Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek 1. svátek vánoèní,
zítra ©tìpán.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Carl von Linné, švédský pøírodopisec, zakladatel pøírodopisného tøídìní

Jméno Carla Linného je ve zkratce L. pøítomno v mnoha latinských pojmenováních rostlin a ¾ivoèichù. Je pokládán za zakladatele nebo také „otce“ taxonomie, tj. vìdy o uspoøádání organismù. Pøièinil se o vytvoøení schématu dvouslovného pojmenování a základního pøírodovìdného tøídìní. Dokonce se pova¾uje i za zakladatele nauky o ¾ivotním prostøedí.

Carl Linnaeus
Carl Nilsson Linnaeus, co¾ bylo jeho pùvodní jméno, se narodil ve vesnici Råshult v jihošvédské provincii Småland. Podle tehdy ve Švédsku u¾ívaného juliánského kalendáøe to bylo 13. kvìtna, ale podle souèasného kalendáøe to bylo 23. kvìtna 1707.

Sám své jméno psal latinsky Carl Linnæus. Byl prvním dítìtem Nilse Ingermarssona Linnaea (1674–1748), luteránského duchovního, potomka místních rolníkù a amatérského botanika. Jeho maminka Kristina Brodersonius Brodersonia (1688–1733) byla rovnì¾ dcerou duchovního z nedalekého Stenbrohultu. A¾ do otcova narození byla jména rodiny odvozována od otcova rodného jména, podobnì jako druhé jméno v ruštinì. Ingermarsson znamená – syn Ingermarùv, stejnì jako druhé jméno Carlovo bylo po otci Nilsson – syn Nilsùv. Jméno Linnaeus pou¾il u¾ Carlùv otec pøi studiích – a u¾ v rodinì zùstalo. Bylo dáno tím, ¾e rodinný majetek se nazýval Linnagård, tj. „lipový dùm“ podle mno¾ství lip na jejich pozemku. Carl mìl ještì tøi sestry Annu Marii (1710–1769), Sophii Julianu (1714–1771), Emerentii (1723–1753) a bratra Samuela (1718–1797), který se stal po otci duchovním, a sepsal pøíruèku o chovu vèel.

Kdy¾ byl Carl starý jeden rok, jeho dìdeèek z matèiny strany zemøel a tatínek se po nìm stal faráøem v Stenbrohultu a rodina se tam pøestìhovala.
U¾ od malièka to Carla táhlo k rostlinám, kterými se jeho otec velmi zabýval a uèil ho je rozeznávat. Také ho otec brzy zaèal uèit latinsky, i kdy¾ jeho ¾ivotopisci tvrdí, ¾e jazykové nadání Carl nemìl. Otec ho také uèil nábo¾enství a zemìpisu. Kdy¾ mu bylo sedm let, rozhodl se otec, ¾e mu najde uèitele. Jeho prvním uèitelem byl dvacetiletý syn místního sedláka Johan Telander, který ho uèil èíst a psát. Carl ho nemìl rád; ve svém vlastním ¾ivotopisu uvádìl, ¾e jeho vychovatel mìl spíš v úmyslu dìtský talent utlumovat, ne¾ ho rozvíjet. Po dvou letech – v roce 1717 byl i s uèitelem poslán na ni¾ší støední školu do Vaxjö. Budova školy posud stojí. Pokud se nedokázal nauèit úlohu vèas, dostával výprask – ve škole i od uèitele. Škola byla asi padesát kilometrù od bydlištì rodièù, na tehdejší dobu dost daleko, pøíliš èasto se domù nedostal. Knih moc nebylo, a pokud byly, byly drahé. ®áci byli pøipravování na knì¾skou dráhu, tj. uèili se pøedevším øeètinu, hebrejštinu, teologii a matematiku. Carl spíš chodil za školu – do pøírody. Situace se natolik vyhrotila, ¾e uèitelé poslali pro otce a doporuèili mu, aby radìji dal syna do uèení. Mìl se uèit ševcem, tesaøem nebo krejèím, ale zachránil ho øeditel školy Daniel Lannerus (1679–1761), kterého zajímala botanika, a ten si povšiml chlapcova zájmu, jaký mìl on sám, ukázal mu svou vlastní zahradu a pøedstavil ho dalšímu botanikovi, doktoru Johanovi Rothmanovi (1684–1763), který jako øešení navrhl studium lékaøství, ¾e by v nìm Carl mohl vyniknout. Carl to pøijal, proto¾e tehdejší medicína obsahovala hodnì z pøírodních vìd, ale otec se to dlouho zdráhal øíci matce, proto¾e tehdy mìla medicína ve Švédsku velmi špatnou povìst a maminka tou¾ila, aby mìla syna knìzem, jako byli její man¾el i otec. Kdy¾ se to maminka dozvìdìla, plakala, ¾e se její neš»astný Carl musí stát lazebníkem a ranhojièem. Zakázala druhému synovi zájem o botaniku a ten pak její pøání splnil a duchovním se stal.

Rothman Carla uèil fyziologii a botaniku a pøipravoval ho na vysokou školu. Uèil ho tehdejší botanické klasifikaci podle francouzského botanika Josepha Pittona Tourneforta (1656–1708), kterou tento uèenec uvedl v pojednání „Botanické jednotky aneb metoda pro rozpoznávání rostlin“ (Élemens de botanique, ou Méthode pour reconannaître les plantes), které vyšlo i latinsky pod názvem „Herbáø“ (Institutiones rei herbaria); byl toti¾ prvním, který pojem „herbáø“ zavedl. Kniha byla napsána velmi jasnì, i kdy¾ to byl urèitý krok zpìt, proto¾e autor do ní nezahrnul nìkteré dùle¾ité závìry svých pøedchùdcù, ale jasnì rozlišil rozdíl mezi rody a druhy. Další dílo, které tehdy Carl studoval, byla celkem novinka z roku 1718 – také od francouzského botanika Sébastiena Vaillanta (1669–1722), ¾áka Tournefortova, zabývající se reprodukèními orgány rostlin „Pojednání o stavbì kvìtu“ (Sermo de structure florum).

Carl Linnaeus na cestì do Laponska
V roce 1727, ve svých jedenadvaceti letech nastoupil Carl Linnaeus na lundskou univerzitu ve Skåne. Zdejší vìdec, lékaø, experimentální fyzik a sbìratel kuriozit Kilian Stobaeus (1690–1742) ho vzal pod svá køídla a nabídl mu byt i pomoc pøi studiu, vèetnì své knihovny, která obsahovala mno¾ství knih o botanice, a umo¾òoval mu volný pøístup na své pøednášky. Ve volném èase Linnaeus s dalšími kolegy studoval okolní flóru. Po jednom roce studií v Lundu se – na radu doktora Rothmana – dal zapsat na studia na univerzitu v Uppsale, kam nastoupil v roce 1728.

Ze zaèátku nemìl skoro ¾ádné prostøedky, ale š»astnou náhodou se v univerzitní zahradì prý pøi studiu rostlin seznámil s významným univerzitním pedagogem, profesorem Olofem Celsiem (1670–1756), který byl sice v té dobì profesorem teologie, ale také zaníceným botanikem. Profesor Celsius dokonce pomohl Carlovi i finanènì a na nìjakou dobu mu nabídl i ubytování, ne¾ se tento pøestìhoval k profesoru Olofovi Rudbeckovi (1660–1740), jeho¾ tøi nejmladší syny z celkem ètyøiadvaceti dìtí pak uèil. Rudbeck byl botanik a ornitolog. Procestoval koncem sedmnáctého století Laponsko. Profesor Rudbeck se o Carla všemo¾nì staral, zaøídil mu jakési stipendium. Carl Linnaeus mu pozdìji vyjádøil vdìènost, ¾e po nìm pojmenoval rod tøapatek – rudbeckií.

V roce 1729 napsal Linnaeus drobné pojednání o rozmno¾ování rostlin „Úvod k zasnubování rostlin“ (Praeludia sponsaliorum plantarum). Uvádí se, ¾e toto pojednání bylo napsáno švédsky. Ve spisu sdìlil, ¾e tyèinky a pestíky jsou rozmno¾ovacími orgány rostlin a ¾e podle nich by mohl být vybudován systém pro tøídìní rostlin.

Z této doby pochází tento jeho názor: „Okvìtní plátky… slou¾í jako svatební lo¾e, které Stvoøitel tak slavnostnì uspoøádal, vyzdobil takovými vznešenými nebesy a provonìl tolika jemnými vùnìmi, ¾e ¾enich se svou nevìstou mohou svou svatbu slavit s takovou vìtší vá¾ností…“ Ve svých spisech zavedl základní pojmy pro rozmno¾ovací orgány rostlin – kalich, korunu, pestík, tyèinky, oplodí a semeno.

Kdy¾ Rudbeckovi z dùvodu vìku èinilo potí¾ pøednášet o botanice, pøenechával Carlovi od jara 1730 tuto mo¾nost, pøes to, ¾e byl studentem teprve druhého roèníku. Carl pøednášel botaniku pøímo v botanické zahradì zhruba tøem stùm posluchaèù. Jeho pøednášky byly oblíbené. Ponìkud zanedbanou zahradu upravil a pøedvádìl nové, vzácné rostliny. Øíká se, ¾e v zahradì se staral také o pávy, opice a mývaly. Zaèal také uèit teorii botaniky, co¾ se do té doby nevyuèovalo. Své názory z této doby uveøejnil a¾ v r. 1751 ve spisu „Filozofie botaniky“ (Philosophia botanica).

Zaèal psát další botanická pojednání, napøíklad „Rody rostlin“ (Genera plantarum), „Kritika botaniky“ (Critica botanica). Také sepsal knihu o rostlinì rostoucí v uppsalské univerzitní botanické zahradì „Adonis Uplandicus“ nebo „Hortus uplandicus“, tj. „Hlaváèek upplandský“ nebo „Zahrada upplandská“, vztahující se k švédské provincii Uppland. Èím dále, tím více probíral kriticky dílo Tournefortovo a opravoval ho.

Dalším Linnaeovým uèitelem byl profesor medicíny Lars Roberg (1664–1742). Carl Linnaeus pøedvádìl rostliny v botanické zahradì jen do doby, ne¾ se vrátil ze zahranièních cest s lékaøským diplomem Nils Rosén von Rosenstein (1706–1773), s ním¾ mìl Carl Linnaeus ze zaèátku velké problémy. Rosén byl oficiálním Rudbeckovým asistentem a nechtìl pøipustit, aby pøednášky a demonstrace provádìl Linnaeus, který k tomu dosud nemìl kvalifikaci; dokonce usiloval o Linnaeuovo vylouèení z univerzity. V podstatì v té dobì mìli oba jednu ¾idli neboli byli „dva kohouti na jednom smetišti“. Pøed vánoci 1731 mìl Linnaeus nìjakou neshodu s paní Rudbeckovou a odstìhoval se od nich. Vztah s jejím man¾elem se ale nezmìnil. Na nìjakou dobu Linnaeus odejel ke svým rodièùm koncem roku 1731 do Smålandu oslavit po tøech letech s nimi vánoce, i kdy¾ maminka se stále nemohla smíøit s tím, ¾e nemá syna duchovního.

Bìhem návštìvy rodièù se jim Linnaeus svìøil, ¾e se hodlá vydat na cestu do Laponska. Èerpal ze zkušeností Rudbeckových, který tam byl v roce 1695, ale proto¾e výsledky expedice shoøely pøi velkém po¾áru v roce 1702, doufal Linnaeus v rozšíøení poznatkù svého uèitele. Zajímaly ho i zvyky domorodých Sámù nebo té¾ Loparù, èi Laponcù ze severských tunder. Chtìl se vedle botaniky dále zamìøit na sbìr nerostù, pøípadnì na zoologii. V dubnu 1732 koneènì získal od univerzity stipendium na cestu. Odjel v kvìtnu tého¾ roku. Cestoval pìšky a na koni, mìl s sebou vedle notesù na poznámky i papíry na sušení rostlin do herbáøù. Nedaleko Gävle, severnì od Stockholmu našel mno¾ství zvonkù Campanula serpyllifolia, které jsou dnes známé hlavnì jako Linnaea borealis, u nás zvané zimozel severní, které se staly jeho emblémem.

