Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Krásné inferno
Zajímají-li vás vzpomínky na dávnověk České televize, párkrát se k němu rád vrátím. Trochu mne leká fakt, že jsou to vzpomínky staré půlstoletí, ale jsou…
Dokončil jsem tenkrát jako rekvizitář nádherné letní natáčení v okolí Domažlic. Režisérem byl Alexej, tedy Alja Nosek. (Shodou náhod režíroval dotáčku i následný přímý přenos.) V krásném Chodsku se konala i rozlučka- v Postřekově, v hospodě „U Hadamů“. Můj šéf mi tehdy přikázal: Ať ti mamina vypere a vyžehlí, pozítří letíš do Bratislavy. Letěli jsme tenkrát vojenským speciálem ze Kbel.
Létání nebylo samozřejmostí, ale zastupoval jsem kolegu a kamaráda při natáčení jednoho dílu seriálu Hlas mého kraje. Tenkrát jsme ještě byli jedna útulná republika a známý pořad se vysílal o víkendu večer. Dělal ho pořád stejný štáb a já byl jenom dočasný a okrajový vetřelec. Tohle povídání přijměte jako dodatečné smeknutí za prací celé party.
Nebudu se hrabat v pozapomenutých detailech. Natáčelo se ve velkém Parku kultury v Bratislavě, myslím, že dnešní skvělí podnikatelé ho už rozkradli. Režisér Alja svolal celý štáb před generálkou a říkal zhruba toto: Začínáme tím, že přistane parník a hlavní účinkující přestoupí do aut… kdyby parník nepřistál, uděláme... kdyby auta nenastartovala, uděláme… Připomínám, že to bylo v časech živého vysílání, žádné mobily, žádná možnost vrácení obrazu. Režisér se snažil vychytat možné maléry. Dívaly se miliony diváků a byl to docela nervák.
Přímé živé vysílání proběhlo naprosto hladce. Matně si vybavuji jednu problematickou drobnost. Celou sérii pořadů pochopitelně komentoval Jan Pixa a nějaká příjemná Slovenka. V průběhu vysílání se moderátorka drobně zamotala a trochu to začalo zasmrádat. S úžasem jsem sledoval, jak suverénně Jan Pixa z toho pošramoceného kluziště vybruslil, bez ztráty kytičky.
S Aljou Noskem jsem se ještě při nějaké práci potkal v devadesátých létech, když už bylo známé i jeho krycí jméno „Silvestr“. To jsou věci, které neposoudím a ani soudit nechci. Já ho několikrát poznal jako člověka mimořádně schopného a talentovaného. Pravda, jeho skleničky jsem nepočítal a jeho odposlechy nekontroloval. Zůstalo po něm v televizi ale mnoho dobrého.
Ale vrátím se k tématu
Živé vysílání tenkrát určitě bylo pro mnohé i velmi výnosné, ale to je spíše odhad. Byla to i krásná a ďábelské stezka do časů inspirace, odvahy a talentu mnohých. Matně si vzpomínám, že v mé místnosti na bratislavském pracovišti stálo i pár lahví kvalitních vín z místní produkce. Když jsem se ptal, co s nimi, sdělili mi: Robtě si, čo chcetě. Do letadla se mi všechny nevešly, ale určitě jsme si tenkrát s manželkou přiťukli.
Tak dneska připíjím opakovaně. Na ni i Alju Noska. Uměl, ač Silvestr!!! V tom letadle tenkrát seděl také Honza Bonaventura, zvaný Boňa. Začínal jako produkční a režírovat začal ve své milované televizi až o pár let později. Měl jsem ho rád i pro jeho ukecanost a jiskřivý humor. Také byl na jakýchsi seznamech, také patří a patřil k těm, se kterými bych rád šel na panáka!