Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Benedikt,
zítra Tibor.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Myška

 

***

Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva je, ¾e Vladimír po krátké nemoci v létì, ve vìku 84 let, zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky. Do jednoho z nich se teï zaètìte…

Redakce

 

***

Dodnes bych nedokázal vysvìtlit, proè psí národ, sestávající se z podvra»áèkù nejrùznìjší provenience, tolik miloval vojáky v modré letecké uniformì, kterou jsem i já musel nosit pøed více ne¾ 56 lety. Staèilo, aby voják procházel nìjakou z okolních vesnic, znenadání se k nìmu pøidal voøíšek a za vlídné slovo a pohlazení se u¾ vojáka nepustil. Tak se stalo, ¾e na naší ubikaci bylo støídavì tøi a¾ deset psù a všichni k nám tak nìjak patøili. Mohli jsme si to toti¾ dovolit. Nebyli jsme v kasárnách, ale v jednoduché døevìné boudì pro osm lidí, situované 8 km od letištì v ose pøistávací dráhy, kde tehdy zahajovaly provoz proudové letouny typu MIG 15. v ubikaci byla zpravidla polovina osádky, ostatní slou¾ili na okolních zaøízeních, zajiš»ujících letový provoz. Výsadní postavení jsme mìli i v tom, ¾e jsme absolvovali speciální odborný výcvik pøímo od sovìtských instruktorù a to v ruštinì. Pro takový úkol bylo obtí¾né vybrat vhodné kádry, a tak jsme byli vlastnì kázeòsky neposti¾itelní – nemìl by kdo slou¾it.

V zaèátcích nás navštìvoval sovìtský plukovník, velitel instruktá¾ní jednotky. I jemu bylo divné, proè se nám plete pod nohama tolik psù. „I poèemu u vas tolko sabak??“ sna¾ili jsme se mu vysvìtlit, ¾e je to z dùvodu ochrany proti diverzantùm, kterými se tehdy dnes a dennì strašilo. Urèitì nám nevìøil, alespoò se tak tváøil, ale dùsledky se dostavily!

Objekt ubikace a okolní technická zaøízení mìly být strá¾eny, ale kolem byl jen plaòkový plot. Kapacita strá¾ní jednotky staèila jen na prostory letištì, a tak nám byl pøidìlen pro ka¾dou noc jeden psovod s cvièným psem. Byli to rafani první kategorie, zpravidla nìmeètí ovèáci, legrace s nimi nebyla. Ale byl tu zádrhel: Pokud jsme neslou¾ili, mìli jsme prakticky volnou ruku, a tak jsme dokonce jen v civilních teplácích a trièku navštìvovali hospody v okolních vesnicích a k pùlnoci se v nále¾itì upraveném stavu vraceli na ubikaci se øvoucím Cerberem. Psovod se musel, ke své nevoli, psa uchlácholit a my jsme mohli teprve na kutì. Ale netrvalo to dlouho.

U¾ za mìsíc byla situace jiná. Z dálky strá¾ní pes vìdìl, ¾e jsme to my, vlídnì kòuèel, podával pac a vìdìl, ¾e dostane buï špekáèek nebo páreèek èi jinou pochutinu. Pohoda. Ale jen do té doby, kdy na kontrolu pøišel osobnì major, velitel strá¾ní a psovodské slu¾by. Kdy¾ mu strá¾ní pes pøes plot podával pac a kòuèel, byl major na mrtvici. Psovod šel na delší dobu do bánì, na nás major øval, ¾e jsme mu zkazili strá¾ního psa, ¾e to stojí statisíce a podobnì. Do bánì jsme ale nešli. Z provozních dùvodù to nebylo mo¾né. Zato ale mimo psovoda musel v¾dy být na ubikaci nìkdo z nás a ka¾dý musel mít za všech okolností nabitý samopal na dosah ruky. Kdy¾ jsme se odkolébali do hospody, výbìrem zvolený kolega byl prakticky ovìšen ètyømi samopaly. Na posteli ovšem – jako bychom tam byli.

Celé slu¾ební období bylo poznamenáno právì psí pøítomností. Bylo celkem bì¾né, ¾e za údajnì strá¾eným plotem se ozval hlas nìkterého z místních obyvatel, dokonce i ze sousedních vesnic: „Není u vás mùj pes?“ Obvykle byl. Vrátili jsme ho majiteli s tím, ¾e máme o jednoho ménì. Chyba lávky! Veèer, kdy¾ z letištì pøivezli veèeøi, byl stejný pejsánek opìt na místì – u nás.

Z celé té plejády psího pokolení mi utkvìly v hlavì dva naprosto rozdílné typy psích individualit. Honza: Plebejec, rafan velikosti dorostlé dogy. Byl to virtuos v lapání potravy ve vzduchu.staèilo hodit knedlík nacucaný omáèkou pøes celou místnost a Honza ho suverénnì chytil do tlamy, ani nenacintal. Pak se ozvalo chramst a bylo po knedlíku. Bylo mo¾né házet další. Prostì Honza nebyl gourmet, ale gurmán, tedy nìkdo, kdo se¾ere všechno, a» je to, co je to a a» je toho, kolik chce. Byl spíše takový líný pohodáø. Pøesto jsme ho mìli rádi a jeho mohutná postava, stojící ve dveøích, byla symbolem jak snídanì, tak obìda èi veèeøe. Oni toti¾ všichni pejsci jedli s námi ve stejný èas a to samé co my.

Druhou nezapomenutelnou psí osobností byla mladá fenka, samozøejmì køí¾enky, ale jak u¾ to bývá u smíšených plemen – krásná. Noblesní sleèna, která nás milovala a¾ nad míru. Nikdy se nesní¾ila k tomu, aby chytala potravu jako Honza – to bylo pod její úroveò. Kousek masíèka nebo i toho knedlíku brala z ruky tak decentnì, ¾e napøed ruku a to sousto olízla a teprve potom s opravdovou elegancí pøijala. Mìla krásnou masku, pepø a sùl s tmavými pruhy – kdyby tehdy nìkde existovala soutì¾ krásy pro køí¾ence, urèitì by si pøinesla medaili. Nechávala se chovat, mazlit se s ní, a¾ mi obèas pøipadalo, ¾e to všechno dìlá spíše kvùli nám, aby nám udìlala radost. Byla èilá, temperamentní, zvídavá, inteligentní, plná energie, a tak není divu, ¾e od nás dostala jméno Myška. Bylo bì¾né, ¾e voják pøišel ze slu¾by a shánìl se po Myšce jako první zále¾itosti. Byla ovšem plnì svobodná. Neznala, co je obojek, vodítko, košík. Kdy¾ chtìla, odbìhla tu do lesa zadovádìt si, po loukách a my jsme vìdìli, ¾e se opìt vrátí a bude se s námi vítat, jako bychom ji nevidìli celé mìsíce. Její oddanost tìm, které mìla ráda, neznala mezí. Brzo jsem se mìl o tom osobnì pøesvìdèit.

Slo¾ité hygienické podmínky odlouèeného stanovištì s obtí¾ným zásobováním pøinesly svoje ne¾ádoucí ovoce. Jednoho dne mi bylo nevolno, druhý den vylo¾enì špatnì, tak¾e nezbývalo, ne¾ navštívit vojenskou ošetøovnu. Ta byla umístìna na letišti, tedy tìch osm kilometrù do sice mírného, ale stálého kopce. A tady jsem udìlal nepøedlo¾enost. Od místního hlídaèe ¾eleznièní trati jsem si vypùjèil staré, rozvrzané jízdní kolo s tím, ¾e na ošetøovnu dojedu sám. Jakmile mne vidìla Myška s kolem, hned se mnou a ¾e mì doprovodí. Marnì jsem jí to vymlouval, mìla svou hlavu a hlavnì byla zvyklá na úplnou svobodu. Tak jsme jeli. Myška, jako by tušila, ¾e se necítím dobøe, mìla snahu mì rozveselit, ale místo toho se mi šlapalo stále hùø. Vymyslela si novou hru – v¾dycky mì pøedbìhla a potom probìhla tìsnì pøed pøedním kolem, ale tak, abych ji jen tak tak nepøejel. Okøikoval jsem ji, ale bez úspìchu. Mnohokrát se jí to povedlo. Byli jsme u¾ nedaleko letištì, kdy¾ to dopadlo jinak. Najel jsem do Myšky pøedním kolem a samozøejmì pøes øidítka letìl na zem. Nic se mi celkem nestalo, Myšce také ne, ale z pøedního kole byla osmièka a o další jízdì jsem si mohl nechat jen zdát. Kdy¾ jsem se zvedal ze zemì, sedìla Myška dùstojnì opodál a dívala se provinilým pohledem, jako by øíkala: „Tohle jsem opravdu nechtìla.“ Zavolal jsem ji k sobì. Pøišla pomalu, váhavì, ale kdo by se na takovou vstøícnou bytost mohl zlobit. Pohladil jsem ji a ona mi olízla tváø. Byli jsme i nadále kamarádi. Nezbylo ne¾ dojít pìšky, s ponièeným kolem na rameni. Šlo to špatnì. U¾ jsme vidìli budovu ošetøovny, kdy¾ jsem si musel odpoèinout a usedl do trávy. A tady znovu zapracovala Myška – dobìhla pøed ošetøovnu a vytrvalým štìkáním se do¾adovala pomoci. Vyšel jeden z lapiduchù, vidìl mì a pøišel na pomoc.