Cestou zkoumal mechy a lišejníky, cestoval ve smìru hodinových ruèièek kolem Botnického zálivu. Objevil asi sto dosud nepopsaných rostlin, které se pak staly základnou pro knihu „Laponská flora“ (Flora Lapponica), kde poprvé uvedl svoji myšlenku tøidìní rostlin. Zaèal také uva¾ovat, podle èeho by bylo mo¾né roztøídit savce. Studoval rovnì¾ zvyky Laponcù a uvádí se, ¾e pøivezl poznatky ze staré vikingské hry tablut, kterou vidìl hrát na vyšívané sobí kù¾i. Ménì se u¾ zdùrazòuje, ¾e uèinil mnoho mineralogických nálezù. Byl prvním, který objevil výskyt ropy ve Švédsku – v provincii Dalarna.

Podpis Carla Linného
Jeho pøípadný návrat na univerzitu byl neustále trnem v oku Rosénovi. Nakonec na Roséna dokonce Linnaeus vytasil kord a profesoøi mìli problém událost ututlat.
Mnohem pozdìji se ale Linnaeus s Rosénem usmíøili, ba dokonce se stali i pøáteli, a Rosén Linnaea pak léèil v šedesátých letech pøi zánìtu pohrudnice, podle jiných pramenù to byla tzv. „uppsalská horeèka“, co¾ byla v té dobì èastá místní choroba, podle nìkoho to byla v podstatì malárie. Rosén byl vynikajícím lékaøem, který je pova¾ován za jednoho ze zakladatelù pediatrie.

Po návratu z výpravy Linnaeovi zbyly dluhy, a tak musel dávat kondice, a také dìlal mineralogické rozbory, které se nauèil pøi výpravì. Na podzim 1733 sehnal tolik penìz, aby mohl mineralogii studovat ve Falunu v provincii Dalarna. Ve Falunu se Linnaeus seznámil s Johannem Browaliem (1707–1755), duchovním a lékaøem, s ním¾ sdílel zájem o botaniku. Browalius byl v té dobì uèitelem synù guvernéra zdejší provincie a guvernér se zajímal se o Linnaeovu cestu do Laponska. Objednal od Linnaea podobnou expedici ve zdejším kraji, a tak se Linnaeus, spolu s dalšími sedmi studenty z Uppsaly vydali v létì 1734 na další výpravu. Uvádí se Linnaeova podobizna, jak je obleèen do laponského kroje se šamanským èi trolským bubnem, i kdy¾ jsou v jiných pramenech údaje, ¾e takto vybaven cestoval a¾ o rok pozdìji do Holandska, co¾ je krajnì nepravdìpodobné. Vìtšinou na koni, urazili mladí pøírodovìdci bìhem pìtaètyøiceti dní celkem osm set kilometrù. Výsledkem jejich cesty vedle pøírodovìdeckých nálezù byl i Linnaeùv spis „Cesta po Dalarnì“ (Iter dalacarlicum), jako¾to zpráva pro guvernéra.

V roce 1733 zemøela Carlovi maminka a tak pøijal pozvání svého pøítele a spolu¾áka Claese Sohlberga (1711–1773), aby strávil vánoce u jeho rodièù ve Falunu. Pøítelùv otec byl dùlním inspektorem a tak pro Linnaea zaøídil exkurzi do støíbrného dolu a slévárny støíbra ve Falunu a mìdìného dolu v Sale. Prý byl ale Linnaeus zdìšen pracovními podmínkami horníkù.

Dostal návrh od pøítelova otce, aby se stal uèitelem jeho syna a vzal ho do Holandska – a dostal k tomu nabídku roèního platu. Holandsko bylo v té dobì èastým cílem mladých Švédù k ukonèení univerzitních studií, a proto¾e údajnì doktorát v té dobì ve Švédsku nebyl mo¾ný, musel se Linnaeus, stejnì jako kdysi doktor Rosén, vydat za dokonèením studia do zahranièí.
Ve Falunu se také seznámil s nejstarší dcerou bohatého falunského lékaøe Johana Hanssona Moraea (1672–1742), význaèného švédského vìdce – Sarah Elisabeth, které se øíkalo Saralisa, do které se zamiloval.

Linnaeus studoval u¾ dlouho, studium nemìl dokonèené a mìl v úmyslu se ¾enit. V únoru 1735 po¾ádal otce Saralisy o dceøinu ruku, ale doktor Moraeus podmiòoval svùj souhlas k sòatku dokonèeným vzdìláním budoucího zetì. V dubnu 1735 se Linnaeus spolu se Sohlbergem vydali do Holandska.

Cestovali pøes Hamburk, co¾ se jim málem nevyplatilo. Seznámili se s místními velièinami a vìdci a starostùv bratr se pochlubil draze poøízeným preparovaným exempláøem sedmihlavé hydry. Linnaeus okam¾itì poznal padìlek, i to, z èeho byl zhotoven, a proto¾e se tím ani veøejnì netajil, museli z obav pøed hnìvem starosty oba pøátelé ještì v noci Hamburk opustit. 5. kvìtna dorazili pøes Amsterdam do holandského Hardewijku. Podle nìkterých pramenù nemìla tamìjší univerzita pro nízké nároky nejlepší povìst, ale bývala øešením hlavnì pro nemajetné studenty; ti bohatší smìøovali do Leidenu.

Bezprostøednì po pøíjezdu pøipravoval Linnaeus svoji doktorskou obhajobu. Jeho téze, pøipravená u¾ ve Švédsku, se týkala pøíèin malárie, které spojoval s mno¾stvím kalù ve vodì. Práce byla ve švédštinì „O nové hypotéze vracející se horeèky“ (De nova hypothesis febrium intermittentium) a obhajoba spoèívala ve veøejné rozpravì o tématu. Další byla ústní zkouška a urèení diagnózy u pacienta – a ani ne za dva týdny po pøíjezdu byl Linnaeus jmenován doktorem lékaøství. Hned poté odjel k dalšímu studiu do Leidenu.

