Citace z Bible: Kniha Kazatel patří v hebrejském kánonu do třetí, nejmladší části, které se říká Spisy. V nich pak je zařazena mezi pět tzv. ´svátečních svitků´. Četla se o svátcích stánků. Byl to radostný závěr sklizně (zejména vína) a díkůvzdání za ni. Vedle toho též radostně vděčná připomínka Boží péče o lid bydlící ve stanech na cestě pouští z Egypta do země zaslíbené. Poselství knihy mocně připomíná putování Božího lidu a pomíjivost člověka na zemi. V křesťanských biblích stojí Kazatel mezi knihami vyučujícími.
O poslání knihy se mínění různí. Nezřídka se v ní spatřuje jen ´velepíseň´ skepse. Hieronymus v ní hledá radu k útěku z porušeného světa. Luther učí vidět v ní návod k pravému užívání světa a dobré zrcadlo podané zvláště knížatům. Důležité je její učení o člověku: Před svým Stvořitelem a Pánem všeho je člověk jen prchavý ranní opar. Kniha však nehájí a nehlásá fatalismus, osudovost, nevyjadřuje beznadějný pesimismus, ale střízlivý realismus víry, zápasící o pravou jistotu života. Ohlašuje pomíjivost a z hlediska věčnosti nicotnost všeho, co člověk má i co je, aby nebylo povýšeno to, co je služebné, na hodnoty věčné. Učí nalézat jediný pevný základ života v Bohu, oslavuje a chválí naprostou Boží svrchovanost a slouží tak člověku v nalezení počátku moudrosti. Plným právem ji tedy synagóga zařadila jako bohoslužebnou četbu na předělu židovského roku, kdy při pohledu nazpět si člověk uvědomuje pomíjitelnost svého snažení a chápe, že trvalou hodnotu má jen to, k čemu se přizná sám věčný Bůh.
Kniha byla jako ´mudroslovná´ připsána králi Šalomounovi, pravzoru moudrosti. Vznikla však asi ve 3. stol. př. Kr. Asi o sto let mladší je zlomek rukopisu ze 4. jeskyně kumránské při Mrtvém moři.
Slovo Bible: VĚČNÝ KOLOBĚH
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění,
z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Pokolení odchází, pokolení přichází,
ale země stále trvá.
Slunce vychází, slunce zapadá
a dychtivě tíhne k místu,
odkud opět vzejde.
Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu,
točí se, točí, spěje dál,
až se zas oklikou vrátí.
Všechny řeky spějí do moře,
a moře se nepřeplní;
do místa, z něhož vytékají,
se zase vracejí k novému koloběhu.
Všechny věci jsou tak únavné,
že se to ani nedá vypovědět;
nenasytí se oko viděním,
nenaplní se ucho slyšením.
Co se dálo, bude se dít zase,
a co se dělalo, bude se znovu dělat;
pod sluncem není nic nového.
Je něco, o čem lze říci:
Hleď, to je cosi nového?
I to bylo v dávných dobách,
které byly před námi.
Nelze podržet v paměti věci minulé;
a ani budoucí, které nastanou,
nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
EPILOG
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,
všechno pomíjí.
Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý,
lid stále poznání vyučoval;
přemýšlel a bádal
a složil přísloví mnohá.
Kazatel se snažil najít výstižná slova;
tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy.
Slova moudrých jsou jako bodce,
jako vbité hřeby jsou slova sběratelů,
pastýřem jediným proslovená.
Nadto pak zbývá, synu můj, říci:
Přijmi poučení!
Spisování mnoha knih nebere konce
a mnohé hloubání unaví tělo.
Závěr všeho, co jsi slyšel:
Boha se boj a jeho přikázání zachovávej;
Na tom u člověka všechno závisí.
Veškeré dílo Bůh postaví před soud,
i vše, co je utajeno,
ať dobré či zlé.
Příští knihou je PÍSEŇ PÍSNÍ.
Ilustrace z internetu.