Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
HLADOVEC
Pøíbìh se odehrál v dobì, kdy jsem mìøila více a váhovì ménì ne¾ v souèasnosti.
Tehdy mezi mé pracovní povinnosti patøilo i nìkolikrát do roka se zúèastnit výjezdního zasedání. Náš podnik mìl poboèky od Ústí nad Labem a¾ po Košice, generální øeditelství bylo v Praze. V¾dy se za øeditelství zúèastòoval nìjaký povìøený zástupce pokud øeditel mìl jiné starosti. Vìtšinou ten zástupce pøijel jen na pár hodin, a tak se program k tomu pøizpùsobil.
Tentokrát bylo místo konání v Ostravì a bylo nám oznámeno, ¾e zástupce bude pøítomen po celou dobu. Z toho jsme ¾ádnou radost nemìli, proto¾e mìl pøijet hlavní kádrovák, kterého nikdo z nás vùbec nemusel. Hledala se sice mo¾nost jak se ho alespoò na chvíli zbavit, ale nikdo nebyl ochotný dobrovolnì se obìtovat. Bohu¾el jsem to byla já na koho zùstala krátká sirka a byla nucena jít s kádrovákem na veèeøi.
Drink na povzbuzení chutì k jídlu jsem sice odmítla, ale jídlo u¾ ne. Docela mi chutnalo, a tak jsem èíšníka po¾ádala o další, a to u¾ zaèal kádrovák blednout. Po další porci u¾ byl úplné bledý a já zaèínala v duchu poèítat, jestli vlastnì budu mít peníze na zaplacení v pøípadì, ¾e on mne v tom nechá, proto¾e byl znám jako hladovec. Po té tøetí porci radìji zaplatil a šlo se na hotel. Po cestì jsme potkali naše kolegy, kteøí se vydali na veèeøi za specialitkou. To jsem si nemohla nechat ujít, kádrovák odmítl. Tak¾e jsme si to bez dozoru u¾ili. Pøi snídani vyprávìli kolegové, co vše jsme dokázali sníst a hlavnì se divili, jak se to kvantum jídla do mì vùbec vešlo. Vùbec netušili, ¾e u¾ jsem mìla v sobì tøi veèeøe, co¾ kádrovák vìdìl a zezelenal ještì víc. Mìlo to svou výhodu, pøi dalších setkání u¾ mne nezval na sklenièku jako pøedtím, staèilo øíci ¾e mu dlu¾ím veèeøi a u¾ nikdy nemìl èas.
Trapasy byly i slu¾ební cesty. Zejména ta jedna cesta, kdy¾ jsme se pøesouvali pøes pùl republiky. Odjeli jsme bez snídanì s tím, ¾e po cestì se zastavíme na obìd a první parta objedná pro všechny, abychom se nezdr¾ovali. Byla jsem v první partì a pustila se do jídla. Pak jsem si odskoèila a po pøíchodu opìt zasedla k talíøi a jedla dál. Pøijela tøetí parta a zaèalo se shánìt jedno jídlo. Èíšník se dušoval, ¾e pøinesl všem, ale jídlo se nenašlo. Dokonce poèítal i špinavé talíøe a pøi posledním soustu mi došlo, ¾e já vlastnì ho právì dojídám. V podezøení byli všichni chlapi, holku se ètyøiceti kily nikdo nepodezíral. Kolega dostal novou porci a mne prozradila výše „dýška“, které bylo ve výši té ztracené porce a jeden si toho všiml.
Pokraèovalo se dál, a proto¾e se pøedpokládalo, ¾e veèeøi nestihneme, tak jsme znova zastavili. No nedejte si topinku s tataráèkem, dala jsem si to jen dvakrát kvùli penìzùm. Jen¾e veèeøe byla a to frankfurtské párky a to byla v té dobì nìjaká pochoutka, tak¾e porci jsem snìdla bez problémù. Vìtšina u¾ jíst nemohla a tak se daly do jedné mísy a ta byla pøímo u mne. Øešily se pracovní zále¾itosti a já si obèas zobla. Po èase se objevil zájemce o párek a tak jsem jen ukázala na mísu a diskutovala dál. Mísa byla prázdná a v podezøení já. Zaèalo se poèítat kolik tam vlastnì tìch párkù bylo a kolega zaøval „vona nám se¾rala dvacet párkù, to je ètyøicet no¾ièek“. Stydìla jsem se. Ráno jsem mìla být bez snídanì, ale provozní kdy¾ vidìl moji hubenou postavu mi nejen snídani dal, ale také v podstatì vìtší ne¾ ostatním. Mohu vás ujistit, ¾e jsem nepøibrala ani deko a ta váha mi vydr¾ela hodnì let, i kdy¾ moje ¾ravost byla v práci známá.
Pamìtníci, vzpomínejte!
