Můj pohled na krajany

Kolik už bylo napsáno úvah, statí a rozborů o tom, jak si česká společnost a její politická reprezentace neumí vážit krajanů, exulantů, emigrantů, zkrátka lidí českého původu žijících v zahraničí. Jak je neumíme ocenit, sjednotit a využít. Kolikrát nám byly předhazovány politické úspěchy například polské lobby v USA. Mnohokrát jsme četli doporučení, jak tento stav napravit a narovnat vztah k našim krajanům - Čechům v cizině.
Užívám záměrně slova krajan, protože se domnívám, že spory o výklad slova emigrant či exulant můžeme a musíme nechat 20. století. Možná právě v našem neustálém rozlišování těchto slov, v nekonečném poměřování pohnutek odchodu, v kádrování jednotlivých vystěhovaleckých vln pramení náš rozporuplný vztah ke krajanům a naopak jejich časté rozčarování směrem ke "staré vlasti". Je smutné, že náš rozporuplný vztah k lidem, jejichž osud nikdy nemohl být lehký, nese jasné resentimenty obrozenecké ideologie 19. století, dědičným nepřítelem Čechů se tak po linii církev, šlechta, Němci stal emigrant. Vzpomeňme na záporné postavy zahraničních Čechů v dílech našich klasiků - viď, Švandův Vocílko, na nedůvěru domácího prostředí k Masarykově Mafii. V tomto duchu pak měla ulehčenou práci jak nacistická, tak komunistická propaganda s hesly o "zrádné emigraci". Paradoxně však, československou a českou zkušeností emigrace prošli v průběhu 20. století lidé všech politických, náboženských a sociálních skupin, neradi si v historické paměti uchováváme emigraci komunistickou (už v době 1. republiky a za protektorátu), luďáckou či anti-benešovskou (skupina generála Lva Prchaly). Přiznejme si, že vzhledem k těmto genetickým základům negativního vztahu ke krajanům, živeného ještě v posledních dvaceti letech před rokem 1989 všelidovou závistí ke konzumním výdobytkům demokratického západu, můžeme považovat naši současnou relaci vztahů za lepší, než by odpovídalo zmíněným předpokladům.
Protože lidé všech světonázorů a sociálních vrstev během jednotlivých exulantských vln z naší země odcházeli, což naši krajanskou komunitu odlišuje od celé řady jiných, neliší se příliš celková struktura této české komunity od struktury české společnosti doma. Není v tomto závěru skryta odpověď na náš vzájemně ambivalentní vztah? Není náhodou tento vztah odrazem našeho vztahu k nám samým? Projektujeme si do něho navzájem otevřené i skryté viny, nenaplněné ambice, osudové prohry i vítězství, touhu po pomstě i vůli k odpuštění. Vztah mezi Čechy doma a Čechy v cizině musí zkrátka projít stejným evolučním vývojem, jako celá naše společnost, která k tomu, aby se stala standardní se všemi negativy a pozitivy dostala zatím pouhých čtrnáct let, a jak víme, institucionální rámec svobodných tržních a demokratických institucí je pouhým předpokladem, nikoliv dostačujícím, oné "normalizace" sociální, mravní a národní.
I proto se domnívám, že klíčem k uchopení problematiky vztahu k Čechům v cizině nemůže být jiný princip, než kterému věřím a který uplatňuji tady doma - princip individuální, chcete-li občanský. A tak nemohu než nevzpomenout na setkání s konkrétními lidmi, našimi krajany, kteří dokázali ve svobodném světě něco, o čem jsme my tady jen snili a mohli nanejvýš držet palce. Vzpomenout na osudy, které by obstály v jakémkoliv národním kolektivu a do kterých můžeme vložit pozitivní či heroické aspekty české národní povahy, kdyby nějaká existovala a nebyla jen konstrukcí romantických intelektuálů národoveckého zaměření. Jak dokonale vystihuje ironii českého osudu 20. století a současně české improvizace, nezdolnosti a vůle se prosadit osud podnikatele Platovského, kterého znárodnili nejprve komunisté v roce 1948 a potom, když znovu vybudoval vlastní byznys v "nové, svobodné vlasti", i Allende v Chile. Muž, hovořící i ve velmi pokročilém věku dokonalou češtinou, hrdý na svůj původ, připravený jakkoliv pomoci staré vlasti. Díky němu nebyla Česká republika neznámým pojmem ani v tak odlehlém koutu světa. Pro naše dobré jméno udělal více, než by mohl jakýkoliv sofistikovaný diplomatický či informační nástroj.
Podobných obdivuhodných osudů konkrétních lidí jsem poznal celou řadu, můj pohled na krajany bude tak vždy spíše pozitivní. Současně však vím, že narovnání našeho vztahu k nim nepomohou žádná administrativní, umělá opatření, že jedinou cestou je trpělivé poznávání, vzájemný respekt a vědomí sounáležitosti, která i v budoucnu může a musí přinášet prospěch oběma stranám.

Mirek Topolánek