Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky * 22 *
To se takhle jednou jedny ruce rozhodly, ¾e u¾ mají dost trhání plevele mezi okurkami, proto¾e jsou potom celé ušpinìné a od lodyh okurek poškrábané a¾ k loktùm... ¾e se rozhodnì nebudou kamarádit s hrábìmi, které jsou staré jako Metuzalém, tì¾ké a násadu mají plnou tøísek... ¾e u¾ je nebaví máchat se nìkolikrát za den s nádobím... ¾e od sbírání jahod jsou celé upatlané a co z toho mají... ¾e je ani nenapadne, aby ještì nìkdy tahaly tì¾ké konve s vodou a zalévaly ty protivné muškáty, co si jen tak døepí v truhlíku a koukají, co se kde šustne... ¾e... bo¾ínku, tìch ®E by se našlo tolik, ani papír by nám nestaèil na jejich vypoèítání!
Taky si øíkáte, ¾e to byly ale poøádnì hloupé ruce?! Co jim bylo platné jejich rozhodnutí, kdy¾ všechnu tu práci za nì stejnì nemìl kdo udìlat? No, kdy¾ se ale veèer poøádnì vydrhly, namazaly se dobrým krémem a pøes noc si odpoèinuly, pøipomnìly si, co jim maminka øíkávala, kdy¾ ještì byly malé - ¾e ruce jsou k práci a ne pro legraci. A šly si ukrojit krajíc chleba ke snídani.
* * *
Mám ráda pohled na dnešní moderní mosty. Jsou jako krajkoví nad øekou. Vznášejí se lehce zavìšeny na pavuèinì lan a stejnì jako palièkovaná krajka jsou pevné a spolehlivé. Vypovídají o fantazii a smìlosti svých tvùrcù a slou¾í tisícùm spokojenì vrèících aut.
Mám ale také ráda ty prastaré mosty rùzných tvarù, které po staletí zdobí bøehy mnoha øek. I kdy¾ jsou masivní, z kamene a dubového døeva, dodnes jsou pøedmìtem obdivu a chloubou mìst. A staèí se jen trochu zasnít, u¾ slyšíte rachot tì¾kých, hrubì otesaných vozù a¾ po vrch nalo¾ených, práskání bièe nad hlavami unavených zvíøat, vidíte otrhané vesnièany spìchající rychle prodat, co jim narostlo na kamenitém políèku, slyšíte køik trhovcù, ovane vás odér støedovìkého mìsta …
Ne ne ne! Poèkat! Mluvilo se pøece o mostech, nechci do starých èasù, je mi dobøe v souèasnu, i kdy¾ to tady taky obèas nevoní. Ale ty mosty jsou krásné, viïte?! Otázkou ovšem je, jestli ty naše souèasné vydr¾í taky nìkolik století.
* * *
U¾ jste taky nìkdy za¾ili ten pocit jemného mrazení v zádech, neèekaný buchot srdce, ledovým potem orosené èelo a absolutní pøesvìdèení, ¾e za dveømi NÌCO je? U¾ jste se nìkdy báli?
Jó, tak vy na TO nevìøíte?! Tak a¾ nìkdy zùstanete doma sami a bude takhle kolem pùlnoci, zaposlouchejte se do ticha, zadívejte se na zavøené dveøe… copak? ¾e jsou pootevøené? v¾dy» jste pøece z køesla nevstali u¾ hodnou chvíli a mohli byste pøísahat, ¾e jste je vlastnoruènì zavírali! To není jen tak samo sebou, milánkové. Tam opravdu NÌCO je a èím víc na TO myslíte, tím víc se TO zhmotòuje… Vsadím se, ¾e dnes o¾elíte postel a budete se do rána krèit v køesle pod rozsvícenou lampou! Zbabìlci!!
* * *
Docela v kouteèku polièky, zpola zakryté halabala naházenými uèebnicemi a ušmouranými školními sešity, se krèilo rù¾ové prasátko. Kdysi je dostal jeden kluk od rodièù, aby si do nìho spoøil drobòásky, které dostával tøeba za to, ¾e vynesl smetí nebo si uklidil v pokojíèku. Jen¾e utíkaly mìsíce a prasátková pokladnièka se neplnila tak rychle, jak si rodièe pøedstavovali. Chlapeèkovi se do nièeho nechtìlo, radìj koukal na televizi, ze které si ani neutøel prach.
