Nic neèiní èlovìka lidštìjším,
ne¾ láska ke zvíøatùm.
(Henry Fielding)
Zvíøata dodávají èlovìku tolik lásky. A je jedno, jestli máme psa nebo hada, jen kdy¾ ho máme rádi. Mìla jsem pejska, teï mám kocoura, maminka mìla deset koèek. Zvíøata, to je zkrátka celo¾ivotní láska. V rodinách, kde jsou zvíøátka, jsou dìti ménì sobecké, proto¾e se musejí o nìkoho postarat. Musím pøiznat, ¾e na zvíøátkách jsem trošku i závislá. Mám kocoura, který mne poškrábal, pes mne kousl do nosu, ale nemohu se na nì zlobit, samozøejmì to neudìlali ze zlého úmyslu. Jsou to moje milované šelmièky.
Vzpomínám si, jak jsme vloni o Vánocích mìli nejvìtší radost z pejska z nalezince. Moje dcera Zuzka ho dala vnuèce Dominice. Pejsek se jmenuje Líza, je to cosi mezi netopýrem a podvra»ákem. A vùbec – pøi rozbalování vánoèních dárkù je s námi u stromu v¾dy celý náš zvìøinec: pes, králík, morèe i pták, ten ovšem vìtšinou jen tak lenivì pospává. Zato pes lítá, odnáší vìci, králík všechno rozkouše, pták se nakonec taky pøidá a poletuje. Na televizi se vùbec nedíváme, povídáme si, chceme se u¾ít, být spolu. Zvíøata necháme být, a» si taky u¾ijí.
(Bylo odcitováno se svolením autorky z knihy „Taková jsem já“)
O pejscích a lásce s velkým eL Zuzana Hášová (dcera Kvìty Fialové)
Bylo mnì asi osmnáct, kdy¾ jsme si poøídili Fineèka. Øíká se, ¾e pekinéz je nìco jako koèkopes. Mo¾ná na tom nìco je. Byla to roztomilá chlupatá kulièka, která všechno chtìla po svém. Navíc byl Fineèek nejen svéhlavý, ale i neposlušný. Na chaloupce nám stále utíkal a zkoušel naši trpìlivost. Nechal se krmit z ruky, a i kdyby mìl sebevìtší hlad, sám by si nevzal. Na procházce, sotva¾e ho pøestala bavit, se milostivì nechal vzít do náruèe a odnést domù. Celý se nám pøi tom odevzdal a uvolnil tak, ¾e mu i hlava le¾ela témìø bezvládnì, jen aby mohl ukázat, jak velmi je unavený a zároveò si vychutnat, jak nás má všechny obtoèené kolem prstu nebo spíš tlapky.
Fineèek neumìl nic z toho, co by mìl znát cvièený pejsek, to tedy ani náhodou! Jako naschvál nerozumìl ani sedni ani lehni, a snad nejlépe mu šlo „štìkej“ – to ovšem jen kdy¾ mìl chu»! Zato výbornì rozpoznával své psí hraèky. Nejvìtší pøízeò projevoval mámì, tu nade vše miloval, spal s ní v posteli a všude ji doprovázel. Maminka má teï kocourka Achila, ale kdy¾ nìkde venku potká pekinéze, hned jí pøipomene Fineèka a vrátí ten krásný pocit, kdy¾ byl s námi.
Fineèek je u¾ dlouho ve psím nebi, ale co všechno nám dal, na to se nedá zapomenout. Nauèil nás pro¾ít si obyèejnou legraci i vnímat opravdovou lásku, štìstí a radost. Kdy¾ odešel, s sebou do nebíèka si nevzal nic, všechny tyhle pocity a pro¾itky nám tu prov¾dy nechal.
Bez pejska jsem dlouho nezùstala. Teï mám malou Lízu, proto¾e si myslím, ¾e ¾ivot bez ¾ivého tvora v domácnosti by byl velmi ochuzený. Moje dcera Dominika zdìdila tuhle lásku po mnì. Chová potkana Archieho, kterému øíká „malý–velký pøítel“. Nejvíce však ze všech zvíøat miluje konì. Navštìvuje jezdecký krou¾ek chovu huculských koní v Toulcovì dvoøe, kde je ekologické støedisko hlavního mìsta Prahy. Já vyuèuji výtvarnou výchovu a bì¾ným a také oblíbeným tématem jsou zvíøata. Na tìch dìtech si stále ovìøuji, jak je dobré, kdy¾ dìti milují zvíøata.
Ale abych se vrátila k pejskùm. Vzpomínám si, ¾e kdy¾ jsem byla malá, moje babièka mìla psa Mušku. Bydlela na Slovensku, a kdy¾ jsme za ní pøijely, nehnula se Muška od maminky ani na krok. Jsem si jistá, ¾e zvíøata vycítí, kdo je má rád.
Lásku ke zvíøatùm pova¾uji pro èlovìka za velkou výhru a štìstí v celém ¾ivotì. V¾dy» èlovìk, který doká¾e mít rád, je o tolik bohatší, o tolik silnìjší. Snad proto se snad moje maminka, sotva¾e se probudí, na celý den tìší. Nikdy jsem neza¾ila, ¾e by byla otrávená nebo naštvaná. Pokud mi dal osud do vínku nìco z ní a z mého tatínka, jsem vdìèná a š»astná.
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja...to nezáte mého psa!“
***
Kvìta Fialová narozená v roce 1929 ve Velkých Dravcích. V roce 1950 dostudovala JAMU v Brnì a první anga¾má dostala v Èeském Tìšínì, pozdìji v Jihoèeském divadle v Èeských Budìjovicích. Od roku 1958 hraje v divadle ABC v Praze, pamìtníci si vzpomenou na její roli v Baladì z hadrù s Voskovcem a Werichem. Ztvárnila také øadu významných filmových rolí. V souèasné dobì je i stálým a oblíbeným hostem mnoha televizních poøadù.
„Zvíøátka miluji strašnì moc. Víte, já je mám tak ráda, ¾e se dovedu i pøenést, kdy¾ se na nì dívám v televizi, napøíklad do opic, vlezu do jedné z nich a skáèu s tìmi druhými po stromech. Mám úplný fyzický pocit, kdy¾ vejdu do toho zvíøete, které si pøedtím vyberu, ¾e jsem to já – v té chvíli jsem nesmírnì š»astná,“ øíká o sobì Kvìta Fialová.
Mají netopýøi psí duši?