Chce nás Evropská unie ?

Po roce 1989 se stala pro mnohé občany tehdejšího Československa vidina co nejrychlejšího vstupu do společenství svobodných států a občanů, známé "zpátky do Evropy", jakýmsi synonymem pro všestranné zlepšení životních podmínek. Ale - znali občané transformačních zemí toto své "společenství příkladů a vzorů" skutečně dobře? Neměli o něm příliš velké iluze? Nechtěli se stát součástí tehdejších Evropských společenství jen proto, že o něm málo věděli? A co hlavně: chtělo  toto společenství  ,skutečně vzít mezi sebe mladé demokratické státy s podstatně nižším stupněm ekonomického a sociálního rozvoje? Chtěli to skutečně politici i občané Společenství? Zdá se, že v první polovině devadesátých let se tato otázka možná odpovídala snadněji než nyní, ale o politické vůli "Západu" otevřít se novým členům nelze pochybovat. Dokládá to mj. i celá konstrukce přístupového procesu a rozsah finančních prostředků, které byly již od začátku 90.let k disposici transformujícím se zemím na jejich projekty a rozvojové programy; ovšem v souladu s prioritami EU a jejich cíli při podpoře modernizace  institucionálních a ekonomických struktur střední a východní Evropy.

V těchto dnech, týdnech a měsících, kdy se blíží do závěrečné etapy jednání o přístupu k Evropské unii, kdy se zdá, že obtížný závod s časem, s jednatřiceti překážkami, tj. negociačními kapitolami, jakoby přinášel stále  náročnější podmínky a bariéry. A zdá se, že na obou stranách. Také podpora veřejnosti v některých státech EU, zvláště v těch, které  , bezprostředně sousedí s budoucími členy, není příliš vysoká. Někteří lidé v kandidátských zemích  začínají pochybovat o smyslu celého úsilí o vstup do Evropské unie. Není to ale spíše  rozladění ze ztráty iluzí, které si lidé o EU vytvořili? Dvanáct let po zásadních společenských změnách lidé  v kandidátských zemích uvažují  mnohem racionálněji. A rychle zapomínají. Na mnohé vymoženosti demokracie, volnost cestování a nabídku trhu, si zvykli natolik, že si méně lámou hlavu s tím, jak to všechno politicky a institucionálně zakotvit. I západní Evropa si na leccos zvykla a potenciální kandidáty vidí nejen v kontextu svobody a blahobytu, ale i mezinárodního zločinu a ilegální imigrace.

Evropská unie je otevřenou organizací a nemůže jen tak žadatele odmítnout.  Jak vyplývá ze Smlouvy o Evropské unii ".kterýkoli evropský stát může požádat o členství v Unii". Amsterodamská smlouva již poněkud zpřísnila nároky na vstup, když říká, že jen ten  evropský stát, který respektuje určité zásady, může požádat o členství v Unii. Tyto zásady zahrnují svobodu, demokracii, právní stát a respektování lidských práv a základních hodnot, dále respektování základních lidských práv, jak je zajišťuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Součástí zásad je ale i "respektování národní identity svých členských států".

Je vidět, že i v této, zdánlivě malé formulační změně, se projevila určitá opatrnost stávajících států EU, aby noví členové (a zde bylo zjevné, že počet přihlášek překračuje desítku) jasně sdíleli stejné společenské hodnoty a cíle. Podání přihlášky do EU bylo věcí dobrovolného rozhodnutí Ale na druhé straně rozhodnutí o vstupu do Unie, podmínky přijetí a úpravy smluv na nichž je Unie založena, jsou  také věcí jednání a dohody mezi členskými státy EU  a státem ucházejícím se o členství. Tuto dohodu pak musí , v souladu s jejich ústavními předpisy, ratifikovat všechny smluvní státy. Přístup k Evropské unii je proto pro každý nový členský stát složitou záležitostí. Protože stupeň integrační spolupráce se v průběhu desetiletí, od roku 1952, neustále prohluboval a rozšiřoval, zahrnuje desítky oblastí. V neposlední řadě, jde i o přerozdělování velkého objemu finančních prostředků, kde by např. všichni současní kandidáti ze střední a východní Evropy podstatně více z rozpočtu EU získávali než by do něj vkládali. A to jsou peníze daňových poplatníků především ze stávajících zemí EU.

Určitá obezřetnost stávajících států EU při přijímání nových členů  je na místě. A to tím spíše, když veřejnost tam v posledních měsících slyší nikoliv o přijetí jedné či dvou zemí, ale o tzv. Big bangu, tj. poměrně pravděpodobném rozšíření EU až o deset států, nacházejících se  podstatně pod ekonomickou úrovní průměru současné EU. Tyto země se též musí vyrovnat s dědictvím desítky let trvajícího "budování socialismu" jak v ekonomice, tak zejména ve vědomí,  v celkové kultuře řešení problémů. Přirozeně: kdyby byl na pořadu dne pouze vstup jediného kandidáta, např. České republiky, pak by to asi proběhlo podstatně hladčeji a bez velkého vzrušení ve veřejnosti EU. Cílem rozšíření je však pro EU i posílení regionálního rozměru stability a spolupráce. Je to nesporně silný motiv, chápou jej však lépe politické a hospodářské elity než široká veřejnost. A to platí pro obě strany.

Evropská unie je otevřená novým členům, ale současně se nechce nechat procesem rozšíření sama zahltit. Tento postoj je přirozený a svědčí o tom, jak důležitý je integrační proces pro  stávající členy EU. Vede i k určité opatrnosti a snaze vymezit náročná vstupní kritéria tak, aby již v okamžiku vstupu byl nový člen co možná nejlépe připraven a nenarušoval svou nezkušeností komplexní integrační spolupráci. Výrazem toho byla známá kodaňská kritéria pro vstup nových států do EU. Evropská unie však v rámci předvstupního procesu dělala a dělá maximum proto, aby nové členy na naplnění těchto kritérií co nejlépe připravovala včetně poskytování finančních prostředků na užitečné projekty. Součástí toho jsou i pravidelná roční hodnocení a rozsáhlá technická pomoc. V poslední době se do popředí dostává podpora výstavby fungujících demokratických institucí.

Což ale nemohl transformační proces v zemích střední a východní Evropy získat lepšího spojence a zakotvení právě dík přípravě na vstup do EU? To co se někdy zdá, že se dělá "kvůli Bruselu", slouží primárně zájmům občanů příslušné kandidátské země či regionu. A co více: podstatně to přispívá ke kvalitě vlastního transformačního procesu, zejména jeho institucionálnímu rámci. Pravda, zjednodušení některých procedur by možná nebylo na škodu, ale jde o velké veřejné finanční prostředky, jejichž kontrola je nutná. Evropská unie není prostou mezinárodní organizací s jednoduchými cíli a jednoduchým vstupem, podmíněným jen placením příspěvků.

Nároky, které na své budoucí členy Evropská unie oprávněně klade, těsně souvisí i s dohodnutými cíli zúčastněných členských států, jak je vyjadřuje v závazné podobě Smlouva o Evropské unii  a Smlouva o založení Evropského společenství.  Jsou to právě tyto cíle, které činí začlenění do integrační spolupráce v EU tak atraktivní pro každého občana. Jsou to právě mnohé z těchto cílů, které jsou předmětem kritiky oponentů tzv. evropského sociálního modelu. Třeba vidět, že tyto cíle nebude vůbec jednoduché v náročných podmínkách globalizovaného konkurenčního prostředí současného světa realizovat Je třeba se i aktivně podílet se na modernizaci EU. Takové kandidáty chce EU za své budoucí členy. I ona se nesnadno adaptuje na nové výzvy, ale proces běží, soustředěn kolem vnitřního trhu a hospodářské a měnové unie.

Připomeňme si klíčové cíle EU a uvědomíme si, že nároky na nové členy jsou opodstatněné. Patří sem především podpora ekonomického a sociálního pokroku, vysoká úroveň zaměstnanosti a dosahování vyváženého a trvale udržitelného rozvoje. Zejména pak vytvářením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie, zahrnující jednotnou měnu. K tomu přistupuje provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně postupného vymezování obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně. Další cílový komplex tvoří dodržování určitých hodnot, které se ovšem dotýkají jednotlivce bezprostředně a každodenně a to je zachovávání a rozvíjení Unie jako prostoru  svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém se sice zaručuje volný pohyb osob, ale ve spojitosti s vhodnými opatřeními, týkajícími se kontroly na vnějších hranicích, přistěhovalectví, práva azylu, předcházení a potírání zločinnosti.

Jsou to ale právě  tyto cíle, které svými nároky činí celý integrační organizmus tak komplikovaný. Bez realizace cílů v praxi by tyto zůstávaly jen formální, tak říkajíc na papíře. A to si jistě nikdo nepřeje. Mnozí v EU se obávají, že příchodem velkého počtu nových členů v krátkém období by se funkčnost integrace mohla snížit a i to je vede k obezřetnosti a náročnosti na připravující se kandidáty. Tato náročnost někdy může  vytvářet podhoubí i pro otázku, zda nás Evropská unie skutečně chce? Rozhodně nás nechce nepřipravené a i když  vstoupíme do EU v roce 2004, bude třeba počítat s tím, že ještě potrvá, než se zdaří i komplexní, faktické začlenění do všech integračních struktur spolupráce. Připomeňme jen oblast fungování institucí, státní správy, soudnictví v kandidátských státech, Českou republiku nevyjímaje.

Nejlepší způsob, jak dosáhnout zvýšení zájmu veřejnosti v zemích EU na vstupu nových členů z "Východu" je právě prokázat, že přínos  rozšíření nebude jednostranný, že se tím zlepší naplňování řady shora uvedených cílů. Nebylo by dobré, kdyby se ukázalo, že by vstupem nových kandidátů mohly být naopak některé z dohodnutých cílů EU ohroženy; např. liknavým přístupem k plnění závazků v oblasti fungování institucí, jednotlivých politik či tolerováním mezinárodního zločinu nebo ilegálního přeshraničního pohybu. Zde nestačí jen politické deklarace vlád či parlamentů, ale praktické kroky výkonných struktur na území nových členských států. Je třeba počítat s tím, že po vstupu do EU budou někdejší kandidáti muset v prvním období zvláště přesvědčivě prokazovat, že své závazky dokáží v praxi plnit a spolupracovat solidárně s ostatními. Ta země, která to prokáže, bude jistě v očích veřejnosti "staré" EU  rychleji získávat autoritu bez ohledu na počet obyvatel či ekonomický rozměr. V EU bude i větší ochota vycházet vstříc jejím problémům.

Jasná politická vůle EU pokud jde o přijímání nových členů svědčí o tom, že si je veřejnost a zejména politicky myslící občané zemí EU vědomi přínosu, které pro jejich země bude mít rozšíření nejen v ekonomické oblasti, ale i v posilování  regionu stability a rozvoje. V západní Evropě je vcelku shoda o tom, že jen úspěšná transformace zemí střední a východní Evropy, zakotvení jejich občanů v pluralitních demokraciích a fungujícím tržním hospodářství vytvoří i pro západní část Evropy, zvláště v podmínkách vnitřního trhu a otevřených vnitřních hranic, jistoty a sníží rizika případných imigračních vln občanů, nespokojených s vývojem vlastních zemí. Vstup do Evropské unie nesporně vytváří silný motiv pro obě strany na úspěšnosti zakotvení  nových demokracií; je třeba ale též říci, že vstup do EU není automatickou zárukou úspěšnosti a naplnění shora uvedených cílů. Zodpovědnost národních parlamentů, vlád, politických stran, podnikatelských a zaměstnaneckých svazů je mimořádná a i proto EU sleduje naplňování politických kritérií přístupu, které jsou ovšem současně i základními parametry fungování demokratického společenství.

Jak tedy odpovědět na shora položenou otázku? Asi tak, že si Evropská unie přeje vstup nových členů, ale ne za jakoukoliv cenu, ne za cenu vlastního rozkolísání, znehybnění v rozhodování a bez výrazné podpory veřejnosti, včetně zemědělců. Politická vůle je jednoznačně pozitivní, tam je zájem všech zemí vcelku shodný. Jakmile se však přejde do oblasti nákladů celého procesu a střetů zájmů, tam je situace složitější. Je třeba přistupovat na kompromisy s vědomím, že i EU považuje z důvodu vyšších bezpečnostně-politických zájmů přístup  kandidátských zemí za stěžejní prioritu. To se však uskutečňuje v mnohovrstevnatém procesu, zahrnujícím nejen svrchované státy, ale i různé specifické zájmové skupiny. Ti všichni si za několik desetiletí členství v ES/EU zvykli na určité toky prostředků a pravidla fungování a nyní se obávají, že by je mohli ztratit nebo se o ně budou muset dělit s jinými, kteří jsou ještě potřebnější a naplněni možná ještě větším očekáváním. Ale i zde je třeba vidět, že jakkoliv jsou pro současné státy EU ekonomická hlediska významná, stěžejní  pro  podporu rozšíření na straně západní Evropy je dlouhodobě hledisko bezpečnostně-strategické. Tj. podpora stabilnímu demokratickému politickému vývoji v zemích, které ještě před poměrně krátkou dobou stály na naprosto odlišných ekonomických a politických pozicích, ale které nyní sdílejí hodnoty a vytvářejí instituce, odpovídající hodnotám a cílům občanů existující Evropské unie.

Podklad k tomuto dokumentu vypracoval pan Jaroslav Jakš, 

Vysoká škola ekonomická v Praze  a člen Team Europe Czech Republic.