Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Opravdoví loupe¾níci
O „rezavých loupe¾nících“ u¾ jsem u¾ vyprávìl a o tom, ¾e mì mladá maminka lákala z lesa domù výstøely z brokovnice také. A tak nyní musím splnit svùj slib z minula a povyprávìt, jak to všechno souvisí.
Nìkde tady nade vsí musela být famílie rezavých loupe¾níkù. Jen¾e – kde? Pátral jsem já, hledal cestáø i strýc Jirka – a výsledek ¾ádný. Slepice z horní strany Vickovic se ztrácely napoøád! Liška byla v¾dy tam, kde jsem nebyl já. Moje povìst lovce dostávala velice vá¾né trhliny. U¾ i ta bába v hospodì mìla kousavé nará¾ky.
Na ten mùj svátek, 13. èervna, jsem se po odjezdu Pra¾ákù vydal na výzkum. Pomalu jsem se tenatnicí dostal na alej podle pøemìny. Tuto cestu jsem znal v kteroukoliv denní èi noèní dobu nazpamì». Nyní zapadající slunce barvilo trávu i stromky do ¾lutooran¾ového nádechu. Jen¾e cosi se mi nezdálo. Na té cestì le¾ely asi tøi hroudy nebo kameny. Kdo sem co dal? Urèitì to tu ještì vèera odpoledne nebylo!
Na cestì vedle plotu se zøejmì uvelebily tøi kusy kdo ví èeho. Zùstal jsem stát a pøemýšlel. Dalekohled jsem nemìl. Náhle tichem navèera zaburácely dvì rány od hájenky. A pak se zaèaly dít vìci! Chudák, starý oplùtek jen zapraskal, jak se do nìj ty tøi rezavé koule vecpaly. Tak¾e tady máte vy lišèí sloto svùj lo¾írunk! To u¾ ale rachotil vzduchem tupl druhý a vy u¾ víte, co to znamenalo. Po noèním extempore s Bejbinkou v Praze mohu pokraèovat.
Ráno jsem vstával velmi èasnì nejen já v Praze, ale i náš cestáø doma. Šel okouknout své hospodáøství. Na dlouhé louce, táhnoucí se podle Hlaváèku a¾ naproti hájence se producíroval šlechtic kohout a jeho dvì té¾ urozené dru¾ky. To vše tetované a s atestem èistokrevnosti nedávno cestáø koupil na trhu v Kolínì. Samozøejmì za nemalý peníz.
Jen¾e – tady najednou – katastrofa! Kohouta zaèala zpracovávat za mohutného køiku slepic liška. Peøí jen lítalo na všechny strany. Bì¾el tedy cestáø na náves, kde právì stál ranní autobus na Tøebìtín, skoèil do nìj, u hájenky si nechal zastavit a bì¾el pro mne. Velká chyba, nebyl jsem ještì doma a tak maminka nikomu tak brzo neotvírala.
Mìl to vymyšlené dobøe. Ne¾ by se vrátil do vsi, já bych si stoupl na stráòku, on by lišáka popohnal a jiného nezbývalo, ne¾ jej støelit. To však bylo jen zbo¾né pøání. Realita byla horší. Cestou zpìt do dolíku zjistil, ¾e ten rezavý loupe¾ník plnì poznal kvalitu jeho chovu slepic a potrhal všechny tøi kusy! Kohouta si pro jistotu hned odnesl. Bylo vidìt, ¾e svému loupe¾nickému øemeslu rozumí.
Kdy¾ jsem pak pøijel v Bejbince slavnì do dvora, maminka mì varovala: „Nechoï do vsi! Cestáø tì pøetrhne!“ Nedbal jsem a šel jsem zbuntovat na ty lotry v pøemìnì všechno, co se dalo. Ale nedopadlo to nejlíp.
Pøesto¾e, anebo právì proto, ¾e nám lišèata bìhala doslova pod nohama, støelil jsme jen jedno. Ostatní i rodièe upláchli! Proto¾e mimo jiné v horní èásti vsi u¾ nebylo co krást, daly lišky pokoj. Stejnì na nì ale došlo o nìco pozdìji pod Novým rybníkem.
Moje myslivecké já se mi pomalu vracelo. Bába v hospodì dokonce prohlásila: „Jen ten Suk za trochu stojí, støelí lišku, i kdy¾ se to ne¾ere!“ Její uznání však netrvalo dlouho. Za tøi dny jí náš Dan zadávil ve svìtnici pod stolem koèku, kterou si pøihnal z pole!
Pamìtníci, vzpomínejte!