Chudoba cti netratí
Jedna z mých profesních povinností je i fotografování v terénu. Obrá¾ím za tím úèelem okolní vesnice, obèas pro¾iji nìco milého, nìkdy dobrodru¾ného a nezøídka veselého. ®e asi patøím k místnímu koloritu jsem si jednou uvìdomila, kdy¾ mì neznámá domorodka v autobuse oslovila slovy: „Jedete zase nìkam fotografovat, mladá paní?“
Tu mladou paní neberte doslova a nenechte se zmást. Toto oslovení tady jaksi patøí k dobrým mravùm bez ohledu na vìk.
„Kam dete tetá?“ Kdepak! Tento zaèátek konverzace vymizel i s tìmi tetkami; dnešní venkovské ¾eny a to prosím i ty zralé a ještì zralejší, povìtšinou cinkají klíèky od vlastního auta a sdìlují si informace, který ¾e servis v okolí je lepší.
Na svých toulkách se dávám s lidmi do øeèi a oni se mnou, obèas mì pozvou do stavení, slovo dá slovo, a nad øezem poctivého domácího koláèe a bucláèku kafe mi ukazují staré rodinné 
fotografie. Jsou to obrázky z pøelomu devatenáctého a dvacátého století, je na nich zdejší krajina které èas dal novou podobu, a jsou na nich lidé, kterým naopak èas tu jejich podobu vzal.
Takových starých fotek se mi podaøilo za nìkolik let, co tuto práci dìlám, nasbírat poøádnou hromádku. Tedy slovo „nasbírat“ není to pravé. Já si fotky pùjèím, doma naskenuji a zase poctivì vrátím. No, a o tìchto fotografiích a vìcech kolem nich jsem chtìla napsat èlánek, vìøila jsem, ¾e by mohl být zajímavý. Nechala jsem rozbìhnout myšlenky i prsty po klávesnici, ale hned nastal první zádrhel: téma je pøíliš obsáhlé! Aby mìlo hlavu i patu, bylo by tøeba nìkolik pokraèování. Jen¾e já nejsem spisovatelka a nikdy se u mne tyto sklony neprojevovaly. Psát krátké èláneèky do Bylináøe, kde se jejich nedostatky sna¾ím zakrývat obrázky, to je jedna vìc, ale napsat souvislý, mnoha stránkový text, aby byl dobøe ètivý, vy¾aduje prùpravu a tu já nemám.
Nikdy jsem nebyla velký psavec. Slohová cvièení ve škole jsem sice vìtšinou zvládala, ale rùzné školní literární soutì¾e jsem nevyhledávala. Ani na dopisy mne moc neu¾ilo. Snad a¾ s jednou výjimkou. A to bylo dopisování si s dívkou ze SSSR. Kdy¾ jsme ve škole zvládli základy azbuky, soudru¾ka uèitelka nás neúnavnì zásobovala adresami sovìtských pionýrù a pionýrek a dbala na to, abychom nebyli ošizení o mo¾nost zdokonalit se v ruštinì. U¾ si nepamatuji jak dlouho a o èem jsem si s tou dívkou psala, ani jak se jmenovala, ale pamatuji si velmi dobøe, jak naše dopisování skonèilo. To bylo tak:
Jednou jsem se vrátila ze školy, a v kuchyni na ¾idli byla velká rozbalená krabice. Její obsah pokryl celý kuchyòský stùl, pøed kterým stála rozèilená maminka, ruce v bok a to nevìstilo nic dobrého.
„Tak pojï, pojï, podívej co pøišlo!“ tón jakým to øíkala se mi vùbec nelíbil.
„Jééé, co to je?“
„To snad vidíš, ne?“ zaznìla kusá odpovìï.
Vidìla jsem, zírala jsem, nechápala jsem. Na stole byly balíèky kakaa, èaje, èokolády, bonbony, chalva a nìjaké konzervy. Odesílatel - moje pionýrka - a ¾ádný doprovodný, vysvìtlující dopis.
„Mù¾eš mi laskavì øíci, co do toho Ruska píšeš za nesmysly? To vás navádìj ve škole? Copak jsme nìjaký proletariát, aby nám nìkdo posílal balíky jídla a to ještì ke všemu z Ruska?“ pokraèovala maminka výhru¾nì zvýšeným hlasem.
Byla pøesvìdèená, ¾e jednak je její ura¾ený hnìv spravedlivý a jednak, ¾e selhala ve výchovì. Odmalièka mi vštìpovala, ¾e sice chudoba cti netratí a ¾ádná práce není podøadná, ale na druhou stranu, ¾e není nutné svojí nouzi stavìt na odiv a profitovat ze své ubohosti. Byla taková doba, ¾e ka¾dý se sna¾il zdùrazòovat svùj dìlnický pùvod, svou bídu zvelièovat a povyšovat jako by to byla nìjaká zásluha èi co a sna¾it se z toho urvat co se dá. To maminku moc zlobilo. Ale já v tom byla opravdu nevinnì, nic takového jsem té sovìtské dívce nepsala. Její maminka musela být buï dobrá široká ruská duše, pøesvìdèená, ¾e jen u nich se má pracující lid dobøe a jinde je konec svìta nebo to byla uvìdomìlá soudru¾ka, která si balíèkem udìlala èervený puntík do své rudé kní¾ky. Nikdy jsem se to nedozvìdìla. Druhého dne se maminka vypravila do školy, kde pøed udivenou uèitelku naskládala všechno to jídlo a øekla a» to dají potøebným,
my ¾e hlady netrpíme.
Mo¾ná, ¾e mi ještì nìjaké dopisy od té dívky pøišly, nevím, ale já u¾ ¾ádné nedostala. Myslím, ¾e neotevøené konèily v kamnech, proto¾e maminka azbukou nevládla. No a to byl konec mého dopisování. Mo¾ná, ¾e kdybych v psaní dopisù pokraèovala, tøeba by mì to zaèalo bavit tak, ¾e by i na nìjaké ty školní literární soutì¾e došlo a dneska bych byla pouèenìjší. Kdo ví.
Ale i pøes tento nedostatek jsem se nyní do vyprávìní o svém øemesle a nejen o nìm pustila s vervou sobì vlastní a doufám, ¾e daný úkol zvládnu a svým vyprávìním vás zaujmu. Kdyby ne, staèí jen zmínka a já toho okam¾itì nechám, své místo uvolním povolanìjším a budu vás opìt zásobovat jen svými obrázky.
Magdalena Vlachová
Pozn. redakce: Pokud se nìkomu zdá, ¾e tento seriál ji¾ èetl, pak se nemýlí. Rozhodly jsme se s Magdalenou v seriálu pokraèovat. Aby byly všechny díly pohromadì, zopakujeme je a budeme prokládat novými pøíspìvky. Spolu s odkazy na jednotlivé díly budou tvoøit jeden celek. Ludmila
