Průduch aneb To byl ale nápad!
Bydlíme v pěkném, už poněkud letitém domě. Spolu stárneme, pomalu začínají problémy.
Potíže začaly s odpadem v kuchyni. Nejdřív začal jenom pobublávat. Vypozorovali jsme, že když sousedé nad námi perou, náš odpad nastydle pokašlává a ve výlevce se objevuje pěna.
Zvykli jsme si. Jakmile se začnou ozývat podezřelé zvuky, musíme jít a ucpat odpad zátkou. Tak to fungovalo donedávna.
Jednoho večera, který jsme trávili poklidným poklimbáváním u obrazovky po víkendovém stříhání trávy, okopávání záhonků a jiných chalupářských činnostech, to v kuchyni opět zaklokotalo.
„Jdi se tam podívat,“ požádala jsem svého muže.
Nechtělo se mu, ale šel.
Vstoupil do kuchyně a rázem se ocitl v pohádce Hrnečku vař! Z plné výlevky se nezadržitelně drala, přetékala na pracovní stůl, po dvířkách skříňky i na podlahu pokrytou kobercem hustá bílá pěna, která začala měnit kuchyň v zasněženou krajinu. Vrazil rychle ruce do výlevky, protože se domníval, že se mu podaří odpad ucpat silou, brzy však pochopil marnost svého snažení.
Zařval jako tur a chvatně opustil byt.
V neblahé předtuše jsem vběhla do kuchyně. Při pohledu na nezadržitelný vodopád jsem nevěděla, zda se mám smát či plakat.
Mezitím můj muž už zvonil a bušil na dveře bytu nad námi. Otevřela žena v negližé, v očích dva pohoršené otazníky. Kdo si to dovoluje teď, v půl jedenácté večer, takto se na někoho dobývat!
Nevolaný, urousaný návštěvník bez pozdravu zařval:
„Zacpěte vanu!!!“
„COŽE????“
„Ucpěte vanu, nám to teče do bytu!“
Odstrčil sousedku a chtěl se vrhnout do koupelny, ale vedle stojící manžel už pochopil. Vběhl do koupelny a uzavřel odtokový otvor vany, ale už to nebylo nic platné. Náš koberec v kuchyni se stačil mezitím proměnit v napěněnou mlaskající čvachtanici.
„S tím odpadem se už opravdu musí něco udělat!“
V příštích dnech se všichni obyvatelé domu shodli na tom, že oprava všech vodovodních trubek v domě je nezbytná. My nájemníci to víme už dávno, ale správce domu měl dosud jiný názor. Jednat se začalo až poté, kdy se odpad ve třetím patře ucpal definitivně. Bude objednána instalatérská firma.
V určený den se dostavili mistři instalatéři. Přišli dva. Možná že se navzájem kontrolují, nebo se možná bojí chodit sami, nevím. Při práci se ukázalo, že jeden je spíše posluha podat-přidržet, nebo dělá hrubší práce, jako je otloukání omítky a bourání zdí. Druhý je vědec. Klidný, rozvážný a pomalý, vše si dlouho a důkladně promýšlí. Pokud nastane problém, (nastal velmi brzy), zamyslí se, nasadí brejle na špičku nosu, vytáhne notýsek a tužtičku a něco si tam črtá.
Obhlédl situaci a vážně vyslovil diagnózu i řešení:
„To chce péro.“ (Koho by to napadlo…?!)
Instalatérská pomůcka bez velkých obtíží vklouzla do zarostlých trubek. To prvotní ucpání se podařilo celkem hladce prorazit, potíže nastaly později. Muž číslo jedna se dlouho snažil marně. Šťouchal, šťoural, popotahoval, znovu zkoušel a kroutil pružným nástrojem. Marně. Trvalo to už hodnou chvíli, když iniciativu převzal vědátor. Nasadil brejličky, vytáhl notýsek a hluboce se zamyslel. Pak něco zabručel a vydal se o poschodí níž.
Stála jsem v pozoru a v duchu už viděla rozbitou kuchyň.
Přišel, proměřil, poťukal na zeď, nahlédl do výpočtů a odešel do prvního patra, k paní učitelce Frantové. Ta před časem renovovala byt, změnila jeho dispozice, proto vodovodní potrubí vede zdí její nynější ložnice.
„Budeme se muset na to kouknout, paninko,“ rozšafně pravil instalatér. Nasadil brejličky, přeměřil a upřesnil:
„Tady, kopneme trochu do týdle zdi.“
Majitelce bytu se orosilo čelo, ale byla statečná, zažila už leccos.
„Zaplaťpánbůh, aspoň nemusíme šoupat nábytkem, je to naproti postelím, zrovna na kousku volné zdi,“ pomyslela si odevzdaně a odešla pro noviny, aby pokryla nový koberec.
Vědec zamyšleně odkráčel pro svého spolupracovníka, spolu dojdou pro další nářadí do auta, pak se vrací do ložnice. Pomocník opatrně okopal omítku a odhalil odpadní rouru.
„Co chcete dělat s tou vrtačkou?“ zeptala se paní domu, když uviděla soustředěný pohled obrýleného dělníka a nástroj v jeho ruce.
„Nic se nebojte, paninko, udělám jenom malý průduch“ uklidnil ji, „jenom malou dírečku, aby se to pohnulo,“ a nasadil vrták.
Nezabránila ničemu. Nenapadlo ji pomyslet na zákon gravitace, na tlak vodního sloupce, na logický důsledek zamýšleného činu. Nenapadlo ji bránit se vší mocí a vyhnat ty tupce do sklepa, do ulic nebo kamkoliv, jenom pryč ze svého bytu. Byla zvyklá podřídit se.
Stála ve dveřích a pozorně se dívala.
Vrták hladce vevrněl do zteřelé trubky.
„No vidíte a je to“ řekl intelektuál spokojeně.
Pracovní nástroj opustil rouru a spolu s ním se vyřítilo všechno bahno a kal, který tam byl usazený za desítky let až do výše třetího patra. Teď ten hnus tryskal efektním obloukem ven. Všechno, protější zeď, koberec, záclony, nábytek i čistě povlečené postele, rychle pokrývala vrstva odporného, mastného, mazlavého, přilnavého obsahu odpadních trubek starého domu.
Majitelka bytu nevěřícně, tupě, neschopna myšlenky ani pohybu, bezmocně zírala na tu spoušť, zatímco chodbou duněl klapot utíkajících bagančat.
Lapajíc po dechu, zazvonila po chvíli u mých dveří.
„P… pp…. paní Sladká…. já… oni… ti… ti troubové…!“