Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Benedikt,
zítra Tibor.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Roštìnky se vzpomínkou

S pøedzvìstí veliké dobroty krájím kus roštìnce na plátky. Tìším se na chutnou krmi a vùbec nemyslím na to, ¾e maso je èervené a tudí¾ nezdravé a podle vegetariánù snad i jedovaté. A co øíká autor knihy „Fit pro ¾ivot“? Ten mi pro chvíle, kdy budu po¾ívat tuto dobrotu, mù¾e být ukradený. Spíš budu souhlasit s jedním kolegou mého mu¾e, který pøi výdechu po po¾ití štamprle slivovice prohlásil – není mo¾né, aby to nebylo zdravé, kdy¾ je to tak dobré. Tedy s tím vìdomím chystám k obìdu roštìnku a sna¾ím se dodr¾et maminèin recept. Bo¾e, ta její roštìnka, ta byla!

Naklepávám jeden plátek za druhým a slyším hlas své starší sestry Jindry. Dávno, dávno pøišla ze školy a chlubila se: “Dnes jsme vaøily ve škole roštìnky a pak uèitel Horeèka se ptal, kdo¾e je naklepával, kdy¾ jsou tak teòouèké? „Paní uèitelka ruèních prací øekla, ¾e je to moje práce. A pan uèitel øíkal – Jindøiška? – jak jsem jenom mohl pochybovat! Ta je výborná ve všem.“
Ano, Jindøiška byla výborná opravdu ve všem, jak vùbec mohl pan uèitel pochybovat. Jen nerada uklízela. Jednou jí maminka øíkala: „Vezmi metlu a zame» kuchyò, Jindøiško“! Dostala ráznou odpovìï. „Nebudu zametat, proto¾e já budu uèitelkou a ty jenom uèí!“


Sestøin úspìch ve školním vaøení vyvolal hned další vzpomínky. Na vaøení jako školní pøedmìt – souèást výuky ruèních prací. A na paní uèitelky Stuchlíkovou a Raabovou. Ta první s teplým pohledem hnìdých oèí a druhá – vysoká blondýna, pøísná s brýlemi bez obrouèek, obì nás uèily i umìní kuchaøskému.

Vaøení, zvláštì za války nebylo tak jednoduché. Vaøilo se jen z toho, co se mohlo pøinést z domova. Nìkdy to musely být i ústøi¾ky potravinových lístkù, aby se jednotlivé potraviny mohly nakoupit. Teprve potom mohla paní uèitelka sestavit rozpoèet, který napsala na tabuli v kuchyni.

Vaøení, to bylo také velké tìšení, proto¾e jsme vaøívaly a jídávaly jídla, o kterých se nám ani snít nemohlo, v¾dy» jsme je pøedtím ani neznaly. Do kuchynì, která byla na konci chodby, jsme se vydávaly vyzbrojeny nejen mlsnými jazýèky, ale také zástìrkami a èepeèky z vlastní dílny, aby tak, nedej Bo¾e, nìkdo z pánù uèitelù našel v polévce vlas! K obìdu býval v¾dycky zván nìkdo z uèitelù a my jsme ho s velkou bázní obsluhovaly. Bylo to ohromné, nauèily jsme se vaøit, prostírat, sedìt zpùsobnì u stolu, po prvé pou¾ívat i pøíbory, proto¾e tenkrát jen v mìš»anských rodinách byly samozøejmostí. Nauèily jsme se také obsluhovat a ze správné strany vše podávat tak, jak nále¾elo. Tak nás tedy, dìvèata z dívèí mìš»anské školy ve Frenštátì pod Radhoštìm, vybavovaly naše paní uèitelky do ¾ivota. A vybavily nás dobøe.


Dnešní generaci to všechno mù¾e být k smíchu. I to tìšení na jídlo. Jen¾e tenkrát nebyla ¾ádná školní jídelna, a tak kdy¾ se z kuchynì po školních chodbách linula libá vùnì, patøilo nasycení jen tìm, které se na jejím vzniku podílely. Ostatní ¾ákynì si musely nechat zajít chu».


Pravda, nenauèily jsme se vaøit všechno – u¾ jen rozvrh hodin z té doby by dolo¾il, jak èasto jsme vaøení mìly, ale mnoho z toho, co mì laskavé paní uèitelky nauèily, pou¾ívám dodnes. Jen jediné, to se pøiznám, u¾ nedìlám. Jíšku, vypra¾enou pìknì do hnìda, aby se jí polévka patøiènì zabarvila. Zahuš»uji polévky jinak.

Ke vzpomínce na vaøení se pøiøazuje ještì jedna. Brzy po válce dostala škola pøídìl kakaa z akce UNRRA. Ka¾dá ¾ákynì si musela pøinést z domu plechový hrníèek a nìjaký obolus, a za nìj jsme dostávaly o velké pøestávce teplé kakao. Vìøte mi nebo ne, ale od té doby jsem tak dobré kakao nikdy nepila.


Nevím, jestli se mi podaøilo naklepat roštìnky tak dobøe, jako tenkrát mé sestøe Jindøišce. Nìkdy dìlám roštìnky na houbách, jindy na smetanì. Ty dnešní budou se vzpomínkou.


Hana Juraèková

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 23.06.2014  06:25
 Datum
Jméno
Téma
 23.06.  06:25 Bobo :-)))
 22.06.  15:30 Von
 22.06.  11:28 Alena
 22.06.  11:14 Blanka B.