Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Proměny pražské Letné
Letenské sady, kus městských plic. Kolik generací Pražanů se tady procházelo, kolik ještě projde.
Mé první vzpomínky sahají ještě do doby před válkou. Ze školky v Letohradské jsme tam pravidelně mířili. Maminka na kafíčko k zámečku, kde hrála ve vyvýšeném altánku hudba, a já běhal a pošťuchoval se s ostatními dětmi.
„Paní, váš chlapeček mě bije,“ chodil jsem si stěžovat k cizí mamince a k té mé zase chodil ten její. A maminky se staly doživotními kamarádkami. Někdy jsme chodívali na hřiště k Šéfrům, naproti dřevěné tribuně pražské Slavie, která se pachem tmavého nátěru rozpáleného sluncem navěky zapsala do mé paměti. Podobně se tam zapsal i dřevěný most přes Vltavu, kde se musely obcházet nosné sloupy, zakončený pohyblivými schody nahoru na Letnou. Most i schody se však vytratily z paměti i ze skutečnosti.
„Maman, je veux au caroussel,“ musel jsem pokaždé říci matce franštinářce, když jsem se chtěl svézt na historickém kolotoči, na němž se už jako kluk vozil i můj tatínek, a na němž se později vozily mé děti i má vnoučata. Snad jej opraví včas, aby si ho užila i má pravnoučata.
Podél cesty k už dlouho neexistující restauraci U Bulínů stávaly skládací židličky. Když se na ně chodec posadil, přicupitala babka a vybírala drobný poplatek. Restaurace, kde jsem směl usrknout šlehačku z kávy, patří dávné minulosti, stejně jako židličky a babky. Jen pískoviště, na němž jsem si hrával já, mé děti i má vnoučata, značně zušlechtěno, stojí dodnes.
Přišla válka a vzpomínám na vojenské náklaďáky, které postávaly u kolotoče, na jejich pach syntetického benzinu, a na německého vojáka, který mně, blonďatému chlapečkovi s šedomodrýma očima, nabídl čokoládu. Odmítl jsem pamlsek od nepřítele, utekl k mamince, a teprve na její povolení jsem si kousek vzal. Určitě netušil, komu ji nabídl, protože maminka, po čase označená Davidovou hvězdou, do parku pak vůbec nesměla.
Na Letenské pláni si Němci vykopali cvičné zákopy, na nichž cvičili stále mladší chlapci, a později přibyly i protiletecké baterie, zvané flaky. Válka se chýlila ke konci a penzisté vyhřívající se na lavičkách si šeptem vyprávěli vtip. Německý voják píše domů: Milá máti, fronta se krátí, ještě několik vlomů a pojedeme domů. Přelety spojeneckých letadel byly častější a častější. Když ráno před půl osmou zahoukala siréna přípravu k náletu, už se do školy nešlo. Pokud nás siréna zastihla ve škole, odvedli nás do krytů v místech, kde později vznikl restaurant Expo. Jednoho dne v dubnu 1945 byl na škole nápis. Dvojjazyčně, jak bylo předepsáno. Nejdřív německy, pak česky. Bis Kriegsende geschlossen. Do konce války škola uzavřena.
Rodiče se vrátili z koncentráků, začal mírový život. Na Letenské pláni postavili stálý cirkus Apollo, který po čase vyhořel. Na prostranství zvrásněném příkopy a výmoly se pouštěly draci a letadýlka, koupená v krámku pana Vyskočila u Akademie výtvarných umění.
Když se komunisté dostali k moci, stala se Letenská pláň místem, kde mohli občané na brigádách osvědčit své pokrokové smýšlení. Za zdarma odpracované hodiny se uděloval zlatý, stříbrný a bronzový odznak. (Ještě ho
mám schovaný). Pak se Letná stala dějištěm velkolepých vojenských přehlídek, kde defilovaly početné útvary armády i Lidových milicí a hřměly dlouhé kolony tanků a vojenské techniky. V pozadí, za ploty, které přerušily mnohé cesty, vyrostl kolosální pomník generalissimovi, snad největšímu vrahovi v dějinách. Ve frontě na maso, jak se posměšně říkalo, stáli za velikánem zástupci sovětského i českého lidu. Pomník dlouho nevydržel, (stejně jako autor, který spáchal sebevraždu,) a po několika málo letech byl zbourán. V útrobách se po několik let skladovaly brambory a pevně věřím, že se ještě dočkám doby, kdy se tam budou prohánět mořské ryby.
Vbrzku bude masa dost, pronesl kdysi slavnou větu prezident Novotný davu na Letenské pláni, kam přišly statisíce uvítat příchod brzka až v roce 1989. Bohužel to trvalo ještě dost dlouho.
Několik let jsem na Letné nebyl, odstěhoval jsem se za Slávií do Vršovic, jak
říkávám žertem skalním fandům Sparty. Jarní slunce mě vylákalo na jarní procházku a po letech jsem na Letnou zavítal.
Změny bily do očí. Po upravených cestách s načervenalým povrchem se projížděly desítky bruslařů na kolečkových bruslích a dětí na kolech. Na hlavách přilby, na nohou chrániče. Atributem mladých jsou tu džíny, mobil, krátká trička dívek, tornička na zádech a pejskové všeho druhu. Tytam jsou kočárky na 4 kolech. Módní skládací trojkolky či golfové hole tu a tam vozí nepočetné potomky. Důchodců, kteří se tady kdysi pravidelně vyhřívali, bylo pomálu. Všude mladí prohánějící se na onlinech nebo posedávající u stolečků a popíjející colu či pivo. Své zákazníky tu našly dražší restaurace i levnější kiosky. Je vidět, že se konečně lidem začíná dařit.
Letná se prostě mění a rozvíjí…
Ivo Krieshofer