Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti (2)

Opravdu - vše co člověk v životě potřebuje se naučí už v mateřské školce, jak báječně napsal jeden americký spisovatel, a mne napadá, že možná ještě dříve. Dokonce se naučí i to, co v životě pak vůbec nepotřebuje. Já například uměl salutovat v necelých dvou letech!

Od roku 1930 bydleli rodiče s bratrem a dědou ve státním bytě hned vedle nádraží a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patře, v přízemí byly kanceláře železniční traťové správy. Měl tmavou úzkou chodbičku do kuchyně z hlavní chodby, na které byly dva společné záchody a jeden vodovod pro tři rodiny. Měli jsme poměrně velkou kuchyň, ve které vévodil velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu. V kuchyni pak spal i tehdy téměř osmdesátiletý dědeček, řídící učitel ve výslužbě, který pamatoval jako dítě prusko-rakouskou válku v roce 1866! Snad si z dějepisu pamatujete, že na Jičínsku a Královéhradecku se tehdy odehrávaly její hlavní bitvy. Jedna pár kilometrů od Jičína dne 29. června 1861 a rozhodující bitva u Sadové 3. července. Můj děda se někdy dokonce chlubil, že jako pětiletý kluk na pruské vojáky odvážně pokřikoval – vy pruští psi! Samozřejmě česky, takže mu asi nerozuměli. Každopádně je kousek od města při silnici na Turnov krásné mausoleum – ossárium na památku padlých v této bitvě.

Děda nosil cvikr, hrál na klavír, na přelomu 19. a 20. století v kostele na varhany, dále na housle a dokonce i na dnes už zcela zapomenutou citeru. Samozřejmě ne najedenou, Laterna magika ještě neexistovala. A báječně mi četl i vyprávěl pohádky. Zde trochu odběhnu v čase a pro současné závistivce sdělím, že děda se ženil až ve svých čtyřiceti letech, měl od svých šedesáti let, tedy od roku 1921 penzi ve výši sta procent svého posledního platu a tak mohl dlouho přispívat do rozpočtu mladé domácnosti měrou nemalou!

Maminka jen krátce učila na malých vesnických školách v okolí Jičína, pak byla doma nejdříve s mým o devět let starším bratrem a pak se mnou. Ale zpět k bytu. Vedle kuchyně byl hlavní obývací pokoj a v něm kromě velkých kachlových kamen a jídelního stolu i klavír – křídlo a navíc ještě harmonium. V tomto pokoji se topilo jen o Vánocích a slavnostnějších příležitostech, jinak se veškerý domácí život odbýval v kuchyni. Ta sloužila dokonce i jako koupena, neboť se sem jednou týdně přinesla z půdy zinková sedací vana a do ní se nalila horká voda z kamnovce a dalších hrnců. Za velkým pokojem pak byla ještě ložnice, kde jsme všichni čtyři zbývající členové rodiny spali. Bratr pod oknem na otomanu, rodiče uprostřed na manželských postelích a já na druhé straně až do svých osmi let v dětské kovové postýlce s provázkovou sítí, což mi vůbec nevadilo. Teprve v roce 1943, když děda zemřel, bratr se přestěhoval do kuchyně a já po něm zdědil otoman. A abych nezapomněl na WC - mísy tam byly sice dvě, oddělené dřevěnou stěnou, ale zato pro tři rodiny na společné chodbě. A představte si, přežili jsme to!

Život tropí hlouposti (1)

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora