Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 6
 
JOSEF SCHEYBAL, znalec mordù a senzací uplynulých staletí, èást první
 
Josef Scheybal, správce sychrovského zámku, proslul v druhé pùli dvacátého století jako archivalista a vynikající znalec mordù a senzací uplynulých staletí. Kdy¾ jsem zazvonil u sychrovské branky, mìl u¾ pan Scheybal vìtšinu dávných archiválií svìta zloèincù ulo¾enu v krabicích a mìl proto radost z mé zvìdavosti. Celá jeho rodina se vším všudy opouštìla zámek Sychrov, proto¾e stohy knih, tisíce kramáøských písní, svatých obrázkù, fotografií a soch tu toti¾ zú¾ily ¾ivotní prostory do té míry, ¾e nezbylo, ne¾ poøídit si jiné, vìtší.
 
I kdy¾ jsem mìl mo¾nost prolistovat jen èást jeho velkého kriminálního archivu minulosti, uvìdomil jsem si, ¾e pikanterie, napìtí a senzace ukryté v šednoucích listech papíru u¾ stojí za to, aby jim èlovìk obìtoval èást svého pohodlí. Jsou lidé, kteøí se rádi obklopí krásou, jsou sbìratelé, kteøí se štvou za vysokou cifrou inventárního seznamu. Jiným pùsobí radost vlastní tvorba a jsou i tací, kteøí si chtìjí jen docela prostì po svém odpoèinout. Pan Scheybal, jak sám øíkal, nesbírá proto, aby mìl, ale proto, aby znal.
 
Dali jsme mu za pravdu, kdy¾ jsme se probírali jeho sbírkou. To, co èlovìk objeví pod smyèkou oprátky, na pranýøi, èi pod katovským meèem, nebývá obvykle obsa¾eno v uèebnicích dìjepisu. Pan Scheybal shromá¾dil bezpoèet katovských pamìtí; jedny z nich psalo sedm generací paøí¾ských popravèích mistrù  Sansonù. Student, proèítající dìjiny francouzské revoluce se snadno nadchne strhujícím bìhem událostí. Ale ètenáø, listující autentickými zá¾itky Sansonovy rodiny, jak je v osmi dílech vydal Honoré de Balzac, zùstane otøesen. Na projí¾ïku francouzskou revolucí v káøe popravèího mistra se toti¾ hned tak nezapomíná.
 
Psal se rok 1662, kdy¾ v krèmì „U vyta¾ené kotvy“ v obchodním mìstì Diepe, pøistoupil k mladému šlechtici Sansonovi de Longval neznámý cizinec, bezmála staøec v èerveném plášti. Jak píší anály, zahledìl se rytíøi do dlanì a rozèilenì prohlásil: „Narodil jste se na hrozné planetì, pane, v hlubokých rýhách vaší ruky vidím, ¾e nad vaším ¾ivotem vládne osud, jakých je málo. Nepokoušejte se nadzvednout olovìnou oponu, kterou prozøetelnost zavìsila mezi vaše oèi a dny, které vám ještì zbývají.“ „To, co mi oznámíte, je asi velmi hrozné, soudì podle opatrnosti, s jakou mì na to pøipravujete. Tedy a¾ do hrobu mì bude pronásledovat osud, který jste odhalil v mé ruce? “ „Bude vás pronásledovat a¾ za hrob, pøejde i na vaše potomky“, vysvìtlil neznámý.
 
„A za mého ¾ivota?“ Cizinec na chvíli zaváhal a pak se otoèil ke spoleèníkovi mladého šlechtice: „ Vy milujete toho mladíka“, øekl. „Je to mùj bratranec“, øekl de Longval. „Nu¾e, tento mladík zemøe vaší rukou.“ „Paule“, zdìsil se šlechtic, „jediný pøíteli, já tvým vrahem!“ „Mù¾eme zabít a nebýt vrahem, pane.“ „Nerozumím vám.“ „Kat není vrah, to nevíte, pane?“ podotkl cizinec u¾ mezi dveømi.
 
Dnes  sotva kdo doká¾e, ¾e ono setkání probìhlo tak, jak ho zapsala ruka posledního ze Sansonù. Jisté je, ¾e zanedlouho poté se Charles Sanson o¾enil s dcerou popravèího mistra a ¾e témìø na sklonku ¾ivota svého bratrance skuteènì popravil. Tchán, mistr Pierre Jouanne mu pøedal popravèí úøad a sedm generací Sansonù tak bylo odsouzeno vykonávat krvavé katovské øemeslo. Stali se vydìdìnci, kteøí osamìli uprostøed milionù. Nenašli ruku, která by stiskla ruku jejich, nikdo jim nenabídl pohár, aby si s nimi pøipil.
 
