Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (29)
O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit, protože měsíc před mými osmnáctými narozeninami začal v Praze můj samostatný život, naštěstí s plnou finanční rodičovskou podporou. Ta naše maturita přišla – díky ministrovi Nejedlému dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali.
Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem tohoto měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.
Zde bych se možná ještě měl vrátit o pár měsíců zpět do doby, když jsme se definitivně rozhodovali, kam kdo po maturitě půjdeme. Až dosud jsem byl „pevně“ přesvědčen, že půjdu studovat na profesora tělocviku a zeměpisu, a to hned z několika důvodů. Při tělocviku budu cvičit a sportovat se studenty a třeba i vychovám nějakého rekordmana či olympionika, v zeměpisu se pak neopravují žádné domácí úkoly, na rozdíl od celé řady dalších předmětů včetně matiky. V té době se pak objevily dvě zbrusu nové možnosti vysokoškolského studia. Byl to samostatný Institut tělovýchovy a sportu a dále na Technice železniční fakulta. Ta první možnost byla pro mne jako stvořená, protože jsem v té době slušně provozoval všechny sporty, nutné k přijímačkám. A je jasné, že na tu druhou školu mě moc přemlouval tatínek. Dokonce se mnou jel na jaře do Prahy, abychom se společně na tu novou fakultu informovali. No - byl moc zklamaný, když jsem ho neuposlechl a opět jsem měl štěstí, neboť ta fakulta byla o rok později přesunuta do Žiliny, a to by pro mne opravdu bylo trochu z ruky! Nakonec mě přemluvil matikář a jsem mu za to neskonale vděčný. Jestliže trochu poskočím, pak jsme se o pár let později na jednom srazu abiturientů pěkně nasmáli. Když jsem svému bývalému matikáři sdělil, že nám statistiku o součtových a Gaussových křivkách přednáší stařičký profesor Šalamon, tak vykřikl – proboha, ten byl starý už v roce 1926, když přednášel nám! Ale hurá do Prahy!
Největším problémem pro značnou část studentů v Praze vždy bylo, je a asi i bude ubytování. Místo na koleji pro mne nebylo, a tak jsem zpočátku asi měsíc bydlel v rodině starého známého, kolegy mého tatínka. Bylo to na smíchovské straně železničního mostu a na přednášky na fakultu na Karlově jsem mohl chodit přes železniční most a Albertovské schody pěšky. Bydlel jsem tam zadarmo, což nebyl příjemný pocit, ale snažil jsem se alespoň pomoci jejich dceři – gymnazistce - s matikou a fyzikou. Teď vidím, jak významně zvedáte obočí, ale vězte, že jsme nebyli vzájemně svými typy a ona byla navíc větší než já, což nebyla žádná zvláštnost. Bylo to samozřejmě velké provizorium a naštěstí se mi brzo povedlo sehnat volnou postel na koleji Pedagogické fakulty v Lazarské ulici, kde byl už druhým rokem ubytován jeden můj vrchlabský kamarád. Bylo to načerno a teprve od ledna, začátkem druhého semestru, se mi podařilo to zlegalizovat a dostal jsem na tu postel dekret! Jinak ubytování nic moc, pokoj – „dvanácterák“, postele – palandy, topilo se uhlím, které jsme si nosili v kýblech pět pater ze sklepa. Tedy žádný komfort, ale láce a já navíc, protože jsem měl na dráhu dokonce volnou jízdenku, mohl jezdit domů do Vrchlabí na každý víkend. Eventuální závist samozřejmě omlouvám!
Při prvním vstupu do obou velkých poslucháren Matematicko-fyzikální fakulty jsme byli my všichni vysokoškolští novici jak v Jiříkově vidění a novicky pak jak Alenky v říši divů! Další šok nás pak čekal hned při prvních přednáškách. Téměř všichni přednášející se nás vždy po chvíli ptali, zda jejich výkladu rozumíme. Většinou jsme zarytě mlčeli a někdy i přiznali, že moc ne. A tu vždy přišla od přednášejícího pro nás šokující odpověď: „Jak je to možné? Vždyť je to tak triviální!“ Nevím jak kdo, ale já jsem tehdy to slovo slyšel prvně a vůbec nic mi neříkalo! Jen jsem tušil, že to bude něco jako velká jednoduchost a tak. Teprve v naučném slovníku se dalo zjistit, že ta trivialita znamená tři naprosto základní vědomosti – čtení, psaní a počítání. Všichni jsme si tak v duchu řekli – no – pozdrav pánbůh, to to pěkně začíná! Ale do Vánoc jsme si zvykli.
V tom svém první semestru jsem zaznamenal ještě jeden zajímavý poznatek, co se týče „tmelení“ studentského kolektivu. Ukazovalo se, že naši pražští kolegové měli pochopitelně větší „pražský“ rozhled než my „přespolní“, a někteří to zpočátku dávali najevo. Dokonce i mezi mimopražskými byl malý rozdíl mezi námi kolejáky a těmi, kteří bydleli v privátu. Oba tyto rozdíly však pomalu ale jistě mizely a zde musím přiznat, že lví podíl na tom měla vojenská příprava, na kterou chodili všichni matematici, fyzici i chemici společně. A tak v polovině studia už často navštěvovali naši partu na koleji Pražáci i „privátníci“.