Nejsem si jistá, zda øídím na výbornou. I kdy¾ je pravda, ¾e jsem za ta léta na silnici nepøišla ani k jedinému škrábanci na laku. Jednou to odneslo zpìtné zrcátko, to dobrovolnì pøiznávám, ale to byla taková zvláštní nehoda.
„Mám v hlavì zajímavý projekt,“ ozval se v telefonu hlas Zdeòka Rytíøe. „Týká se tebe, tak se zastav a probereme to.“
Sedla jsem za volant a vyrazila. Tìšilo mì, ¾e je Zdenìk kamarád, proto¾e druhého tak šikovného tì¾ko najít.
Textaø, zpìvák, hudební skladatel, baskytarista, hráè na klávesy, na banjo a harmoniku. Líbí se mi i to, ¾e nám obìma zaèala ¾ivotní cesta v jihoèeském Táboøe. Jemu ta opravdová, proto¾e se tam narodil, a mnì profesní, proto¾e na prknech divadla Oskara Nedbala v tom mìstì husitù, jsem pøed lety obdr¾ela hlavní cenu v literární soutì¾i.
Aby to bylo stylové, z pøehrávaèe v autì znìly Zdeòkovy písnièky a já za chvíli byla na místì. Kdy¾ jsem odboèovala do ulice, kde Zdenìk bydlí, pøekvapil mì hluboký výmol na silnici, kterému se dalo stì¾í vyhnout.
„Chudák poloosa!“ blesklo mi hlavou a sešlápla jsem brzdu. Duchapøítomný øidiè za mnou musel brzdit i oèima, jinak by se mu sotva podaøilo »uknout do mého nárazníku jen jako kdy¾ o sebe »uknou dvì køiš»álové sklínky.
Ten øidiè byl zpìvák Michal Tuèný.
Vystoupil z auta a zeptal se: „Dostala jste øidièák od Mikuláše?“
Pak pomalu otevøel kufr, prohrabal náøadí a vylovil tyè od heveru.
„Byla bych ráda, kdybyste mi to prominul,“ blekotala jsem a doufala, ¾e se mi rychle pøimotá na jazyk vhodnìjší omluva.
„A já bych byl zase rád, kdyby mi nìkdo zaplatil dovolenou na Bermudách.“
Pak došel k mému autu a tou tyèí rozfláknul zpìtné zrcátko.
„Nepotøebujete ho,“ øekl. „Vùbec se nedíváte jestli za vámi nìkdo jede.“
Vlastnì to dopadlo skvìle. Já u¾ si pøedstavovala, ¾e mì tou tyèí majzne, a nebo, ¾e ze mì alespoò vytøepe duši.
Mo¾ná z vdìènosti, ¾e to neudìlal, mo¾ná proto, ¾e jsem se s ním, stejnì jako kdysi se Zdeòkem, skamarádila, ale nejspíš proto, ¾e mám ráda jejich spoleèné písnièky, jsem pomohla na svìt zpìvníku Písnièky pro posledního kovboje.
Ostatnì, to byl právì onen Zdeòkùv nápad kní¾ku vydat. Proto nás oba k sobì pozval.
I na první – a jestli mì neklame pamì» – jedinou pokutu, si vzpomínám. Bylo to ještì v dobì, kdy se mi zdálo, ¾e mám patent na rozum a ¾e jsem mistr svìta amoleta s èerstvým øidièákem v kapse. Mìla jsem plnou hlavu fíglù a praktik na to, jak obstát v silnièním provozu, co mi tam naládovali starší kamarádi. Málo kdy jsem je však vyu¾ila v praxi. Byla jsem vlastnì jen sváteèní øidiè. Na staøièkou oktávku mého tatínka jsem se dívala leda v gará¾i. Nevím, zda se bál víc o mne nebo o ni, ale pùjèoval mi ji výjimeènì.
„Já u¾ jsem starej, oprejskanej ještìr, a tak mi ani nehne trnout hrùzou, ¾e se nìkde pøevrátíte na støechu,“ èepýøil se poka¾dé, kdy¾ jsem ¾adonila.
