Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti (3)

Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek. To koukáte, jakého mám pamatováka, co? Když jsme ho my děti zlobily, házel nám za krk kousky ledu. Tady si musím zapamatovat, že o tom, jak se tehdy ten led získával, se musím zmínit později. Pokud se snad někdo diví, že jsme už tak malí mohli sami před dům, tak musím připomenout, že ve městě tehdy bylo jen pár aut a po ulicích jezdily spíše bryčky!

Tatínek byl tehdy výpravčím ČSD, měl hodnost vrchního adjunkta a stejně jako milý pan přednosta z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků se těšil na inspektorskou zahrádku, a že povýší i na přednostu stanice, jako Vlasta Burian ve známé filmové komedii. Obojího se ovšem dočkal až po válce.

Předválečná uniforma „ajznboňáků“ byla tmavomodrá až černá, patřila k ní i černá pelerína a válcová čepice s kšiltem. Jistě si ji pamatujeme z filmů a podobnou uniformu měli i pošťáci, což bylo možno vidět na příklad v Suchého a Šlitrově Dobře placené procházce. Ty uniformy byly inspirovány – jako kde co za první republiky - uniformami francouzskými. Ach - jak to s těmi hezkými uniformami dopadlo po roce 1948… Ta zahrádka na klopách netěšila tatínka dlouho. I u ČSD se vše „povojenštilo“ a posovětštilo“. To už bylo ale ve Vrchlabí.

Jak bývalo za první republiky v nižší střední společenské vrstvě zvykem, maminka s námi dětmi jezdívala na letní byt, obvykle do Krkonoš. V roce 1938 to bylo naposled, neboť v příštím roce už byly tyto naše pohraniční hory pro nás nepřístupné. Pobývali jsme v malém penzionku pod Lysou horou na Dvoračkách. Měl jen asi čtyři pokoje a malou jídelničku. Tatínek za námi jezdil pouze na neděle a je asi typické, že si zde nevybavuji brášku, ačkoliv tam s námi musel být! Nakonec je to vidět i na fotce s maminkou a tamním horským bernardýnem, na kterého se kupodivu pamatuji!

Devět let mezi bratry je přece jen veliký věkový rozdíl a tak vedle sebe jsem ho začal registrovat asi až když jsem začal chodit do školy. Zato si ze Dvoraček ještě vzpomínám na poměrně velký renonc. Jednou nesla maminka po příkrých dřevěných schodech dolů do jídelny prázdné talíře a na nich příbory. Já scházel před ní a najednou maminka škobrtla. Se schodů sice nespadla, ale rozbila talíře a jeden příborový nůž mě sekl do rtu, protože jsem se právě otočil. Byly mi necelé tři roky, a kupodivu je to možná má vůbec první vzpomínka! A tu malou jizvičku po nosem vlastně zakrylo až první pubertální chmýří.

Události kolem Mnichova si nepamatuji, protože naší rodiny se na štěstí nedotkly. Tatínkovi už bylo čtyřicet a také byl zřejmě potřebnější na nádraží, než v armádě. Abych ale nezapřel svou profesi, tak nyní musím napsat, že – ač mi byly necelé čtyři roky – naopak si pamatuji, asi i proto, že mi to i rodiče často připomínali, že 15. března 1939 bylo opravdu ošklivé počasí s přeháňkami deště se sněhem! No – a samozřejmě jsem si to pak mnohem později ověřil v záznamech z Klementina. Potom ale přišly tři mimořádně studené zimy v letech 1940, 1941 a 1942. Tehdy nám dětem to tak nepřišlo, nám se to vlastně moc líbilo, protože se celou zimu dalo bruslit a i v nížinném Jičíně v nadmořské výšce kolem 300 m se každý rok dalo lyžovat. To pak mě trochu zachránilo od ostudy o několik let později, když jsme se v roce 1948 na podzim přestěhovali do krkonošského Vrchlabí. Ale zůstaňme ještě v těch krutých válečných zimách.

V té první – nejkrutější – jsem začal chodit do mateřské školky, což bylo rok před nástupem do školy téměř zvykem. Z té školky si pamatuji pouze na to, jak jsme hráli v místním divadle jakési pásmo, z něhož mám dvě fotky. Na té první jsou holčičky, na druhé chlapečkové, což jistě poznáte. A možná i uhodnete, kterou z těch malých slečen jsem tajně „miloval“. Ano, byla to ta na trůnu, královna zimy, a bohužel byla vyvolenou všech těch vykulených kloučků odleva až doprava po mou maličkost.

Já jsem však na své soky v lásce vyzrál, neboť jsem jako rezervu měl i další objekt, který hrál(a) Sluníčko. Její fotka bohužel někde zmizela, ale mohu prozradit, že to byla sestřenice známého herce Zdeňka Řehoře. Co ale nezmizelo z mé paměti je fakt, že jsem se na jevišti děsně styděl, což dokumentuje můj pohled stranou.

Život tropí hlouposti (1)
Život tropí hlouposti (2)

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora