Odpadky místo hub
Jdu takhle z lesa, košík vrchovatý, a potká mì soused. „Na houbách? Na houbách?“
„Kdepak, na odpadkách, na odpadkách.“ A ¾e nekecám, potvrzuji tím, ¾e mu ukazuji svùj dnešní úlovek. V mém košíku jsou tøi plastové a jedna sklenìná lahev, jedna plechovka a dva obaly od sušenek.
Soused zírá. Já také. Nebyl to mùj pùvodní plán. Ale nedoká¾u tam ten bordel prostì nechat le¾et, kdy¾ mám dvì ruce a košík je stejnì nevyu¾itý. Musela bych se za sebe stydìt, kdybych ten høbet neohnula. Nejdøív se zdá, ¾e ponesu lahev jen jednu, ale bìhem hodinky košík skuteènì naplním. ®asnu, kolik toho je!
Na samém kraji lesa si sedám na paøez a civím dolù na naše mìsto. Vítr sem zdola pøináší zvuky typické pro dnešní shon: auta, motorky, stroje. Proè tihle lidé, kteøí si neustále stì¾ují na napìtí a rychlost dnešní doby, potøebují nièit les? Proè si ho nedoká¾ou vá¾it? V¾dy» pøíroda je náš nejvìtší hmotný poklad, který máme. Všichni do ní chodíme odpoèívat.
Kdysi nám ve škole vtloukali do hlavy, ¾e v lese se máme chovat tiše a ohleduplnì. Kam zmizelo tohle vychování? Proè nezùstalo v našich srdcích? To není ¾ádné klišé, to platí poøád. Dnes dokonce ještì víc ne¾ døív, proto¾e projít se po pìkném lese, to je a bude stále vzácnìjší.
Sedím pod nádherným bukem. Napíná se vysoko na hranici korun stromù a vrchními vìtvemi loká sluneèní svit. Èiší z nìj ú¾asný klid a mocná energie ¾ivota. Podle šíøe kmenu odhaduji, ¾e u¾ toho musí hodnì pamatovat. To je zøejmé i z toho, ¾e je sám zprznìn pøítomností sprostého násilníka. Buk jsem objala a v duchu jsem se mu za lidstvo omluvila.
A strom vesele zašumìl listovím, jako by mi øíkal své „dìkuji“…