Ještì pøed odjezdem ze Švédska se domluvil s kolegou a krajanem, ichtyologem Peterem Artedim (1705–1735), ¾e v pøípadì úmrtí jednoho z nich druhý dokonèí jeho dílo. Linnaeus se v Holandsku s Artedim setkal. Odborník na ¾ivot ryb Artedi, nazývaný „otcem ichtyologie“, utonul neš»astnou náhodou zaèátkem záøí 1735 v jednom z amsterodamských kanálù. Linné splnil svùj slib a jeho dva spisy „Knihovna ryb“ (Biblioteca ichtyologica“ a „Filozofie ryb“ (Philosophia ichtyologica) vydal spolu s autorovým ¾ivotopisem roku 1738 v Leidenu pod názvem „Ichtyologie, èili sebrané spisy o rybách“ (Ichthyologia sive opera omnia de piscibus).

V Holandsku se Linnaeus seznámil s významnými tamními vìdci – botanikem Johanem Frederikem Gronoviem (1686–1762) a rovnì¾ se slavným humanistou, lékaøem a botanikem Hermanem Boerhavem (1668–1738), který byl v té dobì u¾ vá¾nì nemocen. Gronoviovi ukázal své rukopisy, které si pøivezl ze Švédska, v nich¾ popsal svùj nový klasifikaèní systém pro rostliny. Gronovia to zaujalo a zaèal shánìt pomoc pro vydání knihy. Kniha s pøispìním leidenského absolventa, skotského lékaøe Isaaca Lawsona vyšla poprvé hned v roce 1735 pod názvem „Systém pøírody“ (Systema naturae), aby za Linneova ¾ivota poèet vydání pøekroèil pozdìji èíslo deset.

Jeho dìlení rostlin je jednoduché: rostliny jsou rozdìleny do ètyøiadvaceti tøíd podle poètu tyèinek, ka¾dá tøída se dìlí do øádù, pøedevším v závislosti na poètu pestíkù. První vydání mìlo pouze pár stránek. A¾ další vydání obsahovala podrobnìjší dìlení do èeledí, øádù a druhù. Proti jeho teorii se zvedla vlna odporu: Francouzi a Švýcaøi nechtìli opustit Tournefortùv systém; jiní pova¾ovali jeho kritérium za „nemravné“, pokud se zabývá pohlavními orgány, i kdy¾ jen u rostlin. Gronovius byl tím, který milovanou Linneaovu rostlinku podle zásad vytvoøených Linnaeem pojmenoval na jeho poèest Linnaea borealis.

Druhý vìdec - Boerhave je pova¾ován za zakladatele klinické medicínské výuky i moderní fakultní nemocnice. Navrhl Linnaeovi cestu do Afriky nebo Ji¾ní Ameriky, co¾ Linnaeus, s ohledem na horko i na touhu vrátit se k milované Saralise co nejdøív, odmítl. Boerhave mu tedy dal doporuèující dopis na dalšího slavného holandského botanika Johanna Burmana (1707–1780), který naopak cestu do tropù u¾ absolvoval, a který nabídl Linnaeovi, aby u nìj v zimì pobyl a pomohl mu roztøídit rostliny získané pøi výpravách na Ceylon, do Indonésie a ji¾ní Afriky, co¾ Linnaeus pøijal. Pomohl Burmanovi s jeho výpisem cejlonských rostlin „Cejlonský seznam“ (Thesaurus Zeylanicus) a Burman naopak pomohl Linnaeovi s vydáním jeho knih „Základy botaniky“ (Fundamenta botanica) a „Knihovna botaniky“ (Biblioteca botanica) v roce 1736.

Burman ho také v srpnu 1735 seznámil s další osobností, která mìla pro jeho další studium i pobyt v Holandsku velký význam. Byl to bohatý holandský bankéø s britskými pøedky, øeditel Holandské Východoindické spoleènosti George Clifford III. (1685–1760). Byl velkým milovníkem a znalcem rostlin, které mìl na zahradì svého panství Hartekamp v Heemstede v severním Holandsku. Za to, ¾e Burman „uvolnil“ Linnaea ze svého dlouhodobého pozvání ke spolupráci, mu Clifford nabídl vzácnou knihu lékaøe, cestovatele a sbìratele kuriozit Sira Hanse Sloana (1660–1753) „Pøírodopis Jamajky“ (Natural History of Jamaica), na co¾ Burman pøistoupil.

Clifford pak podpoøil vydání vìtšiny tehdejších Linnaeových prací, které pøedstavují jádro jeho díla. Od záøí 1735 se stal Linnaeus vrchním dohlí¾itelem, spíše kustodem, v Cliffordových zahradách. Mohl si zakoupit jakoukoli pøírodovìdnou knihu na Cliffordovy útraty.

V èervenci 1736 cestoval Linnaeus na Cliffordovy náklady do Londýna. Navštívil Sira Johna Sloana, dále Zahradu léèivých rostlin v Chelsea (Chelsea Physic Garden) a jejího vrchního zahradníka Philipa Millera (1691–1747), kterému vysvìtlil svùj systém. Linnaeus také cestoval do Oxfordu, kde mìsíc pobýval u slavného oxfordského profesora botaniky Johanna Dillenia (1687–1747), s ním¾ se spøátelil, pøes to, ¾e Dillenius nejdøíve odmítl Linnaeùv systém uznat veøejnì; namítal toti¾, ¾e by to zpùsobilo „nepoøádek v botanice“. Nakonec ale Linnaeovy závìry pøijal. Linnaeus pozdìji po Dilleniovi pojmenoval rod tropických stromù Dillenia.

Zimozel severní
V roce 1737 vznikla z poznatkù Cliffordovy zahrady kniha „Zahrada Cliffordova“ (Hortus Cliffortianus). V této knize poprvé Linnaeus popsal rod maso¾ravých láèkovek – Nepenthes.

Mnoho poznatkù z této doby zpracoval pozdìji v roce 1753 ve svém díle „Druhy rostlin“ (Species plantarum). Sám Linnaeus ohodnotil dobu svého pobytu u Clifforda, ¾e „napsal více, objevil více a udìlal vìtší reformu v botanice, ne¾ kdokoli pøedtím udìlal bìhem celého ¾ivota.“

V roce 1737 vyšly ještì „Botanická kritika“ (Critica botanica), kterou vìnoval Dilleniovi, a „Rostlinné rody“ (Genera plantarum), v nich¾ popsal na devìt set tøicet pìt rostlinných rodù.

