Dobrý èlovìk u¾ ne¾ije
Ta smutná zpráva se rozletìla minulý týden v pondìlí po celé Francii i mnoha jiných zemích rychlostí blesku : Abbé Pierre je mrtev. Zemøel v 94 letech v jedné z paøí¾ských klinik na zápal plic. Jeho smrt se dotkla všech, ale nejvíc tìch, kterým celý ¾ivot pomáhal. Kdo to byl?
Obìtavý èlovìk, legendární knìz všech chudých. Byl svìdomím Francie, i celé zemì, zosobnìním lidství, soucitu a prakticky konaného dobra.Ve Francii znalo ka¾dé dítì jeho hubenou postavu ve vlající sutanì, s bílými vousy, odøenou baskickou èapku, typické odstávající uši a dobrotivé bystré oèi za skly brýlí.
Nikdo nebyl ve Francii populárnìjší, ne¾ on. Byl bojovný, prostý, nekonvenèní, zastánce bezdomovcù a všech chudých, ze spoleènosti vyøazených.. Stal se ji¾ za svého ¾ivota legendou, aèkoliv si to jistì nepøál, chtìl být také jedním z tìch nejprostších a pøehlí¾ených.
„Za skandální pohrdání lidskými ¾ivoty, rozhazovaènost, lhostejnost k chudým, hladovým, utiskovaným a bezbranným jsme zodpovìdní jen my lidé sami. Je to náš problém a ne problém Bo¾í “ napsal ve svém duchovním odkazu.
Ve známost vešel abbého Pierre v hrozné zimì roku 1953/1954, kdy v lednu klesla teplota pod 20 ° C a snìhové vánice oddìlily od svìta celé oblasti Francie. Silnice byly neprùjezdné a v Paøí¾i se zhroutilo zásobování. Na møí¾ích vìtrákù šachet metra, kde zoufale zachycovali poslední zbyteèky tepla, ve vchodech domù a pod mosty pøes Seinu umírali v mrazivém chladu lidé bez støechy nad hlavou jako mouchy. Devadesát jich tak zahynulo. Nejen clochards, ale i celé chudé rodiny, které byly vyhozeny z bytù, proto¾e nemohly platit nájemné. Vláda neèinnì pøihlí¾ela.
Abbé Pierre, otøesený a zoufalý, potom, co uvidìl na ulici matku s mrtvým kojencem
v náruèí, vzal toto dítì a bez okolkù vstoupil do studia jedné paøí¾ské radiostanice a do ukoøistìného mikrofonu pronesl plamennou výzvu : „Pøátelé, volám vás na pomoc! Ka¾dou noc umírají v Paøí¾i lidé, víc jak dva tisíce se jich, zkroucených mrazem, sna¾í pøe¾ít, bez jídla a v nedostateèném obleèení. Pomozte!“
Jeho výzva k pomoci, k soucitu a milosrdenství byla kupodivu okam¾itì vyslyšena. Celou Francií prošla ohromná vlna solidarity, kterou vyvolal svým projevem a která zboøila hráze lhostejnosti. Francouzi darovali tuny, potravin, dek, šatù, stanù a rùzného domácího náøadí. A k tomu ještì témìø jednu miliardu frankù. Spoleènost „Emmaus“ , kterou zalo¾il abbé Pierre u¾ v roce 1949 pro tuláky, bývalé alkoholiky, propuštìné vìznì, a jiné lidi na okraji spoleènosti, shroma¾ïovala tyto dary a rozdìlovala je potøebným. Od té doby se tato svépomocná organizace rozrostla v hnutí, které se podobá èervenému køí¾i, nebo hnutí Charitas, pøekroèila hranice Francie do ostatních zemi Evropy, Afriky a Asie. Ku konci byl abbé Pierre hlavou ohromného „Benefièního koncernu“ se 1400 zamìstnanci a okolo 10.000 dobrovolnými neplacenými pomocníky v 39 zemích.
Odkud vùbec pocházel Abbé Pierre? Narodil se 5. srpna 1912 v Lyonu v zámo¾né rodinì jako Henri Antoine Grouès. Jeho otec byl vlastníkem továrny na hedvábí. Také on mìl hluboké sociální cítìní a byl synovi od dìtství pøíkladem. V devatenácti letech byl Henrimu pøedèasnì vyplacen jeho dìdický podíl. Nechal ihned toto malé jmìní pøepsat na rùzné dobroèinné organizace a sám vstoupil do kapucínského kláštera. Po osmi letech opouští klášter, nemohl u¾ ¾ít v tak pøísném øádu, mìl tì¾kou tuberkulosu plic.
Zaèíná druhá svìtová válka a on rychle poznává, kde je jeho místo. Stává se vojenským duchovním a po prvních deportacích ¾idù nacistickými okupanty zaèal pomáhat pronásledovaným, opatøoval jim falešné papíry a umo¾òoval útìk. V roce 1942 se pøidal k francouzskému hnutí odporu. Zde dostává své krycí jméno „abbé Pierre“, které mu zùstává po zbytek ¾ivota. S nasazením vlastního ¾ivota pøevádí uprchlíky pøes Alpy, zachraòuje stovky politicky pronásledovaných, mezi nimi i bratra generála Charlese de Gaulla. Nacisté ho jednou zajali, ale podaøilo se mu uprchnout a zmizet do Al¾íru, kde se pøidává k francouzské exilové armádì.
Po válce je zvolen do národního shromá¾dìní za stranu køes»anských demokratù, ale víc ne¾ debaty ho lákají èiny. Diplomacie nebyla nikdy jeho silnou stránkou. „Dr¾te hubu!“ okøikl jednou v televisní debatì Jean-Marie Le Pena, šéfa radikální pravicové Front National.. Zakládá s jedním èlovìkem, který se ¾iví sbìrem starých hadrù 
spoleènost Emmaus., aby tak pomohl chudým k malému zdroji pøíjmù a støeše nad hlavou. Pak pøichází ta strašná zima roku 1954 a jeho výzva v rozhlase.
Tøicet let tak konal v tichosti svou práci na chudých pøedmìstích Paøí¾e, šel cestou, kterou si sám urèil. Kdy¾ v roce 1984 katoliètí biskupové ve Francii v pastýøském listu znovu upozornili na vzmáhající se „novou chudobu“, stává se Abbé Pierre znovu vedoucím hnutí na pomoc chudým, symbolem této pomoci. V listopadu 1984 zalo¾il v Paøí¾i spoleènì s dalšími pomocnými organizacemi „potravinovou banku.“ V prvních šesti mìsících existence této „banky“ bylo rozdìleno 450 tun potravin mezi chudé obèany. Ještì dnes je rozdáváno 5 a¾ 7 tisíc teplých jídel dennì.
Ka¾dý rok ku konci léta zjiš»uje jeden francouzský nedìlní list za pomoci ankety , koho pokládají Francouzi za „ národní pøíklad.“ Dlouhá léta se umístil Abbé Pierre v¾dy na prvním místì, a¾ do roku 2004. Pak u¾ odmítl na listinì figurovat. Byl charakterová smìs z Dona Camillo, Asterixe a Matky Theresy, zosobòoval prakticky všechno, co Francouzi veøejnì èi skryté obdivují. Nebyl to èlovìk se kterým mohli jeho církevní pøedstavení snadno vyjít. Mìl v¾dy své mínìní a svou hlavu. A veøejné mínìní na své stranì. Jen jednou byl tento nejoblíbenìjší Francouz málem „shozen z podstavce.“ To se stalo v roce 1996, kdy¾ jeho pøítel, levicový filosof Roger Garaudy zapochyboval ve své knize o realitì Holocaustu. Všichni se obrátili proti nìmu, i ti , kteøí ho doposud za všech okolností bránili. Pak se ale ukázalo, ¾e Abbé Pierre tu Garaudyho knihu vùbec neèetl a chtìl, jak pozdìji sám vysvìtloval, jen bránit svobodu vyjádøit mínìní. Veøejnì se pak omluvil „ svým ¾idovským bratøím“, po¾ádal je o odpuštìní za to, ¾e je zranil. A i Francie mu odpustila.
Chu» k provokacím ho neopustila do poslední chvíle ¾ivota.V roce 2005 vyšla jeho kniha „Mon Dieu ...Pourqui?“ (Mùj Bo¾e, proè..?), jakýsi druh celo¾ivotní zpovìdi. Z této knihy vysvítá, ¾e mìl jako mladý mu¾ milenku , zasazuje se v ní také o zrušení celibátu a o mo¾nost, aby i ¾eny mohly být vysvìceny na knìze.
Jeho zdraví mu u¾ dlouho nedovolovalo , aby navštìvoval své bezdomovce, jejich poslední akce v paøí¾ských ulicích, kde jich stovky pøespávaly ve stanech, se nemohl zúèastnit. Ale to, ¾e francouzská vláda chce ještì pøed volbami letos na jaøe 2007 zakotvit v zákonì právo ka¾dého obèana na byt, musela být pro nìj zadostiuèinìním. To je koneènì splnìní toho, oè bojoval dlouhá léta.
Jeho rakev byla vystavena v kapli nemocnice, kam se s ním pøišli rozlouèit nesèetní 
lidé, pøíslušníci všech mo¾ných nábo¾enských smìrù, ale nejvíc jeho pøátel souèasných i bývalých clochardù, chudých a tìch na okraji spoleènosti. Slavnostní zádušní mše se konala v pátek v katedrále Notre Damme za úèasti presidenta Jacquese Chiraca a celé vlády mnoha veøejných èinitelù a stovek jeho nejmilejších, nejbli¾ších, chudých a obyèejných lidí z ulice. Mše byla pøenášena televisí a také pøed katedrálou byla umístìna dvì veliká plátna pro ty, kteøí se nedostali dovnitø. Byly jich tisíce. Veøejnì se s ním také rozlouèili jeho pøítel Dalajláma, nejvyšší rabín a nejvyšší pøedstavitel Islámu ve Francii.
Do knihy u jeho rakve napsal jeden z truchlících :
„Mìl jsem tì rád, bratøe pastýøi. I kdy¾ naše cesty nebyly v¾dy stejné, hledali jsme stejný pøístav.“
Vìra Pokorná, NL
