Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Medvìd
Chatu jsme postavili v roce 1969 a je to a¾ legraèní, ¾e jsme ji koupili „pod pultem“ na Slovensku. Najednou jsme mìli útoèištì a pochopitelnì, ¾e kdy¾ jsem v sobotu a v nedìli nepracovala, jeli jsme na chatu. V zimì, v létì. V¾dy» benzín byl tenkrát za babku, stál 2,40 korun.
Nìkdy dávno, dávno na podzim se zaèala šíøit zvìst: „Do Beskyd pøišel medvìd – samozøejmì ze Slovenska. Také to mìl kousek a mùj bratr mi ukazoval sádrový odlitek jeho stopy, kterou našel v okolí svého bydlištì. A to u¾ byl opravdový dùkaz. S dalším pøišel Ferda Køibík, který mìl chalupu kousek nad námi a choval tam i vèely. „Se¾ral mi všechen letošní med, potvora“. No a další dùkaz byl stejnì hrozivý. „Pøedstavte si,“ øíkal soused z vedlejšího údolí, „co se stalo nám. Man¾elka na mne takhle v podveèer volá. – Ten Jura (to byl pastýø), u¾ neví, kde by ty krávy pásl. Jedna se pase na naší zahradì. Vy¾eò ji. – A tak se chystám na tu krávu a ještì, ¾e jsem se poøádnì rozhlédl. Nebyla to kráva, byl to medvìd. Opravdický a pìknì velký. Prchal jsem hned do chalupy a tam i s man¾elkou jsme ve strachu èekali, kdy se hostovi uráèí odejít. Trvalo to pìknou chvilku!“
Ovšem naše návštìvy na chatì neustaly, zvykli jsme si u¾ na všechny lesní obyvatele, jednou jsme našli zajíèka, který si udìlal ve skalce pelíšek, srnec i jelen, ti chodili pravidelnì, sotva zaèaly kvést rù¾e. Poupata, ta jim chutnala a jako zákusek okousali celerové listy, a kdy¾ došel celer, spokojili se s petr¾elí. Pøesto, ¾e byli u nás „škodnou“, pøátelili jsme se s nimi a kdy¾ jsme je náhodou spatøili, ani jsme je nevyhánìli Kolikrát nám, kdy¾ jsme pøijí¾dìli v noci, pøebìhla pøed autem i liška. Jednou se k nám vypravil i jezevec. Ne¾ jsme sehnali fotoaparát, utekl do lesa. Ale teï je avizováno zvíøe mnohem vìtší a také nebezpeèné. Co kdyby pøišel i k nám?
V následující zimì nás jednou chata pøivítala docela zasypána snìhem. Usilovnì jsme topili, abychom vyhnali zimu, která byla venku i uvnitø chaty pod bodem mrazu. Po pøíjemném posezení u krbu jsme se ulo¾ili pìknì zabaleni v peøinách v podkroví.
Uprostøed noci mne man¾el budil: „Poslouchej, venku je medvìd!“ A skuteènì pravidelnì se ozývalo hluboké zamruèení. Rozklepala jsem se strachy a u¾ jsem si pøedstavovala, jak medvìd rozbíjí pùlku prosklených dveøí vedoucích na terasu. A jak bude v chatì øádit! Man¾ela pøemohla stateènost a po dalším zamruèení vzal baterku, její svìtlo zakryl dlaní a velmi opatrnì scházel po døevìných schodech do pøízemí. Opravdu opatrnì, jenom aby nezavrzaly. I v chatì se pohyboval tiše a obezøetnì, co kdyby ho ten medvìd slyšel. Pøesunul se a¾ ke krbu, a k místu, odkud se ozývalo ono zlovìstné mruèení. „Pøece ho musím postrašit a on uteèe“, dodával si odvahu. Došel a¾ ke døevìné stìnì a prudce zabouchal. A vtom se to ozvalo. Velký rachot a potom ticho. Medvìd u¾ nezamruèel.
Støecha naší chaty má prudký sklon a tenkrát byla pokrytá velkou vrstvou snìhu. No, a kdy¾ jsme topili a topili, aby se promrzlá chata vyhøála, zahøála se i støecha a sníh se zaèal sunout dolù. Nejdøíve mruèel a v krátkých intervalech, a po zabouchání se sníh sesunul s velkým rachotem a my jsme klidnì dospali noc. Medvìd nám u¾ dal pokoj.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Medvìd