Sliby – chyby „Neslibuj, ¾e vykonáš, nehonos se, ¾es vykonal, ale ponech svým skutkùm, aby za tebe mluvily.“
Jan Amos Komenský
„Nikdy neslibuj, co nemù¾eš splnit,“ øíká v jedné chvíli Vito Corleone, mafiánský boss v knize Maria Puza s názvem Kmotr. Kdy¾ jsem osudy famílie Corleonù èetl podruhé (a nikoli naposledy), zaèal jsem si podobné výroky zaznamenávat na kousek papíru a posléze z tìch útr¾kù vytvoøil jakési „dvacatero“, které jsem si pøilepil na dveøe šatní skøínì a koukám se na nì teï ka¾dé ráno hned po probuzení. Skrývají v sobì inspirativní moudrost. I kdy¾ pravda, uplatòování nìkterých z nich je lehce ošemetné, nehodlám-li se dostat do køí¾ku s mu¾i zákona.
To se však rozhodnì netýká na zaèátku uvedené vìty. Dokonce jsem si ji ještì rozšíøil o dovìtek: „…ani nechceš splnit.“ Nezakoøenilo se nám nadarmo hluboko pod kù¾í struèné, leè nanejvýš výsti¾né spojení: Sliby-chyby. Ka¾dý hned slibuje hory doly, jen¾e skutek, jak u¾ to tak bývá, èasto utekl. Jeliko¾ jsem povaha vznìtlivá a umanutì zásadová, v¾dy mì takový planý a nenaplnìný slib vytoèí a ještì dlouho potom doutnám jako Vesuv pøed znièením Pompejí. Sám se sna¾ím podobného selhání vyvarovat, jak jen to jde.
Není toti¾ na škodu v duchu zauva¾ovat, jestli to èi ono nejen mù¾u, ale hlavnì i chci splnit, ne¾ to nìkomu odkývnu. Komu by se nad tím ovšem chtìlo hloubat. Nebo proè vùbec pøemýšlet o tom, co bude, teï nìco slíbím a ono se uvidí. Nebo to slíbím, aby se neøeklo. Jen tak. Èi z dùvodu oèekávání. A vùbec… co na tom zále¾í? Èasem se to zapomene! Kdy¾ se k tomu nebudeme vracet, ono to samo vyhnije. Vyšumí. A v nejhorším prostì zalezeme jako hlemý¾ï do ulity a poèkáme, a¾ se to pøe¾ene.
Dìlat mrtvého brouka je pøece skvìlá a nenároèná taktika! Sliby nic nestojí. Je to pouze pár slov, které nám pøejdou pøes rty a po pár sekundách odezní. Skuteènì se to tak mù¾e zdát, jen¾e pøi bli¾ším zkoumání zjistíme, ¾e se nejedná tak docela o pravdivé tvrzení. Neplnìní slibù nás toti¾ nìco stojí. Naši èest! Ale co je to èest? K èemu je vlastnì dobrá? Nic si za ni nekoupím, ani litr benzínu do auta. Pøesto platí za jednu z nejcennìjších vìcí, kterou se mù¾e èlovìk pyšnit. V nìkterých dobách a kulturách znamenala dokonce víc ne¾ samotný ¾ivot – radìji ho ztratit, ne¾ pøijít o èest.
Jistì není nutné nikoho zatracovat jen za to, ¾e jednou nedodr¾í, co slíbil. Navíc pokud se vyskytnou objektivní dùvody, proè to nebylo v jeho silách, nebo kdy¾ – a to je ještì lepší – sám podá vysvìtlení, pøípadnì se omluví, je-li omluva na místì. Jen¾e mnohem èastìji se setkáváme s tím, ¾e se lidé jednoduše vykašlou (diplomaticky øeèeno) na to, co slíbili. Neøeší to, nezajímá je to. Èasto dokonce i zapomenout, tak¾e pokud v sobì najdete ještì tolik síly a vùle jim jejich slib pøipomenout, tváøí se na vás tak nechápavì, ¾e málem uvìøíte, ¾e jste si to snad sami vymysleli. Pokud nìkdo zklame jednou, dvakrát, tøikrát… pokud zklame podesáté a zase… co s takovým èovìkem? K èemu je, kdy¾ se na nìj nelze spolehnout, kdy¾ mu nelze vìøit, a donutí-li nás okolnosti s ním spolupracovat, radìji udìláme všechno sami, proto¾e asi ani on sám netuší, jestli úkol splní, èi nesplní, jestli vèas nebo pozdì…
Mù¾u se jen ptát, jestli se jedná o jev rozšíøený pouze v Èechách nebo celosvìtovì. Ale narazit zde na èlovìka, který jen slepì neplácá do vìtru, pøedstavuje vìru tì¾ký úkol. Pár lidí, mo¾ná deset ze sta? A to je docela málo. Na druhou stranu to staèí, kdy¾ se s tím èlovìk nauèí kalkulovat a pracovat. Jen¾e to nic nemìní na tom, jaký smutek na duši to zpùsobuje právì u tìch, kteøí vìøí, ¾e podání ruky stále ještì nìco znamená. Tady ne. Tady se z toho stal jen prázdný pojem. Samozøejmì, co se dìje nyní, dìlo se i v minulosti. Nejen sliby a pøísahy, ale i smlouvy a listiny nemìly mnohdy vìtší cenu ne¾ papír, na nìm¾ je zvìènila ruka písaøova. Nicménì pøece bych zde spatøoval jistý rozdíl. Døíve se porušení èi nedodr¾ení slova chápalo jako provinìní. Provinìní proti cti, proti Bohu, proti tradicím a zvykùm. A bylo lidmi odsuzováno. Dnes? Dnes je to ka¾dému putna. Nikdo se nad tím nepozastavuje, nikoho to nezajímá, nikdo to neøeší. Stala se z toho norma.
Sliby – chyby