To maminka mi šla víc na ruku.
„Nebuï skrblík,“ orodovala v¾dy za mì, a¾ se obèas pøece jen táta ustrnul. Ale poka¾dé mi pøedával klíèky od auta, jako by mi svìøoval holátko z hnízda. A¾ kdy¾ jsem zase vrátila oktávku do gará¾e, zhluboka si oddechl.
„Nepøišla jsi o kapesné?“ pátral fikanì po mých pøípadných pøestupcích na silnici.
Ale právì na tuto situaci jsem byla vyškolená.
„Na co ty potøebuješ pytel kulièek?“ nešlo do hlavy mamce.
Pracovala v Rakovnických keramických závodech, kde se mimo obkladaèek vyrábìly hlinìné kulièky na cvrnkání. V plátìných pytlících putovaly za dìtmi do celého svìta. Kdy¾ mi mamka jeden pøinesla, kulièky dostali caparti na høišti, zato bytelný pytlík se zdrhovadlem se mi hodil. Vysypala jsem do nìj prasátko plné padesátníkù. Však to dalo shánìní, ne¾ jich bylo pøesnì dvì stovky. Pytlík se zmìnil v naditý mìšec a stal se nepostradatelnou výbavou oktávky, kdy¾ jsem ji øídila já.
Jednou, zrovna mì honil èas, se u silnice zjevili dva pøíslušníci. Dali mi znamení, abych zajela ke stranì, a tak hned oktávka zabrzdila u krajnice.
Prvnímu, tomu statnìjšímu, se na výlo¾kách leskly dvì støíbrné hvìzdièky. Ten menší mìl o jednu hvìzdièku víc. Strá¾mistr a nadstrá¾mistr, šlo mi hlavou, zatím co se mi rozklepala kolena.
Koneènì jsem stáhla okénko. „Nìco jsem provedla?“ tváøila jsem se jako nevinnost sama.
„Dobrý den, paní øidièko,“ zasalutovali jako jeden mu¾. „Silnièní kontrola. Pøedlo¾te svoje doklady a doklady od vozidla.“
Chvíli si je prohlí¾eli, jako by to byl originál od van Gogha, a pak na mì strá¾mistr vystartoval: „Honí vás nìkdo? Ohro¾uje vás nìkdo? Chce vás snad nìkdo unést?“
Zavrtìla jsem hlavou.
„Víte, jakou rychlostí jste jela?“ hartusil.
„Pøimìøenì,“ vyjelo mi z pusy.
Podíval se na mne, jako bych spadla z mìsíce. „Omezená rychlost, to vám nic neøíká? Vy jste nevidìla dopravní znaèení? Podle vás jsou znaèky u silnice pro srandu králíkùm? Asi byste mìla nosit brýle!“
Napadlo mì, ¾e tu trapnou situaci trošku zlehèím.
Hned jsem zmobilizovala ¾enské zbranì. Medový úsmìv, nakøenit provinile nos a dát na odiv své vyplašené nulky.
„Øidièák vám ještì nevychladl a u¾ si koledujete, ¾e o nìj pøijdete!“ pouštìl na mne stále vìtší hrùzu. Nadstrá¾mistrovi, co stál pùl kroku za ním, se mì asi z¾elelo.
„Máte malé zkušenosti, ale zato velké oèi,“ zdálo se, ¾e se postaví na moji stranu.
Já však promarnila pøíle¾itost. Místo abych chòapla nabízenou pomocnou ruku, odsekla jsem: „Vy máte velké oèi, jestli si myslíte, ¾e mám nìjaké peníze!“
Ale pak mnì došlo, ¾e bude pøece jen lepší zaèít s prosíkem: „Já u¾ si dám pøíštì pozor,“ klopila jsem cudnì zrak. „Pøísahám na štos biblí.“
„Jak poetické,“ ušklíbl se strá¾mistr. „Asi si to vyšiju na ubrousek.“
A pak znovu pøitvrdil: „Kam jste se øítila jak Lauda na formuli?“
A mìla jsem toho dost. Rozhodla jsem se uštìdøit mu lekci.
