„Ale ale, paní Burešová, vás to poøád baví?“ zeptal jsem se dámy, je¾ stála s cigaretou v dešti pøed vchodem a laènì vdechovala kouø.
„Proè ne?“ usmála se na mne. Zùstal jsem stát s rukou na klice. Zadívala se kamsi do daleka a pronesla:
„Já u¾ toho tolikrát nechávala... Jednou dokonce na pár let.“
„A co se stalo?“ zeptal jsem se.
Podívala se mi do oèí, chvíli tak setrvala, pak nasála kouø a ze špièky cigarety jí vyšlehl malinkatý plamínek. Èekal jsem.
„To bylo tak,“ øekla, „jednoho dne k nám pøišel na návštìvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se pøipravit, a kdy¾ zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho èekat a on si otevøel vlastníma klíèema. Kdy¾ vešel ke mnì do kuchynì, tak já mìla ruce v tìstì a byl na mì špatnej pohled. Já byla z toho tìsta neš»astná, u¾ mìlo bejt dávno hotový, ale a» jsem hnìtla sebevíc, poøád se nechtìlo odlepit od stìn mísy. Mìla jsem ho a¾ po lokty, bolely mì z toho ruce a záda a nohy, a oni stáli ve dveøích a já jim asi neodpovìdìla na pozdrav, proto¾e syn znìl nìjak káravì, a tak jsem jim øekla nìco nelaskavýho a oni byli celí zara¾ení. Oblíkli se na tu návštìvu sváteènì, pøipadala jsem si v tý mý zapatlaný zástìøe jako nahá, a syn je pak odtáh‘ do obyváku a pøišel ke mnì, ¾e jestli mi mù¾e pomoct.
Ale jak on by mi mohl pomoct? Asi vzít nù¾ a seškrabovat z mý kù¾e to lepkavý tìsto, tak jsem ho poslala nìkam, a on stál jako spráskanej pes a mnì ho bylo líto, ale místo abych mu øekla, co mi kázalo srdce, já zase nìco vyštìkla, chtìla jsem se osvobodit od toho zasranýho tìsta a od tìch jeho pohledù. A chtìla jsem se umýt, vyèùrat se, obléct se jako oni, a dát jim slíbenou buchtu, ale já vidìla, ¾e to všecko nepùjde a ¾e ani z tý buchty nic nebude, v¾dy» ona by se musela nejdøív odlepit, pak ještì vykynout a to ani nemluvím o upeèení a taky o ochladnutí, aby ty jejich dìcka zase nebolelo bøicho jako poslednì, kdy¾ mi braly koláèe pøímo z plechu.
On tam stál, a pak se mì znièehonic zeptal na nìco úplnì nelogickýho, prej jestli bych mu smìnila stovku, ¾e potøebuje mince na automat, a já mu chtìla nabídnout mùj telefon, a jak jsem byla v nervech a ura¾ená tím tìstem nebo co, tak jsem zase odštìkla, ¾e penì¾enka je na chodbì v kabele, a tak on se na mì ještì jednou podíval tak, ¾e mì píchlo u srdce, a šel do tý chodby a peníze si vzal a vypadl z bytu.
Kdy¾ se vrátil, tak polo¾il na stùl krabièku cigaret, sebral rodinu a odešel.
Sedìla jsem pak celej veèír nad tou buchtou. Nakonec se docela dobøe podaøila, ale nemìl to kdo se mnou jíst. Tak jsem nad tím smutnila, u¾dibovala kousíèky, proklínala sama sebe a ta krabièka le¾ela pøede mnou. Otevøela jsem ji a jednu si zapálila.
U¾ bylo hodnì pozdì, kdy¾ jsem zazvonila synovi. Já se fakt omluvila, upøímnì a z celýho srdce, já nejsem hrdej èlovìk, já to svedu a no, mám dobrýho syna, tak on se nade mnou rozbreèel, a jak ka¾dej na svým konci drátu slzel do slucháka, tak on byl š»astnej, ale já breèela nad tím zka¾eným veèerem a samotnou buchtou na stole, co vonìla, dokud jsem si nezapálila cigaretu. Teï jsem hltala jednu za druhou a jednu od druhý jsem zapalovala, já breèela nad tou cigaretou, co jsem ji zase dr¾ela, a vìdìla jsem, ¾e buï ona a syn, nebo nic, a ¾e bejt svobodná a mít i jeho, to ¾e nesvedu.“
Vhodila nedopalek do popelníku naplnìného hnìdou deš»ovou vodou. Pøidr¾el jsem jí dveøe. Šla pøede mnou trochu shrbená. V ruce svírala krabièku a zapalovaè.
AÈKA