In memoriam Odřicha Lišky

Asi máte podobnou zkušenost: Znáte řadu lidí třeba i roky. Jsou to spolupracovníci, kolegové, sousedé, mnozí se zajímají o stejné koníčky nebo pěstují stejný nebo podobný sport. Znáte je dobře, zhodnotili jste jejich vlastnosti a víte, co od nich můžete očekávat. Jak život běží, rozcházíte se z různých důvodů, odstěhujete se, změníte zaměstnání, oni se ožení nebo provdají jinam.

A najednou zjišťujete během vzpomínky, že kontury jejich osobností se jakoby ztrácejí v mlze a po několika letech si nemůžete vzpomenout ani na jméno. Jejich osobnost byla natolik nevýrazná, že ve vašem vědomí nezanechala hlubší stopu.Jsou ale lidé opačného gardu. Imprinting jejich charizma do vašeho podvědomí je natolik silný, že si je časově neomezeně dokážete vybavit nejen co do zjevu, ale i vlastností, i co do spojitosti s různými místy a ději. V určitých souvislostech se připomínají sami, můžete i převzít některé jejich okřídlené výroky a gesta.

Zdálo by se, že takoví lidé musí vynikat vysokou inteligencí a vzděláním i mimořádnými schopnostmi. Ukazuje se však, že tomu tak být nemusí. I člověk jen základního vzdělání, s průměrnou inteligencí a bez zvláštních schopností může právě zmíněným imprintingem vstoupit do vašeho psyché. Jak je to možné?

Podmínkou je, aby taková osoba měla NĚCO! Něco, čím zaujme, co je nevšední, ale co by někdo jiný těžko napodobil. Může evokovat pitoteskní figurku jakoby vystřiženou z povídek Ignáta Hermana, Jana Nerudy nebo Boženy Němcové. Je-li navíc podložena nezměrnou touhou po dosažení něčeho, na co tak úplně nemá, ale v takové snaze vyniká silná vůle, jíž lze vykonat mnoho užitečného, pak může být docela snadno cíle dosaženo. Takovou postavou byl Oldřich Liška.

Otočíme-li kolo času právě o šedesát let nazpět, stihneme, jak mezi už bývalými továrnami na obráběcí stroje Kameníček a Podhajský pochoduje opulentní postava mistra všeobecné údržby Oldřicha Lišky.

Vždy s úsměvem a v dobrém rozmaru. Dokáže s každým projednat potřebné záležitosti v pohodě, ať již s člověkem vstřícným nebo s vyhlášeným nerudou. A během služebních povinností dokáže ještě něco navíc.

Od nejútlejšího mládí má mimořádně úzkou vazbu na plavání, bez ohledu na teploty vzduchu a vody. Právě ve zmiňovaných továrnách hledá spřízněné duše. Zakládá historický TOK, Tělovýchovný otužilecký klub, který byl téměř rodinnou institucí. Pracoval v tom směru nesmírně obětavě, třeba i za cenu osobního omezování.

Není zde účelem popisovat dále historický rozvoj otužileckého sportu a dálkového plavání, to už bylo mnohokrát popsáno jinde a důkladně. Jde nám o osobnost Lišky. Stal se pravým tátou všech otužilců, rádcem, organizátorem, stanovil meze činnosti ve sportu otužování tak, aby přinášelo nezbytné zocelení tělesného stavu a přitom jej neohrožovalo. S politováním je nutno říci, že v současné době jsou za účelem zbytečné senzace a lámání rekordů dávno ověřené hranice spolehlivých možností překračovány.

První přemožitelé kanálu La Manche byli s Oldřichem Liškou sportovně propojeni. Jak kontinuita pokračuje, těm nejmladším v oboru dálkového plavání a otužování je již jeho jméno vzdáleno. Ale otužilci, jak si to Liška představoval, jsou to také.

Jeho jméno figuruje v různých specializovaných brožurkách o sportu, ale zejména v knížce Václava Židka „Sám ve víru zdymadel“. Židek, sám bývalý dálkový plavec a otužilec, neváhá s vděčností vzpomenout na rádce a přítele, pomocníka v organizaci akcí, které byly v té době zcela mimořádné.
Zmíněnou knížku lze také najít na pokračování na internetu.

Byl to právě Václav Židek, který jako sochař sám vytvořil a 3. 5. 1997 odhalil pamětní desku Liškovi na domě, ve kterém nestor čsl. otužilců bydlel, v Žitomírské ulici č. 33 v Praze 10. Odhalení proběhlo za účasti předních představitelů městské části Prahy 10, Českého plaveckého svazu a časopisu Reflex.

Nelze zapomenout na Liškovo svérázné vyjadřování, a to i na veřejnosti. V jedné větě dokázal propojit více různých myšlenek způsobem protismyslným až groteskním. V publikacích to bylo na překážku, u otužilců se nad tím nikdo nepozastavil. Zvykli si a automaticky si výrok přeložili do správného pojetí.

Alespoň příklad:
Když Oldřich vypravoval o tom, jak zakládal plavbu ponornou říčkou Punkvou v Moravském krasu, uvedl: „Plavali jsme tehdy tři, jeden z nás byl nebožtík!“ Nikdo se nepozastavil nad absurdností takového tvrzení. Všichni pochopili, že tím „nebožtíkem“ byl známý brněnský sportovec „Tunal“ Divíšek, který pak brzy zemřel.
Byl otcem známé herečky Niny Divíškové. Podobné unikátní výroky byly sbírány a občas recitovány za všeobecného veselí, tak jako doslova veselá kopa byl sám Oldřich.

Můj pohled teď spočinul na knihovně, kde visí trojúhelníkový praporek, věnovaný mi kdysi dávno Liškou za 25 let součinnosti s otužilci. V nejspodnější části je dnes už vzácný odznak TOK, nad ním mnohem větší s ledovci a mořskou vodou od otužilců TJ Praha-Hostivař, dnes už také výjimečný. Praporek je doplněn odznaky s podobiznami Alfreda Nikodema, Oldřicha Lišky, Františka Venclovského a Štěpána Poláka.

V hlavě mi probíhá barevný film. To, co proběhlo během těch šedesáti let, se znovu vybavuje. Ano, to je právě ten imprinting, to vtištění do podvědomí i vědomí, které nastane vždy, procházím-li místy, kde se Oldřich Liška otužoval, kde učil děti plavat, kde nás provázel na sportovních cestách a vystoupeních.

Jsou to krásné a příjemné vzpomínky. Díky za ně, Oldo!

Vladimír Kulíček

Ukázka z rukopisu I to se může stát aneb nevážně o vážném již nežijícího Vladimíra Kulíčka

* * *

Zobrazit všechny články autora