Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Hnojačka
Země ještě nevoněla jarem, jen pomalu se začínala otvírat, travička se ještě nezazelenala a to byl ten nejvyšší čas, aby se jí dostalo živin, které by podpořily chudou úrodu. Za nevlídných mlhavých jarních dnů se musela přihnojit.
Používalo se to, co dům a chlév dal. Hnůj se na pole rozvezl na saních ještě po sněhu, ale to, co bylo pod záchodem - odborně fekálie - u nás se obyčejně říkalo hnojačka, to se vynášelo se na pole v puténkách. Pověření k této práci měli jenom staříček. Na ramenou měli hůl a na každém konci byla zavěšena puténka, která se naplnila výše uvedeným obsahem.
Jako malé děcko jsem měla přezdívku „zvonek“. Plna zvědavostí jsem chodívala každému za patami. Staříček naši dětskou přítomnost rádi neměli, jenže já jsem nejraději zvonila za patami právě jim. Zvonila jsem za staříčkem a ani mi nevadilo, že to za nimi nepříjemně voní.
Já si podrobnosti moc nepamatuji, mohla jsem mít tak čtyři, pět let,ale tradovalo se, že to staříček udělali ze zlomyslnosti. Vylili jednu puténku a najednou šús a ta druhá směřovala rovnou na mě. Znenadání jsem byla obšťastněna jejím obsahem a protože to bylo s rozmachem, její obsah se na mně pořádně přilepil. Byla jsem obšústnutá čelně od hlavy až k patě. Myslím, že tam nechyběl ani novinový papír.
Staříček mě nechytli ani za ruku, když mně tak ustrojenou vedli k mamince s poznámkou, že ten fakan neměl na louce co dělat.
Hodně vody spotřebovala maminka, dlouho ji musela nahřívat. Už se nepamatuji, kolikrát mě drhla, kolik spotřebovala heřmánku, aby ze mě smyla ten nepříjemný odér.
Když se někdy později stalo, že mně rodičům někdo pochválil – tak, jak se to stává i dnes, nezapomněli moji starší sourozenci to kladné hodnocení shodit s komentováním – staříček ho poleli hnojačkou – a skončili s patřičnými odsudky. Třeba – dobře pohnojená, dlouho vydržím