Doufal, ¾e se domù do Švédska vrátí døíve, ale z pøepracování onemocnìl. Nakonec v dùsledku obìtavé péèe zamìstnavatele mohl v øíjnu 1738 odjet.Cestoval pøes Leiden, navštívil profesora Boerhava, a nechal se pøemluvit dalším botanikem, profesorem Adriaanem van Royenem (1704–1779), Cliffordovým pøítelem, k delšímu pobytu a k prostudování leidenské botanické zahrady. Výsledkem bylo dílo „Leidenská zahrada“ (Hortus Leydenensis), dále vydal „Tøídy rostlin“ (Classes plantarum) a „Ichtyologii“ pøítele Artediho v pìti dílech. Opìt onemocnìl, podle všeho cholerou, èím¾ se ponìkud zdr¾el.

Po uzdravení cestoval do Paøí¾e, kde se setkal s  Antoinem Jussieuem (1686–1758), pokraèovatelem Tournefortovým, a jeho bratry Bernardem (1699–1777) a Josephem (1704–1779), kteøí ho seznámili s paøí¾skými zahradami a rovnì¾ významnými herbáøi. Také se Linnaeus v Paøí¾i seznámil s Reném Antoinem Réaumurem (1683–1757), který se vedle vynálezu teplomìru zabýval celou škálou biologických druhù – korýšù, ostnoko¾cù, pavoukù, ptákù, korálù a hmyzu. Zabýval se také moøskými øasami - chaluhami.

Francouzská akademie vìd zvolila Linnaea èlenem korespondentem. Po mìsíci pobytu zamíøil Linnaeus koneènì do Švédska, které u¾ nikdy neopustil.

Do švédského Helsingborgu dorazil 28. èervna 1738. Krátce se zastavil u otce ve Smålandu a pokraèoval do Falunu, kde pobyl asi tøi mìsíce, ale pak musel hledat nìjaké zamìstnání.

Ze svìta se sice vrátil slavný, jeho úspìchy došly a¾ k uším Švédù, ale ve Švédsku ho skoro nikdo neznal a ¾ádné akademické místo na nìj neèekalo. Sám svoji situaci popsal ve tøetí osobì: „Stockholm pøijal Linnaea v mìsíci záøí 1738 jako cizince. Linnaeus si zde hodlal zaèít vydìlávat jako lékaø, ale jeliko¾ byl všem neznámý, nemìl nikdo odvahu svìøit svùj drahocenný ¾ivot, ba ani svého psa, do jeho lékaøských rukou; proto nezøídka pochyboval o mo¾nosti ob¾ivy v zemi. On, který byl všude v zahranièí uctíván jako Princeps botanicorum (kní¾e botanikù). Byl doma jako nìjaký Klinius, pøicházející z podzemního svìta, tak¾e pokud není oblíbený, mìl by odejít a Švédsko opustit.“ Klinius je hrdina fantastického pøíbìhu „Cesta Nielse Klima do podzemí“ norsko-dánského spisovatele Ludwiga Holberga (1684–1754), kde se hrdina prochází podzemním svìtem – obdoba Gulliverových cest.

Podle nìkterých pramenù dokonce Linnaeus obcházel kavárny a restaurace, seznamoval se s lidmi a nabízel své slu¾by. Jeho úplnì prvním pacientem byl mladík, trpící kapavkou, kterého vyléèil, co¾ mu udìlalo velkou reklamu. Stal se v té dobì vyhledávaným venerologem. Pro léèení syfilidy pøedpisoval, jak bylo tehdy zvykem, rtu»natou mast.

V dùsledku svého charismatu si našel dalšího patrona - byl jím hrabì Carl Gustav Tessin (1695–1770), vysoce postavený politik a diplomat, v té dobì polní maršál, který mu pomohl jednak uplatnit vìdomosti v botanice a mineralogii pøi pøednáškách v Bergs Collegiu, jakési hornické univerzitì, kde v létì mìl pøednášet botaniku a v zimì mineralogii. Nìjakou dobu bydlel Linnaeus v maršálovì paláci a poøádal mu jeho pøírodovìdecké sbírky. Dále mu Tessin prostøednictvím admirála Ankarcrony pomohl najít místo lékaøe admirality. Linnaeus mìl právo zjiš»ovat pøíèiny úmrtí pomocí pitvy, co¾ tehdy vùbec nebylo bì¾né. Dokonce se uvádí, ¾e byl první, který popsal pøíznaky afázie – neschopnosti vnímat a myslet. V kvìtnu 1739 pomáhal spolu s dalšími pìti švédskými vìdci zalo¾it švédskou akademii vìd – Kungliga vetenskapsakademin – a byl zvolen jejím prvním prezidentem.

I kdy¾ se mu celkem daøilo, nebyl pøíliš š»astný, ale finanènì byl zabezpeèený natolik, ¾e se v únoru zasnoubil se Saralisou a mohl se 26. èervna 1739 na usedlosti Moraeových nedaleko Falunu o¾enit.
Paní Saralisa byla prý velmi pøísná paní, na slu¾ky, na dìti i na man¾ela. Byla velmi poøádkumilovná - a asi pro ni nebylo snadné pøizpùsobit se tomu, ¾e jí man¾el domù nosil rùzné pøírodní exempláøe, které nemusely být zrovna èisté, a vodil domù spoustu hostí z rùzných koutù svìta. Nìkteøí Linnaeovi ¾ivotopisci jsou vùèi ní dost kritiètí.

První syn Carl (1741–1783), který se narodil ještì ve Falunu, na statcích svého dìdeèka, následoval otce v jeho povolání, ale mìl osud jako všechny dìti slavných rodièù; oèekávání bylo vìtší, ne¾ mohl splnit. Sám kdysi prohlásil, ¾e radìji by byl prostým vojákem. Spíše otcovo dílo kompletoval a v jeho nemoci ve stáøí ho zastupoval.