Do ordinace jsme vstupovali oba – já i Myška. Doprovázela mì, pomohla mi, a tak se jí pøirozenì zdálo, ¾e má na to i právo. Doktor mìl smysl pro humor. Otoèil se k Myšce, ukázal prstem a rozhodnì pronesl: „Pøezout nebo do èekárny!“ myška byla neuvìøitelnì inteligentní. Poslušnì se otoèila, dùstojnì odkráèela do èekárny, kde se posadila s oèima nepøetr¾itì upøenýma na dveøe, kdy vyjdu.

Diagnóza ale byla nemilá. Infekèní hepatitida ve stavu vrcholné infekènosti. Za chvíli pøijela sanitka, do které pochopitelnì nastoupila Myška i se mnou. Lapiduch nemìl pochopení. Vyhodil Myšku ven. Jako psa. Kdy¾ zavíral dveøe, zachytil jsem její pohled: Já se tak sna¾ím a vy se mnou takhle??? Sanitka se rozjí¾dìla, ale Myška si usmyslela, ¾e pobì¾í za námi. Oknem jsem vidìl, jak staèila jen chvilku. Pak zùstala stát. vìdìl jsem, ¾e se neztratí, ¾e se na ubikace vrátí.

Moje marodìní trvalo dlouho. Dvì nemocnice a potom dlouhá rekonvalescence v Karlových Varech. Myšku jsem naposledy vidìl koncem podzimu a k útvaru jsem se vrátil u¾ v pokroèilém jaru. Vstoupil jsem do ubikace – a první, co proletìlo vzduchem a skonèilo mi v náruèi, byla Myška. To bylo radosti! Vše se vrátilo do starých kolejí, ale brzy jsem byl pøevelen jako operaèní dùstojník letového provozu na letištì a tam se mnou pochopitelnì Myška nemohla. Pøesto, jako by vìdìla, kdy se vrátím ze slu¾by, mì oèekávala pøed ubikací a po psím zpùsobu vítala. Skoro jsem si nedovedl pøedstavit, ¾e by tam pøi návratu chybìla.

Jednou se to ale stalo: Z letištì u¾ pøijela veèeøe, to Myška nikdy nechybìla, ale najednou nebyla. Pojedli jsme, ale pak u¾ se šel kolega podívat, jestli není nìkde v okolí, jestli se jí nìco nestalo. Našel ji brzy. Pøiplazila se, chudìrka, plí¾ením pouze s pomocí pøedních tlapek. Zadní mìla ochrnuté a z bøíška jí èásteènì vyhøezávaly vnitønosti. Sna¾ila se, co jí síly staèily, doplazit se domù, asi v pøedstavì, ¾e my bychom jí mohli nìjak pomoci. Nebylo pochyb, co se stalo. Zranìní bylo od støelné rány. Snad hajný, myslivec nebo pytlák. ®ádný nemá volnì pobíhajícího psa v revíru rád. Naposledy jsem vzal do rukou její nádhernou hlavièku, naposledy jsem se díval do jejích vstøícných oèí, do kterých se ji¾ pomalu vkrádal stín skonu. Naposledy jsem ji mohl pohladit a z tìch oèí vyèíst nevyslovenou, ale o to jasnìjší otázku: „Proè jste mi to, lidé, udìlali?? V¾dy» já jsem vás všechny mìla tolik ráda!!“


