Pohled z okna
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zá¾itky atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to vzpomínka na…
Ètyøi roèní období
Je všechno relativní? Èlovìk by øekl, ¾e ano – jaro na pøíklad na horách nezaèíná mírnì snì¾enkami jako na dolinì, na horách to zaèíná vodou bublající pod ledem a deroucí se ke slunci skrze snìhové spousty. A kdy¾ se koneènì to záøivé vodní oko osvobodí, jaká je to radost!
A tu jsme u absolutna: jaro v¾dy pøináší radost z nového ¾ivota, léto je v¾dy plné energie, podzim v¾dy sladce voní odcházením a zima v¾dy zve k odpoèinku u kamen, dìj se to kde chceš a jak chceš. Obyvatel mírného pásma to má zafixováno v genech. Pokornì pøijme zimu, proto¾e ví, ¾e jaro urèitì pøijde.
Olga Janíèková
JARO
Vykoukla první snì¾enka, zemì obléká zelený hábit, u¾ vlaštovka létá nad hlavou, chce nám svým zpìvem ¾ivot sladit. Venku je cítit svì¾est a novota, vábí nás milovat, ta jarní nahota. Pastelové barvy vymalují svìt, srdce rozevírají se jako spanilý kvìt. Po zimním spánku nabírá pøíroda dech, rodí se vše, jakoby roztrh se mìch. Jaro je zaèátkem ¾ivota a snù, s úsmìvem vítej ráno ka¾dých tvých dnù.
LÉTO
Slyšte, slyšte, léto pøichází, teplo a štìstí v sobì nacházím. Tìla obna¾ená, vùnì lesních plodù, dìcka rozjaøená, støíkají po sobì vodu. Slunce je pirátem nebeských drah, bodá nás paprsky, obèas jde z nìj strach. Dobrodru¾stvím naplnìno ovzduší, dìtský køik ticho pøírody ohluší. Vše je v nejvìtším rozpuku, v¾dy» léto dává nám záruku, ¾e vše zlé hrom setøese z bedra a to dobré pøilepí pot vedra. Léto, ach léto, ty milejší jsi milenec, ty svádíš a saháš dívkám na vìnec. Po nocích ve hvìzdách hledáš, kdy zase za rok pøejdeš práh, kdy jaro znovu vystøídáš, však èas odejít právì máš.
PODZIM
Podzime, podzime, voníš padavým listím,voníš mi stáøím, kdy¾ bdím i kdy¾ sním. Vlaštovky odlétaj do teplých krajin, ve vzduchu voní i jableèný závin. Listy jsou barevné, padají dolù, je nám zjevné, ¾e vìtšina stromù pøipravuje se na zimu, my vnímáme krásu podzimu, chceme, aby byla všude kolem nás, hlas polí slyším zas a zas. Zvíøátka ulehají do mechù, my pozorujem bez dechu. Vidìt, cítit, naslouchat, píseò stromù zabroukat. Podzime, podzime, vítr tì ovládá, rozplétá vlasy a chladí na záda. Slunce by» svítí, mráz nás štípe, jsi jako staøec, jen¾ duší je dítì. Ohøeješ se, jen ètvrtroèní chvíli, pak spíš, nabíráš nové síly. Sejmeš svùj krásný barevný kabát, poklepeš na zimu, ¾e musí vstávat. Samet bílý pøekryje tvùj um, však vrátíš se za rok, není konec tvým dnùm.
ZIMA
Jsem snìhová královna, je¾ v peøinì se válí. Zebe! Zebe mì zima a pálí. Mráz se stává ostøejším, je jako padouch za maskou hrdiny. Je jako malovánka na oknech, na pohled nevinný. Sníh pokrývá støechy domù, všude slyšíš hlasy zvonù. Odraz svìtla mate náš zrak, jakoby èekal na zázrak. Rampouchem hraje píseò svou, píseò o vìènosti, o smrti, píseò líbeznou. Zvíøata upadla do øíše snové, my se kocháme, dáváme pøedsevzetí nové. A¾ roztaje poslední snìhulák, a¾ bílá zaène zelenat, pak vrátí se poslední ta¾ný pták, pak zaène se k nám jaro drát.