Následovalo nìkolik dcer – Elisabeth Christina (1743–1782), která po sobì zanechala dvì dìti, Sara Magdalena zemøela v roce 1744 po patnácti dnech po narození, následovala Lovisa (1749–1839), která se neprovdala, Sara Christina (1751–1835), která zùstala bezdìtná. Další syn Johannes se narodil v roce 1754 a zemøel ještì pøed svými tøetími narozeninami. Poslední byla dcera Sophia (1757–1830) byla otcovou oblíbenkyní a nejvíce se zajímala o botaniku, zùstala po ní dcera. Carl Linnaeus ale nechtìl pro dcery ¾ádné vzdìlání, chtìl pouze, aby byly dobrými hospodynìmi. Kdy¾ byl nìjakou dobu slu¾ebnì mimo domov, pokusila se paní Saralisa posílat Sophii do školy. Jakmile se ale otec vrátil, hned ji ze školy vzal.

Linnaeova vnouèata mají v souèasné dobì na dvì stì potomkù, z nich¾ ale ¾ádné nemá jméno svého slavného pøedka.

Uvádí se, pøedevším v èeských pramenech, ¾e Linnaeus v roce 1741 vyléèil královnu Ulriku Lovisu z úporného kašle. Je to ale historicky nemo¾né, proto¾e pruská princezna, v té dobì Louisa Ulrika Pruská (1720–1762) v té dobì ¾ila ještì v Berlínì, za švédského korunního prince Adolfa Fredrika (1710–1771) se provdala v roce 1744 a královnou se stala a¾ v roce 1751.

Na jaøe 1740 zemøel profesor Rudbeck v Uppsale. Po jisté rozpravì byl zvolen jako jeho nástupce Nils Rosén na úkor Linnaea. Avšak Rosén u¾ devìt rokù v té dobì Rudbecka zastupoval. Další profesorské místo zastával Lars Roberg, ale to bylo dostupné, proto¾e Roberg šel do penze. Linnaeus dostal jeho místo a ujal se svých povinností 5. kvìtna 1741. Pak si Linnaeus a Rosén svoje katedry vymìnili, èím¾ se Linnaeus stal zodpovìdným za botanickou zahradu a pøírodovìdu a Rosén uèil anatomii, fyziologii a další lékaøské obory. V øíjnu se za Linnaeem pøistìhovala i man¾elka s malinkým synem.

Linnaeova inauguraèní øeè se týkala potøeby, aby švédští botanici nejdøíve poznali faunu své zemì a tudí¾, aby ji procestovali.

Deset dní po tom, kdy se stal profesorem, podnikl tedy i sám Linnaeus spolu se šesti studenty, z nich¾ jeden byl i bratr jeho man¾elky, výpravu po ostrovech provincií Õland a Gotland v Botnickém zálivu, aby hledali léèivé rostliny. Nejdøíve se pøeplavili na ostrov Öland, pak se pøeplavili do Visby na ostrovì Gotlandu. Na ostrovech se zdr¾eli déle ne¾ dva mìsíce, a bìhem cesty nalezli kolem stovky dosud nepopsaných rostlin. Svá pozorování sepsal Linnaeus ve švédsky psaném pojednání „Ölandská a gotlandská cesta” (Öländska och Gothländska Resa), vydaném v roce 1745. Pozorování Linnaeus neomezil pouze na floru, ale zabýval se i ¾ivoèichy a ponìkud i etnografií. Obojí popsal ve spisech vydaných také roku 1745 „Švédská flora” (Flora suecica) a  „Švédská fauna” (Fauna suecica), kde poprvé u¾il dvouslovného oznaèení rostlin a ¾ivoèichù.

Bìhem roku 1742 dával do poøádku univerzitní botanickou zahradu, ze které chtìl udìlat „¾ivoucí uèebnici”.

V roce 1744 zemøel na tuberkulózu slavný synovec profesora Celsia - astronom Anders Celsius (1701–1744), který roku 1742 navrhl stodílkovou teplotní stupnici, která po nìm získala jméno. Rok po jeho smrti Linnaeus tuto stupnici pøevrátil – Celsius toti¾ 100 stupni oznaèoval bod mrazu.

V létì 1746 dostal Linnaeus vládní objednávku na další výzkumnou výpravu, tentokrát do provincie Västergötland, která trvala zhruba dva mìsíce. Jeho prùvodcem a jakýmsi sekretáøem byl jeden ze studentù, který u¾ byl na první výpravì, Erik Gustaf Lidbeck (1724–1803), jemu¾ pozdìji, po dosa¾ení doktorátu, Linnaeus pomohl k místu profesora na univerzitì v Lundu. Výsledkem cesty byla kniha „Västergötlandská cesta” (Wästgöta-Resa), vydaná v roce 1747. Vedle tìchto cestopisù vyšla i kní¾ka mineralogická, zahrnující poznatky z tìchto oblastí i z døíve vykonané cesty po Laponsku „O vzniku krystalù“ (De crystallorum generatione).

Linné ve svých cestopisných zprávách uveøejòoval i své náèrtky.
Zaèal si zapisovat záva¾né myšlenky, kterými se zaobíral a které chtìl pøedat svému synovi. Nepøedpokládal jejich publikaci, dokonce syna pozdìji varoval pøed jejich uveøejnìním, ¾e by to bylo nebezpeèné. Tyto jeho poznámky, úvahy a vzpomínky vyšly poprvé a¾ v roce 1968 pod názvem „Bo¾ská Nemesis“ (Nemesis Divina), jako¾to „bohynì odplaty“. Slovní spojení „Nemesis Divina“ u¾il Linnaeus poprvé právì v popisu västergötlandské cesty. Je to pokus vyrovnat se s utrpením a se zlem ve svìtì pomocí dobroty a všemohoucnosti bo¾í. Zabýval se zde otázkami podvìdomí, vìdomí vzájemné sounále¾itosti lidí a zamìøením se na Boha. Poukazoval, jak osud èlovìka souvisí s tímto pojetím bo¾ského v otázce následku èinù, a ptal se, zda je tato souvislost zákonitá – a to i pro pøíští pokolení viníka.Uvedl nìkteré tragické a strašlivé pøípady, s nimi¾ se v ¾ivotì setkal – a sna¾il se najít útoèištì v pøírodì.

V roce 1747 se Linné stal hlavním lékaøem královské rodiny, s titulem ”archiater” – nejvyšší, nebo starší lékaø. Tého¾ roku se stal èlenem berlínské akademie vìd, pozdìji dalších akademií, napøíklad ruské, londýnské, francouzské a philadelfské. Po tom, kdy se Kateøina II. stala po roce 1762 ruskou carevnou, posílala dokonce Linnaeovi semena rostlin pro univerzitní botanickou zahradu.
Roku 1748 vydal zprávu o pracích v univerzitní zahradì „Zahrada uppsalská“ (Hortus Upsaliensis).

