ to opravdu spadne, nevadí mi (tedy moc), kdy¾ jedu autobusem a pak jdu asi sedm kilometrù, proto¾e tady je opravdu krásnì. Koukám do stromù pøed chatou, které by potøebovaly porazit (nìkteré, tatík je sázel jako malinké, ale u¾ sem skoro nemù¾e slunce), sedím si na malinké lavièce u miniaturního stolku (obé zapuštìné po trampském zpùsobu do døevìné stìny z kulatin) a vzpomínám právì na to, jak jsem tady sedávala s tátou.

Kdy¾ obstarám vnuèky èi vnuky napøíklad snídaní, jdu se psem na hodinovou procházku lesem s krásným výhledem na okolní kopce a je to nejvìtší super, co znám. Pak tomu psímu blbeèkovi – hraèièkovi musím asi další hodinu házet do pole jablko nebo míèek a pak si koneènì udìlám kafe, sedím na té malinké lavièce a nìco si ètu nebo dokonce píšu. Dìti tu jsou fajn, vìtšinou celý den nìkde lítaj a pøijdou jen na jídlo.

Proto¾e tu mám poèítaè, napíšu tu víc ne¾ v Praze, nebo» tu není telefon a mùj mobil tu taky funguje jen nìkdy. Sedím u poèítaèe, který je v rohu mezi dvìma okýnky. Z levého okýnka mù¾u obèas mezi psaním mrknout na velký oblouk pnoucích se rù¾í a z pøedního prostì koukám do zelenì. Nedovedu si moc dobøe pøedstavit, ¾e bych sem u¾ nejezdila (jezdím sem od svých asi ètrnácti), ale snad bych to také pøe¾ila…

Ovšem lepší je tady být. I kdy¾ se poèasí trochu zhoršilo, je sem tam zima, sem tam prší, na koupání to není a moje holèièky se nudí takovou mìrou, ¾e u¾ s nima nemám ¾ádnou trpìlivost a volám na všechny svìtové strany jejich rodièùm, kdy ¾e u¾ si je zase vezmou zpátky? (Samozøejmì, ¾e mezitím s nimi a psem, kterého musím dr¾et na vodítku, aby ho o¾ralí myslivci nezastøelili, pøièem¾ on mì strašnì vláèí, nebo» je od pøírody tahoun, chodíme dvakrát dennì do lesa, kdy¾ u¾ ne na houby, které pøestaly rùst, tak aspoò na šišky, s kterými právì teï topím, aby se holèièky zahøály, kdy¾ u¾ se tak nudí, ¾e se válejí po válendì a snad i po zemi…) Rodièe však nemají moc zájem, jsou rádi, ¾e holky odlo¾ili alespoò na chvíli k babce, co¾ chápu.

A i bez studny je tu hezky.
Eva  Støí¾ovská
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.03.2019  09:46
 Datum
Jméno
Téma
 14.03.  09:46 Jaroslav
 13.03.  20:21 Václav Pokorný Chytrému napovìz, hloupého trkni!
 13.03.  15:09 Jaroslav
 09.03.  19:01 Du¹an
 09.03.  14:59 ferbl
 09.03.  09:26 Marta
 09.03.  09:09 Hilda