Nebylo pomoci, nemohli jsme prodlu¾ovat Myšèino utrpení. Zaznìla krátká dávka ze samopalu. Myška ¾ila mezi vojáky, Myška ¾ila s vojáky, Myška skonèila jako voják. Druhý den jsme Myšku pohøbili u cesta, po které jsme stále chodili a» u¾ do slu¾by, na rotu, nebo na letištì, a to se všemi vojenskými poctami, snad jen ta èestná salva chybìla. Na hrobeèek jsme jí dali chvojí z lesa, kde došlo k jejímu úrazu, a zruèný øezbáø vyøezal z lesních vìtvièek hezký køí¾ek. Ten potom ozdobil èelo hrobu. Kdykoliv jsem pak šel okolo, v¾dycky jsem si pøipomnìl, jak mì Myška doprovázela.


Tady by vyprávìní mohlo skonèit – ale je tomu úplnì jinak. Podléhali jsme dozoru velitelství letectva a to znamenalo, ¾e se pøibli¾nì ka¾dých ètrnáct dní u nás objevil major z Prahy. Sám sovìtské školení o technických zále¾itostech nemìl, a tak se soustøedil spíše na organizaèní zále¾itosti. Jednou šel po pøístupové cestì k ubikaci a všiml si hrobu Myšky. „Co to tady máte?“


Vysvìtlili jsme. „Jak to, ¾e dáváte psovi na hrob vrcholný køes»anský symbol?“ nedal ¾ádný rozkaz, ale osobnì šel, vytrhl køí¾ek a zahodil ho daleko do pole. Potom odešel na velitelství roty. Není tì¾ké odhadnout, co se potom dìlo dál. Ještì ani nezmizely majorovy paty, opìt byl køí¾ek na svém místì. Kdy¾ se major veèer vracel, urputnì zaryèel, vrhl se po køí¾ku, rozlámal jej na malé kousky a rozházel po okolí. Nebyli jsme s to pochopit, jak mù¾e vysoký pøedstavitel armády, hájící atheismus být tak citlivý na køes»anské symboly. Trochu jsme o tom diskutovali, ale nakonec usoudili, ¾e major neví sám, èí je. Stejnì byl brzy odvolán na jiný post a na jeho místo nastoupil plukovník, kterému to bylo úplnì jedno. A na hrobeèku se skvìl jiný køí¾ek, nový a ještì daleko hezèí. Náš èetaø, øezbáø, to opravdu umìl.


Je tomu u¾ opravdu dlouho, více ne¾ pùl století se nedá jen tak pøeskoèit, ale obèas se mi pøed oèima objeví krásná hlavièka Myšky i s její nevyøèenou vìtou – ale v jiné souvislosti. To kdy¾ vidím znièený pøístøešek autobusové zastávky, nebo od tagistù pocákané nové metro s porýpanými skly. Jakoby i tyto pøedmìty ¾alovaly: „Proè nás, lidi, nièíte?  V¾dy» my jsme urèeny k tomu, abychom vám slou¾ily!“


®e jde o vìci ne¾ivé? Chyba lávky! Do ka¾dého výrobku lidských rukou je vlo¾ený kus lidského umu, zruènosti, rutiny a èasto i krásného vztahu ke své práci. A to ka¾dý takový pøedmìt jakoby oduševòuje. A nièit je tak snadné! Nikdo na to nemá právo, naopak šetrné zacházení je na místì!
A tady u¾ opravdu mohu skonèit. Zkusme všichni o tom pøemýšlet !


Vladimír Kulíèek


***
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 12.11.2014  11:27
 Datum
Jméno
Téma
 12.11.  11:27 Vendula
 08.11.  14:01 janina
 08.11.  09:57 ferbl
 08.11.  09:54 Von
 08.11.  08:21 Tonda Omluva.
 08.11.  08:14 Tonda My¹ka.