To říkával můj děda, když vyřezával z lípového dřeva své postavičky i figurky pro nás. Věřily jsme mu to a po staré skřípající dřevěné podlaze jsme opatrně našlapovaly, aby to duše tolik nebolelo a neplakala.
Babička byla praktická žena, která dávala přednost účelnosti. Když jsem měla před svatbou věnovala mi váleček na těsto s tím, že ona ho dostala od své babičky a ta zase od té své. Trochu tajemně mi pošeptala, že se dá použít i k jiným účelům. Nechápala jsem tehdy dědění jen přes vnučky, ani ten jiný účel. Budiž mi ke cti, že sloužil jen na to těsto i když kreslené vtipy dávaly návod na jiné použití.
Dřevo patřilo mezi první materiály, které člověk začal využívat. Poznával jeho vlastnosti a podle toho je využíval. A že těch výrobků ze dřeva bylo, zejména když se objevila možnost ho soustružit. Na tom pomysleném žebříčku nejvýše stály umělečtí soustružníci. Museli nejen dobře znát materiál se kterým pracovali, ale také navíc i umělecký cit. A to nebylo dáno každému. Byla to složitá i časově náročná práce, což se odrazilo i na výši ceny. Pro běžného člověka nedostupné, pro šlechtu, později i bohaté měšťany, obchodníky či továrníky způsob jak předvést své majetkové poměry. Ovšem největší zájem měla církev a ještě dnes můžeme vidět v kostelech tordované (kroucené) sloupy jako součást zejména barokních oltářů.
Někdy se zachovala i dřevěná rarita jako v Ústí nad Labem. Vždy před volbami jsou vystaveny dvě dřevěné vysoustružené volební urny s neorenesančně řezaným městským znakem. Jsou z 19. století a používaly se do roku 1918. V roce 1941 byly věnovány městskému muzeu a tak jsou součástí jejich sbírek.
Letos byly vystaveny v rámci exponátu měsíce září ve speciální vitrínce. Proto jejich ofocení nebylo moc kvalitní, ale o detail krásného městského znaku nepřijdete, je vypůjčen od odborníka z ústeckého muzea.
I dřevo má svou duši