Neštìk po mnì ani pes
Letos s náma poèasí hraje Èlovìèe nezlob se! Vrhá po nás kostky. Tu déš». Tu mráz. Tu kroupy. Pak silný vítr. Lidé pokud mo¾no nevycházejí. Sedí doma. Tloustnou a køesla jim zaèínají být malá. Slunce se nudí. Má dlouhatánskou chvíli. Jeho paprsky zvlèily. Zaèaly zlobit jako dìti. Hrají si na schovávanou s mráèkama. Rozsvítí, zhasnou. Rozsvítí, zmizí. Nakonec z toho jejich mihotání dostalo nebe migrénu. To u¾ slunce definitivnì ztratilo trpìlivost. „Budu svítit a basta!“ rozhodlo. Postavilo paprsky do pozoru a zlobivým mráèkùm ukázalo, zaè je toho loket. Jeho záøe okam¾itì pozvala lidi na procházku.
Vybìhla jsem z domu jako první. Dlouhý chodník, který dìlí útulné budovy sídlištì od útulného parku, je ještì plný lou¾í, který po sobì neuklidil vèerejší liják. ®ádný problém v tom nevidím. Ráda skáèu pøes kalu¾e a nemù¾u pøehlédnout zelený trávník slavnostnì ozdobený tisíci pampelišèích sluníèek a tisíci bílých chudobièek. To èlovìk v bytì neuvidí.
Udivuje mne, ¾e navzdory té kráse venku nepotkávám ¾ádnou ¾ivou bytost. Nikde ani noha. Ani no¾ièka! ®dímu mozkové závity. Co asi dr¾í obyvatele bytù v bytech, kdy¾ je tak nádherné poèasí?
Ukazují snad v televizi nìjaké senzaèní utkání mezinárodní ligy politikù na stadionu svìta? Dal nìkterý z politikù gól? Nebo zas nìjaký šílenì inteligentní idiot nevìdìl, co s volným èasem a rozhodl se pøedvést lidstvu, jak š»astnì ne¾ít? Nebo se konají celosvìtové bì¾ecké závody finanèníkù za ziskem, který pak samozøejmì spravedlivì rozdìlí lidstvu vybraní d¾udisté?
Dívám se na hodinky. Doba blahodárného veèerního zpravodajství, které trénuje odolnost našich organismù pøed psychickou poruchou, je ještì daleko. Pøijde a¾ s veèeøí. Tudí¾ to musí být nìco jiného, záhadného, co dr¾í lidi doma.
A bylo! V bytech se konala pøíprava na psí módní pøehlídku. Co o liduprázdném prostoru platilo pøed deseti minutami, u¾ je nepravda nepravdoucí. Hlavní vchody domù se náhle otevøely témìø souèasnì. Vybìhli z nich psi všech mo¾ných plemen v nejrùznìjších šatièkách. Velcí, malí, tlustí, tencí pøedvádìjí, co se nosí. Obleèek s kapsièkou, s nohavièkami, s límeèkem, se svìtýlkem a nìkteøí jen nahatí a chlupatí.
Za psy vycházejí z domu i jejich majitelky. O holích i bez holí, také velmi elegantní. Jedno mají spoleèné. Znají se navzájem.
„Tak co jste dnes vaøila, paní Èermáková? Zase guláš?“
„Jak vám to dopadlo u doktora, paní Šimerdová?“
„Znáte tamhletu paní, paní Zavøelová? Tu stateènou, s dvìma berlema?“
„Zítra pøijdete na kafe, platí, paní Bro¾ová?“
Náhle se cítím neviditelná. Neštìkne po mnì ani pes. Posmutnìla jsem.
Jeden pes to vystihl. Pøitáhl ke mnì svou majitelku, aby si mì oèuchal. Udìlal to s noblesou, vìtšinì psù vlastní, a zpùsobil tak, ¾e jeho paní pravidla:
„Nebojte se, nekouše.“ To mì klidnou uklidnilo.
„Také jsem se znala s jedním psem,“ vypadlo ze mne doznání.
„To vám bez nìj musí bejt smutno, ¾e není s vámi. Chcípnul? Mnì zase man¾el. Kdo to neza¾il, neví o èem mluvíme.“
Musela jsem se trochu nadechnout, ale pøibìhl další pes. Stoupl si a opøel o mne pøední tlapy. Kniknul.
„Málková,“ pøedstavila se mi jeho majitelka. „Promiòte, Alík trucuje. Plácla jsem ho. Zlobil. Tak vám ¾aluje.“
Alík klopí oèi, uši i ocas. Pøiznává se.
„Á, támhle je paní Niederlová, to je její Toníèek. Nekousne vás, jenom si èuchne.“
„Dobrý den, paní Kdovíèí,“ pozdravila mne pøíchozí paní Niederlová se smíchem, který ji brzy pøešel. Pøibìhl toti¾ odkudsi velký bernardýn v nóbl obleèku a skoèil na Toníèka. “Pes na psa?“ probíhá ve mnì proces divení.
„Von je Toníèek vykastrovanej, tak bere Harýse z jinýho úhlu,“ vysvìtluje situaci pøíjdivší paní.
„Kotýzová,“ pøedstavuje se a pokraèuje: „Harýsek mìl tì¾kej ¾ivot. Dr¾eli ho v kleci. Je z útulku. Miluje mne. Nepøijde si k vám pro pohlazení, aby mi to nebylo líto. Nesmím umøít,“ rozslzela se.
„Neumírejte, paní,“ ozvala se další paní s rotvajlerem na øemínku. „Psi to taky nemají lehký, kdy¾ se blí¾í stáøí. Zaènou je bolet tlapy a zapomínaj, jak se radostnì vrtí ocasem. Setkávám se s tím úkazem èím dál èastìji.“
„Paní Kleandrová má pravdu. Starší psi vìdí, ¾e štìkáním stejnì nièeho nedocílí, jsou zkušený a tak u¾ nic nezkoušej. Proè taky? Mladí to vodštìkaj za nì,“ ukonèila filozofickou debatu paní Kotýzová.
Sídlištì se najednou podobá malomìstu, kde se všichni znají. Tì¾ko by nìkdo tohle pøedstavení zre¾íroval líp, ne¾ to udìlali psi. Seznámili všechny obyvatelky navzájem a pøitom nemluvili lidskou øeèí.
Kdy¾ jdou lidé sami, nezná jeden druhého. Kdy¾ je vedou psi, je situace jiná. Vyšla jsem ven sama a teï od psù oèuchaná, s desítkami jejich majitelek spøátelená se vracím domù. I ony se vracejí tam, kde jejich dìti a vnuci sedí u poèítaèù a man¾elé, pokud existují, vaøí veèeøi.