Ölandská a gotlandská cesta
Na poslední cestu po Švédsku se Linnaeus, opìt na základì po¾adavku vlády, vydal na jaøe 1749 – a sice na jih do Skånska. Cesta byla znaènì podobná jako pøedchozí, pouze s tou obmìnou, ¾e u¾ nemìl tolik sil, aby cestoval koòmo jako døív, ale jel v koèáøe.

Mìl také za úkol studovat dva stromy, jejich¾ døevo se pou¾ívalo na výrobu pušek. Byl to místní oøešák královský – vlašský a jeøáb muk, nazývaný také švédský. Navštívil své sourozence, tatínek u¾ v té dobì ne¾il. Opìt popsal své poznatky v pojednání „Skånská cesta“ (Skånska Resa) vydaném v roce 1750.
Øíká se o nìm, ¾e byl prvním ekologem. Dùvodem jsou pravdìpodobnì dva jeho spisy; jeden vydaný v roce 1749 „Ekonomie pøírody“ (Oeconomia naturae) a druhý v roce 1760 „Politika pøírody“ (Politia naturae), ve kterých popisoval harmonii v pøírodì, pøírodní cykly a místo všech rostlin a ¾ivoèichù v ¾ivotì pøírody, kde ka¾dý má místo ve prospìch celku.

V roce 1750 byl zvolen rektorem uppsalské univerzity. Byl velice oblíbený. Míval ve zvyku po sobotách v létì se studenty poøádat botanické výlety po okolí Uppsaly a zde sbírat a poznávat rostliny. Tìchto výletù se s oblibou zúèastòovali i místní obyvatelé, proto¾e byly nejen pouèné, ale i zábavné. Rostliny pojmenovával Linnaeus èasto po svých pøátelích i po významných vìdcích. Pokud ho nìkdo rozzlobil, dostal jméno rostliny, která se panu profesorovi nelíbila, pøípadnì to byl neu¾iteèný plevel.

Do Uppsaly se hrnuli studenti pøírodních vìd z celé Evropy, aby se stali jeho ¾áky. Bìhem svého vyuèování svým vlivem a charismatem zaujal nìkolik studentù, kteøí byli nazýváni jeho „apoštoly”, natolik, aby se vydali na cesty po svìtì, zkoumat floru a sbírat rostliny. Nìkterým z nich pøi studiích pomáhal, ubytovával je ve svém domì, ¾ivil je a všemo¾nì podporoval. První z nich se vydali na cesty u¾ v roce 1750. Jedním z „apoštolù“ byl napøíklad Daniel Solander (1733–1782), který se v roce 1768 zúèastnil první plavby anglického kapitána Jamese Cooka (1728–1779) do Tichomoøí. Nìkteøí z  Linnaeových „apoštolù” se stali dokonce „muèedníky vìdy“ – zahynuli pøi svém poslání. Linnaeus se svými „apoštoly” udr¾oval èilou odbornou korespondenci po celou dobu jejich výprav.

Dokonèil v padesátém roce výše uvedenou „Filozofii botaniky“, ale proto¾e mu neslou¾ilo zdraví – mìl tì¾ký záchvat dny, diktoval ji svému studentovi Pehru Löflingovi (1729–1756), který patøil k jeho nejvìrnìjším „apoštolùm“. Kdy¾ Löfling za šest let poté zemøel na výpravì v Ji¾ní Americe, pova¾oval Linnaeus jeho ztrátu za nenahraditelnou.

Vedle výše uvedené „Filozofie botaniky” vydal v roce 1751 své nejdùle¾itìjší dvoudílné pojednání „O rostlinných druzích“ (Species plantarum), pøedstavující celou jeho moderní botanickou nomenklaturu s popisem více ne¾ sedmi tisíc rostlin. Ale poèet se rozšiøoval prací jeho spolupracovníkù po celém svìtì. Pøíle¾itostnì pracoval pro královský dvùr, popsal cenné pøírodní sbírky v královském paláci Ulriksdalu a v letním královském paláci Drottningholmu. Okouzlil také nároènou královnu Ulriku Lovisu svým pøirozeným a neafektovaným chováním. V roce 1753 zalo¾ila královna Ulrika Lovisa literární akademii Witterhetsakademin, ve které byl Linnaeus èlenem.

Podobné bylo jeho revidované dílo „Systém pøírody“, vydané v roce 1753, ve kterém popsal a rozdìlil také více ne¾ ètyøi tisíce ¾ivoèichù. Byl to on, který navrhl oznaèení pro èlovìka „Homo sapiens“ – „èlovìk moudrý“. ®ertem øíkával, ¾e: „Bùh stvoøil, Linnaeus uspoøádal“ a v posledním vydání „Systému pøírody“, který vyšel bìhem jeho ¾ivota, napsal v úvodu: „Stvoøení Zemì je slávou Bo¾í, jak je vidno z díla pøírody skrz èlovìka samotného.“ (Creationis telluris est gloria Dei ex opere naturae per hominem solum).

Jeho povaha byla znaènì komplikovaná. Milovaný, obìtavý, pracovitý, s velkým kouzlem osobnosti. Na druhé stranì to, co dokázal, zvyšovalo jeho sebedùvìru, hranièící a¾ s nedotknutelností a nedùtklivostí. V nìkterých otázkách se pova¾oval za zcela neomylného, ale na druhé stranì zoufalého, ¾e ho ostatní nechápou. Po kritice býval trucovitý. Postupnì ho toto jeho sobecké chování zaèalo od lidí izolovat.

V roce 1757 mu král Adolf Fredrik udìlil jako prvnímu civilistovi ve Švédsku rytíøský titul podle øádu Øádu severní hvìzdy - Nordstjärneordern. Linnaeus ale prý øád pøíliš nenosil. Bylo to období, kdy po smrti druhého syna Johanna v roce 1757, trpìl depresemi a zhoršeným zdravotním stavem.

