Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky na přátele se teď s námi přeneste.

Moji přátelé a já (3) – Zdeněk Tomáš

Každý člověk za svůj život potká řadu lidí, kteří na něho mimořádně zapůsobili, stali se mu vzorem, ovlivnili jeho duchovní vývoj. Takový vliv bývá nejsilnější v dětství a mládí. Já touto životní etapou procházel v Rakovníku a tak je logické, že první velká osobnost, kterou jsem poznal, působila tady. A dělo se tak ve znamení hudby. Musím však předeslat pár slov, jež vás uvedou do daného prostředí.

Rakovník byl tehdy okresním městem, ale provinčním, ležícím mimo hlavní silnice i trati díky konšelům bránícím se svého času technickému pokroku.

Rodiče byli hudebně založeni. Maminka hrávala v tamburašské kapele, otec byl flétnista a houslista, měl rozsáhlý archiv skladeb v salónní úpravě, řadu přátel mezi muzikanty a ti se u nás scházeli k domácím koncertům. Sestava se často střídala, ale oporami byli představitelé místní smetánky: na piano hrávala manželka ředitele Rakošachty, na klarinet pan nadlesní a na violoncello pan poštmistr – někdy dost falešně. Je logické, že jsem se hudbě věnoval i já.

Nejprve to byly housle a učil mě na ně sám otec. Buď jsem však byl učiněné kopyto, nebo se tatínek jako pedagog neosvědčil. Tento pokus skončil tím, že jednou se otec nad mými nezdary rozohnil tak, že mávaje nad mou hlavou smyčcem, rozbil lustr. Byl jsem tedy odsouzen k docházce do hudební školy. Vyjednal jsem si aspoň to, že vedle povinných houslí jsem se mohl nepovinně učit na klavír. Abych však měl aspoň v něčem úplnou volnost, začal jsem se učit ještě na flétnu, a to sám. Otec se zřejmě z konfliktu našich zájmů poučil nebo ho dojalo, že jsem si dobrovolně vybral jeho zamilovaný nástroj, a věnoval se mi potom tak ohleduplně, že jsem na flétnu dělal největší pokroky.

Na počátku války se stal ředitelem hudební školy mladý muž z Prahy, který vystudoval operní zpěv a sborové dirigování – Zdeněk Tomáš, a s mladickým elánem se hned pustil do povznesení kulturního života ospalého maloměsta. První, co začal budovat, byl symfonický orchestr. Začlenil do něj učitele a nejvyspělejší žáky z hudební školy, přitáhl muzikanty ze sokolské dechovky a z místních šramlů, ale pořád zůstávala některá místa neobsazena. Pro ně sháněl výpomoci snad z celých středních Čech. Uměl s nekonečnou trpělivostí a překypujícím nadšením přimět každého, aby mu vyhověl. Po orchestru přišlo na řadu vytvoření pěveckého sboru, jehož základem byl Pěvecko-hudební spolek Vítězslav Novák, a pak už byl pro Zdeňka Tomáše jen krůček k dovršení ideje, kterou měl nejspíš od začátku na mysli – vytvoření operního tělesa. Na počátku německé okupace byl pro takový záměr další silný impuls: podpořit touto činností ducha porobeného národa.

A tak již v roce 194l uvedl první operu, jíž byla Dvořákova Čert a Káča. V dalších letech pak nastudoval Nedbalův balet z Pohádky do pohádky a Smetanovy opery Prodaná nevěsta, Dalibor a Hubička. Poněkud obtížnější bylo najít sólové zpěváky z místních zdrojů, pamatuji si na sopranistku, jíž byla učitelka M. Špačková, a barytonista – bankovní úředník J. Heinz. Výpomoci pro role operních postav se daly najít jen v jediném místě – Praze, a tak došlo k něčemu, co bylo prospěšné pro všechny zúčastněné včetně diváků – v každé opeře hostovalo několik sólistů z Národního divadla. Nakonec to byla celá plejáda slavných osobností jako Marja Tauberová, Zdeněk Otava, Marie Podvalová, Ivo Žídek, Marta Krásová, Beno Blachut, Eduard Haken, Hanuš Thein a mnoho dalších.

Dvorním jevištním výtvarníkem se stal architekt Jiří Vopršál, který působil na předních českých scénách.

Kromě oper se konaly i samostatné koncerty orchestru, při jednom z nich vystoupil i náš rakovnický soused, houslista Miloš Zelenka, působící později jako dirigent v Brně či Poděbradech, mimochodem otec známé zpěvačky Jitky Zelenkové.

Nyní zpátky k propojení mých osudů s podmanivou osobností Zdeňka Tomáše. Nejprve musím uvést, že v orchestru Rakovnické opery seděl od první zkoušky u prvního pultu fléten otec. Druhý flétnista v městě nevyrostl a tak se na tomto místě střídali různí hosté. (Důvtipný čtenář už možná pochopil, že čekalo na mě.) Otec však byl založením nejen muzikant, ale i nadšený osvětář, a tak není divu, že Zdeňku Tomášovi vypomáhal s čím se dalo, až byl v něčem jeho pravou rukou.