Jednoho dne se to prasátku pøestalo líbit… s tím klukem je to hrùza, ještì se tady zhubnu, poohlédnu se jinde… a hupslo dolù z polièky, skutálelo se z fotelu na koberec a pelášilo ke dveøím. Ne¾ se venku staèilo porozhlédnout, zvedla je èiperná holèièka, která mamince ráda pomáhala. U ní bylo prasátko velice spokojené, proto¾e holèièka nebyla ¾ádná šmudla a ono brzy mìlo bøíško plné cinkavých korunek.
* * *
Tomu, paneèku, øíkám pokrok. Co jsem se to nalopotil s poèítáním, ne¾ jsem dostal k narozeninám kalkulaèku! Nikdy se mi nepodaøilo spoèítat, kolik kostièek vlastnì mám v misce, drápky mi na to nestaèily a poøád se to pletlo, jeden u¾ poøádnì nevìdìl, jestli nìkterou nepoèítal tøeba dvakrát. No, a kdy¾ jsem si nechal nìjaké granulky napotom, vypadalo to, ¾e je jich rozhodnì míò. Teï mám aspoò pøehled, kolik mnì jich myši staèí spoøádat. U¾ mì nikdo neoblafne. Co¾ééé?! ®e mnì brzo dojdou baterie, kdy¾ budu poøád maèkat knoflíky?!!
A co to, prosím vás, je? A odkud to chodí? Jó to se kupuje! A není to k snìdku!! Tak to jste mì nepotìšili, to si ten dárek zase vezmìte, moje drápky nìjaké baterie nepotøebují a konec koncù na nìjaké kosti nebo granulce mnì zase a¾ tak moc nesejde. A pøíštì mi radìj kupte vìnec buøtù, kdy¾ u¾ mì chcete obdarovat.
To se takhle jednou jedny ruce rozhodly, ¾e u¾ mají dost trhání plevele mezi okurkami, proto¾e jsou potom celé ušpinìné a od lodyh okurek poškrábané a¾ k loktùm... ¾e se rozhodnì nebudou kamarádit s hrábìmi, které jsou staré jako Metuzalém, tì¾ké a násadu mají plnou tøísek... ¾e u¾ je nebaví máchat se nìkolikrát za den s nádobím... ¾e od sbírání jahod jsou celé upatlané a co z toho mají... ¾e je ani nenapadne, aby ještì nìkdy tahaly tì¾ké konve s vodou a zalévaly ty protivné muškáty, co si jen tak døepí v truhlíku a koukají, co se kde šustne... ¾e... bo¾ínku, tìch ®E by se našlo tolik, ani papír by nám nestaèil na jejich vypoèítání!
Mám ráda pohled na dnešní moderní mosty. Jsou jako krajkoví nad øekou. Vznášejí se lehce zavìšeny na pavuèinì lan a stejnì jako palièkovaná krajka jsou pevné a spolehlivé. Vypovídají o fantazii a smìlosti svých tvùrcù a slou¾í tisícùm spokojenì vrèících aut.
vrch nalo¾ených, práskání bièe nad hlavami unavených zvíøat, vidíte otrhané vesnièany spìchající rychle prodat, co jim narostlo na kamenitém políèku, slyšíte køik trhovcù, ovane vás odér støedovìkého mìsta …
U¾ jste taky nìkdy za¾ili ten pocit jemného mrazení v zádech, neèekaný buchot srdce, ledovým potem orosené èelo a absolutní pøesvìdèení, ¾e za dveømi NÌCO je? U¾ jste se nìkdy báli?
Tomu, paneèku, øíkám pokrok. Co jsem se to nalopotil s poèítáním, ne¾ jsem dostal k narozeninám kalkulaèku! Nikdy se mi nepodaøilo spoèítat, kolik kostièek vlastnì mám v misce, drápky mi na to nestaèily a poøád se to pletlo, jeden u¾ poøádnì nevìdìl, jestli nìkterou nepoèítal tøeba dvakrát. No, a kdy¾ jsem si nechal nìjaké granulky napotom, vypadalo to, ¾e je jich rozhodnì míò. Teï mám aspoò pøehled, kolik mnì jich myši staèí spoøádat. U¾ mì nikdo neoblafne. Co¾ééé?! ®e mnì brzo dojdou baterie, kdy¾ budu poøád maèkat knoflíky?!!