A pøece poznali ¾ivot a osudy bezpoètu lidí líp, ne¾ kdyby se pohybovali v ohnisku spoleèenského ¾ivota. Vidìli toti¾ lidskou existenci zorným úhlem posledních nìkolika minut pøed popravou. Nejdìsivìjší údìl zøejmì postihl tøetího z dynastie, Charlese Jeana Babtistu Sansona, který pøevzal katovský úøad po svém otci jako sedmiletý chlapec. Proto¾e nebylo mo¾né, aby pøíšerné øemeslo vykonávalo dítì, urèil parlament prozatímního zástupce. Ale sedmiletý èlen sansonovské dynastie musel být pøítomen, aby potvrdil zákonitost poprav.
 
Rukama Sansonù prošli spekulanti, podvodníci, pobudové, šlechtici, atentátníci a vrazi. A pøesto¾e praotcové dynastie byli donuceni stínat, ètvrtit koòským spøe¾ením, rozbíjet klouby odsouzencù ¾eleznými tyèemi pøed vpletením na kolo, ¾ádný z nich by zøejmì nemìnil s Charlesem Henry Sansonem, který vyjí¾dìl s popravèí károu do ulic revoluèní Francie. Hrùzu masových poprav nezmenšil ani fakt, ¾e bylo stínání mechanizováno guillotinou. Historii tohoto mechanizmu je mimochodem vìnována v Scheybalovì sbírce samostatná èást knihovny.
 
Bylo jistým paradoxem, ¾e v této historii má své místo i Ludvík XVI. Kdy¾ se  nìmecký  mechanik  Schmidt, doktor Guillotin, jeho¾ jménem byl stroj pokøtìn  a Charles Henry Sanson roku 1792 radili o konstrukèních detailech v královském paláci, objevil se znenadání v jejich spoleènosti francouzský král.“ Ten nù¾ v podobì pùlmìsíce, je to vhodné?“, zeptal se. „Myslíte, ¾e takový nù¾ se dá pøesnì pøizpùsobit na všechny krky? Na nìkteré bude pøíliš velký, na jiné zas pøíliš malý. Zeptejte se na jeho mínìní“, øekl Ludvík XVI a ukázal na Henryho Sansona, který bezdìènì pohlédl na králùv krk. Vidìl, ¾e je mnohem vìtší ne¾ pùlmìsíc naèrtnutý Schmidtovou tu¾kou. „Pán má úplnì pravdu“, poznamenal Sanson. „Forma no¾e by mohla pùsobit jakési nesnáze.“ Král se spokojenì usmál, vzal pero a místo pùlmìsíce nakreslil šikmou èáru. O nìkolik mìsícù pozdìji doprovodil paøí¾ský kat krále Ludvíka ke guillotinì, kterou si jeho velièenstvo samo upravilo.
 
A kdy¾ doktor Guillotin ještì dávno pøedtím, ne¾ zaèaly masové popravy, propagoval v národním shromá¾dìní myšlenku bezpeènì pracujícího mechanizmu, prohlásil, ¾e tento zpùsob popravy nepùsobí ¾ádnou bolest. Unešený proudem myšlenek, dodal: „S tímto strojem vám v m¾iknutí oka srazím hlavu a vùbec vás to nezabolí.“ Páni poslanci, kteøí v té chvíli vypukli  v neutuchající smích, netušili, ¾e u¾ zakrátko se budou moci osobnì pøesvìdèit. A Sansonové si jednou ve svých memoárech povzdechnou: „Zdá se, ¾e jen pro nás jste udìlali revoluci!“ Tak nejvìtší individuality Francie, špièky aristokracie a honorace mìst, která by vèera ještì Sansonùm nevìnovala ani mrknutí oka, nabízela teï velmistrùm meèe své kadeøe k ostøíhání. A od chvíle, kdy podali velcí lidé Francie katovým pomocníkùm ruce, je¾ mìly být pøed popravou spoutány, stal se Sanson de Longval jejich posledním spoleèníkem. A jedinì on mohl pak zapsat, v jakém myšlenkovém rozpolo¾ení a na jakém stupni odvahy èi zbabìlosti zastihla smrt elitu Francie.
 
Markýz de Favras, obvinìný z pøípravy povstání a z pokusu o únos krále si ještì tváøí v tváø smrti zachoval svùj rozkazovací tón: „Konej svoji povinnost!“ øekl katovu pomocníkovi. Ludvík XVI kráèel vznešenì, Marie Antonietta vystupovala po stupních se stoickým klidem a kdy¾ na okam¾ik zbledla, pošeptal jí Charles Henry Sanson: „Odvahu madam!“ „Dìkuji, pane, dìkuji“, øekla minutu pøedtím, ne¾ projela vzduchem støíbrná èepel guillotiny. Charlota Cordayová, odsouzená k smrti za vra¾edný útok na pøedáka revoluce Marata, pøihlí¾ela z káry rozvášnìným davùm lhostejnì. „Shledáváte to velmi dlouhým, ¾e ano?“, zeptal se šetrnì kat Sanson. „Oh, stále mù¾eme být jisti, ¾e dojedeme.“ A  kdy¾ vládce guillotiny pøikryl tìlem stroj, aby ušetøil dívku pohledu na vra¾edný mechanizmus, vyklonila se Cordayová pøes Sansonovo rameno a poznamenala: „Mám právo být zvìdavá, nikdy jsem ji nevidìla.“ Vévoda Orleánský pøemáhal násilím své rozèilení, a kdy¾ mu chtìli pomocníci sejmout boty, vykroèil k prknu a prohlásil: „To je maøení èasu, zujete mì snáz, a¾ budu mrtev.  Pospìšte si!“
 