V roce 1758 koupil panství Hammarby, nedaleko Uppsaly, proto¾e Uppsalu pova¾oval u¾ tehdy za hluènou, špinavou, se špatným ovzduším. Zde zaèal budovat malé muzeum ze svých pøírodovìdných exempláøù a spisù. Všechny své vzácné vìci sem pøestìhoval po roce 1766, kdy v Uppsale vypukl po¾ár a tøetinu mìsta znièil. Muzeum dokonèil v roce 1769. Koupil také statek v Sävja a v Edeby.

Hammarby byla nejdøív prostá jednopatrová budova, ale v roce 1762 pøibyla nová rozsáhlá budova se zahradou, kde si pìstoval hlavnì rostliny, které nemohl dovolit pìstovat v univerzitní botanické zahradì. Nyní je to komplex nìkolika budov a v létì je to muzeum, pøístupné veøejnosti.

Roku 1761 byl povýšen do šlechtického stavu a pøijal jméno Carl von Linné, pod kterým je hlavnì znám. V roce 1762 to švédský parlament potvrdil.

Pro šlechtický erb jako tzv. heraldický klenot na vrcholu pou¾il Linné svoji oblíbenou kytièku zimozel severní. Štít je rozdìlen do tøí èástí: èervenou, èernou a zelenou, pøedstavující tøi øíše pøírody – ¾ivoèichy, minerály a rostliny. Uprostøed je vejce, naznaèující pøírodu, která pokraèuje a je udr¾ována prostøednictvím vejce. Dole je nápis, heraldické motto: „FAMAM EXTENDERE FACTIS“, pøevzaté z Vergilovy Aeneidy, znamenající: „Slávu rozšíøíme skutky“. Národní heraldik z poèátku s Linnaeovým návrhem erbu nesouhlasil, ale pak jeho návrh zcela pøijal.

K jeho pøátelùm se poèítal i hrabì Tessin, v té dobì královský kancléø. Pøes uznání vyjádøené šlechtickým titulem, Carl von Linné stále pøednášel, psal a dopisoval si s pøírodovìdci z domova i cizích zemí.
V roce 1763 stonal vá¾nì se zánìtem pohrudnice, jak bylo uvedeno výše, trpìl dnou a bolestí zubù. Uvolnil se tedy ze svých povinností v akademii vìd, jeho syn Carl zaèal jako profesor pøednášet, ale v podstatì Carl Linné starší pøíliš ve své pilnosti nepolevil. Poøádal další vydání svých základních prací, rozšíøené o nové exempláøe, psal další pojednání.

Zaèal trávit své prázdniny v Hammarby. Stìhoval se tam v¾dy, jakmile po zimì uschly silnice. Bral si s sebou nìkteré studenty i z jiných zemí a byl jim velmi dobrým hostitelem. Uvádí se, ¾e i s celou rodinou trávíval veèery v místní hospodì, kde se hrálo a tancovalo. Mìl v oblibì zvláštní národní hudební nástroj zvaný nyckelharpa – v pøekladu klíèová nebo spíš klávesová harfa, ale vlastnì se jedná o smyècový nástroj, jsou to v podstatì housle, kde se místo kladení prstù na struny pou¾ívá jakýchsi kláves, které zajistí pøichycení struny ve správném místì. Linné sedával v hospodì, pokuøoval a bavil se pozorováním veselících se mladých. V Hammarby ho navštívila spousta význaèných osobností, poèínaje švédským korunním princem, budoucím Gustavem III. (1746–1792).

Linné musel koncem ¾ivota tì¾ce platit svým zdravím, které se zaèalo po roce 1770 znaènì zhoršovat, za svou touhu po vyniknutí. V roce 1772 rezignoval z úøadu rektora uppsalské univerzity, zaèal trpìt angínou pectoris a mìl ischias. V roce 1774 pøi pøednášce v botanické zahradì utrpìl záchvat mrtvice, kdy èásteènì ochrnul. Jeho zdraví se u¾ do smrti nelepšilo. Tehdy byly vymalovány dva jeho nejznámìjší portréty – v roce 1774 ho maloval Per Krafft (1724–1793) a v roce 1775 Alexander Roslin (1718–1793).

V roce 1775 ho navštívil na univerzitì Gustav III., u¾ jako král. V roce 1776 mìl další záchvat mrtvice, který ochromil celou jeho pravou stranu, ale i jeho rozumové schopnosti. Sám obdivoval svoje dílo, ale nevìdìl u¾, ¾e je sám jeho autorem. V prosinci 1777 mìl další záchvat, který ho velmi oslabil a pravdìpodobnì vedl k jeho smrti 10. ledna 1778 v Hammarby, i kdy¾ pøíèiny smrti jsou uvádìny rùznì. Nìkdo uvádí nádor moèového mìchýøe. Jiné prameny uvádìjí, ¾e zemøel bìhem bohoslu¾by v uppsalské katedrále. Pøál si být pohøben v Hammarby, ale toto jeho pøání nebylo splnìno a jeho hrob je v katedrále v Uppsale.

Jeho syn pokraèoval v jeho díle a sna¾il se poøádat i jeho sbírky, které byly velmi ohro¾ovány myšmi. Vzhledem k tomu, ¾e zemøel pìt let po otci, prodala paní Saralisa sbírky po synovì smrti anglickému pøírodovìdci Siru Jamesovi Edwardu Smithovi (1759–1828), který o nì peèoval a zalo¾il londýnskou Linnéovu spoleènost (Linnean Society of London). Tím, ¾e Carl Linné mladší zemøel bezdìtný, zanikl i šlechtický rod.

Po celém svìtì jsou Linného sochy, ulice v rùzných evropských mìstech nesou jeho jméno. On sám byl nazýván „Kní¾etem botanikù“, „Pliniem severu“, jako¾to pøipomínka starovìkého pøírodovìdce Plinia (23–79), který sepsal mnohasvazkové encyklopedické pøírodovìdné dílo „Historia naturalis“ (Pøírodopis).

Na jeho poèest byl pojmenován také kráter na Mìsíci. Londýnská Linnéova spoleènost odmìòuje roènì od roku 1888, kdy mìla sté výroèí svého zalo¾ení, jednoho botanika a jednoho zoologa Linnéovou medailí.

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.05.2024  14:21
 Datum
Jméno
Téma
 23.05.  14:21 Vesuviana
 23.05.  10:17 KarlaA