„Kdy¾ u¾, tak Andrea Nikolaus Lauda. Vídeò, dvaadvacátý srpen ètyøicet devìt.“
Byla velká klika, ¾e se do mì zrovna zbláznil kluk, co mìl v hlavì kromì mne jen automobilové závodníky. Jejich story jsem mìla dennì na talíøi.
Strá¾mistrovi spadla brada a pomalu nabíral zpáteèku.
„Kdy¾ jste tak chytrá, tak jistì víte, jak dopadl.“
„Na okruhu Nürburgring jen o vlásek unikl smrti,“ povytáhla jsem oboèí. „Málem shoøel jako fakule.“
Strá¾mistr hvízdl a zdálo se, ¾e mì vezme na milost. „Pøesnì tak to bylo,“ pøitakal. „A vy se chcete taky vymáznout?“
„Ale Lauda tam jel dvìstìpadesátkou za hodinu a já prosím mìla na tachometru sotva šedesát,“ špitla jsem odevzdanì.„Jste dobrá,“ pøiznal strá¾mistr. „Chtìli jsme vám dát za vyuèenou, ale díky tomu, ¾e máte tak sympatického koníèka, pøimhouøíme oèi.“
Pak vytáhl pokutový blok a otoèil se na kolegu.
„Èástka jen symbolická. Souhlasíš?“
Ne¾ staèil nadstrá¾mistr odpovìdìt, spustila jsem náøek: „Nemù¾e to spravit domluva? Nemám ani floka. Jsem chudá studentka. Rodièe mì pøetrhnou jak ¾í¾alu.“
Byli však hluší ke všem mým dùvodùm. Dokonce si tentokrát pøisadil i nadstrá¾mistr: „Domluvu pus»te z hlavy. Pokuta, ta vám tam uvízne. Jenom tak si zapamatujete, jak se má jezdit.“
Vzbouøila se ve mnì hrdost. „Nebudu škemrat! Zaplatím! Vyzkouším fígl na pokuty!“
Otevøela jsem schránku v autì, vyndala tì¾ký mìšec a podala ho strá¾mistrovi.
„Mám jen stovku. Bude to staèit?“
Potì¾kával mìšec v rukou a tváøil se, jako kdy¾ si stojí na vedení.
„Rozumíš tomu?“ zeptal se nadstrá¾mistra. Hledìli nejdøív jeden na druhého a pak na mne.
„Co to má znamenat?“
„Platím pokutu za rychlou jízdu,“ odpovìdìla jsem pohotovì. „Je tam dvì stì padesátníkù, co¾ je pøesnì stovka. Klidnì si to pøepoèítejte.“
A pak jsem udìlala oèi, ¾e by se za nì nemusela stydìt ani Panna Orleánská.
„Pytlík chci vrátit.“
U strá¾mistra jsem si to zas rozlila.
Zdálo se, ¾e ve nìm bouchnou ka¾dou chvíli saze. Ale nadstrá¾mistr zachoval klid a kolegu uchlácholil poplácáním po zádech.
Potom na mne spiklenecky zamrkal: „Vy vá¾nì nemáte hlavu jen proto, aby vám nepršelo do krku.“
Vrátil mi naditý mìšec a dodal: „Jezdìte opatrnì, vá¾ená. Na silnici se vás nemusí v¾dycky dr¾et štìstí.“
Vzala jsem si jeho radu k srdci. Jezdím od té doby v¾dy podle pøedpisu. Dodr¾uji rychlost, riskantnì nepøedjí¾dím, k ostatním øidièùm jsem ohleduplná, kontroluji lékárnièku a parkuji, kde se má. A doufám a vìøím, ¾e mì øidièské štìstí nikdy nepustí.
Nejsem si jistá, zda øídím na výbornou. I kdy¾ je pravda, ¾e jsem za ta léta na silnici nepøišla ani k jedinému škrábanci na laku. Jednou to odneslo zpìtné zrcátko, to dobrovolnì pøiznávám, ale to byla taková zvláštní nehoda.