A poka¾dé, kdy¾ opustila kára zdi vìzení, provázel ji ohlušující køik davu a Sanson slyšel tuté¾ bouøi, kdy¾ cestoval ve spoleènosti šlechticù, stejnì jako v okam¾icích, kdy doprovázel druhou garnituru, zástupce bohaté bur¾oasie v konventu – girondisty. Projevy davu se nezmìnily ani tenkrát, kdy¾ vyjel na svou poslední cestu poslanec Hébert se svými pøáteli, pod jejich¾ tlakem se dostal teror na poøad revoluce. Dával pøednost pøátelùm, stojícím v øadì, a kdy¾ prostor mezi ním a guillotinou se vyprázdnil, zanaøíkal: „Ještì ne!“ „Jen si zakuø“, volal dav „a jestli jsi zapomnìl dýmku na kamnech, vypùjè si nìjakou od Sansona, ale dej pozor, abys mu ji nerozbil!“ A kdy¾ Hébertova hlava padla, vykøikl dav nadšenì: „A» ¾ij republika!“
 
Pak stanul pøed porotou tribun revoluce Danton. Na obvyklé otázky po jménu a bydlišti odpovìdìl: „Jsem Danton, dosti známý v revoluci. Mým bydlištìm bude zítra nicota, mé jméno bude ¾ít v pantheonu dìjin. Ani jeho neminula cesta v popravèí káøe. Kdy¾ koèí pobídl konì a kára se pohnula, prohlásil Danton“ „Ti pitomci budou køièet – a» ¾ije republika -, a¾ nás uvidí. Za dvì hodiny bude republika bez hlavy. Jeho spoleèník, významný publicista revoluce Desmoulins se vyklonil z povozu a vykøikl: „Na mé volání padla Bastila! Nepoznáváte mnì? Já jsem první apoštol svobody. Její socha bude postøíkána krví jednoho z jejích dìtí. Pomoz  lide 14. èervence, nenech mì zavra¾dit!“ Odpovìdìli mu øevem. Danton se k nìmu znechucenì obrátil a povídá: „Mlè, myslíš si, ¾e dojmeš tu sprostou luzu?“ A kdy¾ pøišla ta poslední ze všech chvil, byla jeho poslední slova adresována Sansonovi, který ho vyzval, aby se odvrátil, zatímco budou odklízet pøedchozí mrtvolu“ „O nìco víc, o nìco ménì krve na tvém stroji, co na tom. Hlavnì nezapomeò ukázat mou hlavu lidu. Takové on nevidí ka¾dý den.“ Kdy¾ podle jeho posledního pøání nosili Dantonovu hlavu kolem popravištì, skandoval dav v prvních øadách: „At ¾ije revoluce!“
 
A  nakonec se touté¾ cestou ubíral Robespierre a jeho káru doprovázeli tanèící Paøí¾ané. Jedna ¾ena se chytila vozu a vykøikla zlomenému revolucionáøi do tváøe: „Jdi do pekel, zloèinèe, proklínán všem man¾elkami a matkami!“ U»atou hlavu Robespierrovu, jako kdysi hlavu královu a Dantonovu, pozdravil dav opakovaným potleskem. Není divu, ¾e i Sansonovi došly síly. Ukazovali mi karikaturu, napsal do svých memoárù, která koluje po mìstì, a na ní¾  jsem vyobrazen, jak se sám guillotinuji uprostøed plánì, do nedohledna pokryté tìly bez hlav a hlavami bez tìl. Tøese se mi ruka, a tøese se tolik, ¾e u¾ nemohu støíhat a svazovat odsouzence. Ti jsou tu, jedni plaèící, druzí modlící se, všichni pøesvìdèeni, ¾e pro¾ívají svou poslední chvíli. Jen já se nemohu pøesvìdèit o skuteènosti toho, co se dìje. Vodím je na smrt a nemohu uvìøit, ¾e zemøou. Je to jako sen, z nìho¾ se nemohu probrat.
 
Je jistì mnohem snazší, vidìt dìjiny oèima školních uèebnic ne¾ pohledem kata, myslím si uprostøed listování ve Scheybalovì sbírce. A pøitom ta malá ukázka autentických vzpomínek je jen nepatrným zlomkem obrovského archivu.
 
Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.02.2018  09:01
 Datum
Jméno
Téma
 26.02.  09:01 Ivan
 24.02.  16:20 ferbl
 24.02.  11:47 oga janíèková
 24.02.  08:33 Von