Mně bylo v roce 1941 deset, a tak jsem v prvním období mohl sledovat budování opery jen z povzdálí. Měl jsem však od otce zprávy o všem, co se chystá, směl se chodit dívat na zkoušky a samozřejmě nechyběl na žádné premiéře a téměř na žádné repríze. Záslužnou činnost štědře podporoval továrník František Otta a ten si mezi místním hudebním potěrem, tj. žáky hudební školy, vybíral pomocníky k různým pomocným službám v divadle, k roznášení pozvánek, prodeji vstupenek apod. Takže jsem se kolem opery točil i tímto způsobem.

Do přímého styku s jejím dirigentem jsem se dostával v hudební škole, kdy při otevření dveří ředitelny na mě poprvé dýchla atmosféra velkého světa. Na stěnách visely znaky úspěchů, které Zdeněk Tomáš sklízel s pražským pěveckým sborem Křížkovský, jehož sbormistrem se stal již v roce 1939 a dále jej řídil. Byly tu vavřínové věnce s barevnými stuhami, zasklené diplomy a ceny, ba i nějaký ten pohár. Tyhle trofeje mě okouzlovaly, okouzlující byl ovšem i Tomášův zjev, zejména za dirigentským pultem, což jsem později mohl obdivovat z první ruky: vervní projev, rozmáchá gesta, prameny vlasů padajících odbojně do čela, takže ani mladý Rafael Kubelík nemohl vypadat lépe, ale i věčně dobrá nálada, úsměv a žerty za dirigentským pultem.

Nevím, kdy otce napadlo, že neobsazený pult druhé flétny bych jednou mohl obsadit já, možná už když jsem poprvé do tohoto nástroje foukl, ale později na tom pracoval systematicky třeba tím, že mi opatřil lepší nástroj, půjčoval si oba flétnové party uváděných oper domů a zkoušeli jsme je tak dlouho, až jsem ten svůj zvládl. A tak došlo k tomu, že jsem ve čtrnácti letech poprvé zasedl do orchestru a začal zkoušet svou první operu. Bylo to v roce 1945, jenom si už nepamatuji, zda to byla Rusalka, nebo Prodaná nevěsta. Určitě však jedna z nich. Odehrál jsem je totiž potom tolikrát, že to přehlušilo první setkání s nimi. Od té doby se náš rodinný tandem stal na dlouhá léta pevnou součástí Rakovnické opery. (Za připomínku snad stojí, že se nám toto rodinné obsazení jednoho nástroje podařilo zopakovat v padesátých letech v profesionálním hudebním tělese – v Krušnohorském symfonickém orchestru v Teplicích.)

Nejsem velkým přítelem veselých historek z natáčení, takže nemohu portrét Zdeňka Tomáše vyšperkovat tímto žánrem. A tak něco z jiného soudku. První momentka patří k typickému muzikantskému humoru, jemuž se kromě muzikantů nikdo nesměje. Jednou jsme měli zkoušku na Polskou krev a někdo z orchestru navrhl, abychom v okamžiku, kdy dirigent odmávne předehru k Polské krvi, začali hrát předehru ke Carmen. Byli jsme pro a mohli pak vychutnávat onen několikavteřinový duševní pochod, jenž se zračil na tváři dirigenta, než mu došlo, co jsme mu provedli.

V každém kolektivu se najde nějaký vtipálek. V Rakovnické opeře byl jejich králem fagotista Rudolf Čermák, jemuž se říkalo podle jedné skladby pro tento nástroj Starý bručoun. Kromě hry na fagot byl proslulý veršovanými říkankami, které uplatňoval hlavně při své profesi průvodčího na železnici. Proslavené bylo jeho vyvolávání stanic, např. „Do Zbečna cesta bezpečna.” „Pustověty – malá ves, nevystoupil ani pes.” „Do Nové Huti cestujte s chutí!” apod.

Po válce se Zdeněk Tomáš rozmáchl k ještě intenzivnější činnosti, vedle českých oper uváděl i díla světové klasiky, Lazebníka Sevillského, Carmen, Aidu a další kusy. Byla to pro mě tak dobrá škola a praxe, že mi umožnila později hrát v profesionální filharmonii. Když jsme se v roce 1947 odstěhovali do Teplic, mnohokrát mě Zdeněk zval k výpomoci. Aby ušetřil na jízdném, které mi proplácel, dokonce potvrdil na legitimaci opravňující ke zlevněnému jízdnému, že učím na jeho hudební škole. Spolužákům na gymnáziu jsem se pak mohl chlubit, že už mám zaměstnání.

V Rakovníku působil Zdeněk Tomáš do roku 1960 a bilance jeho činnosti je úctyhodná: celkem 33 inscenací, 451 představení, z toho 222 na zájezdech, 58 hostujících sólistů… Vedle toho stačil řídit pražský sbor Hlahol a sklízet s ním úspěchy po celé Evropě, založit Pražskou zpěvohru a organizovat náročné hudební produkce. Jednou či dvakrát jsem se s ním náhodou potkal při Pražském jaru, ale už jsme nebyli ve styku. Jsem však rád, že jsem ho mohl doprovodit alespoň na jeho poslední cestě, v kostele sv. Václava v Nuslích, pár kroků od mého nynějšího pražského bydliště. Bylo to v listopadu před deseti lety.

Eduard Světlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny články autora