Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

O třech jezerech

Byl tehdy pěkný podzimní den na začátku září a slunce ještě svítilo, příjemně hřálo, ne tak jako v občasných srpnových výhních. Se skupinou přátel jsme vyjeli do Spojených států amerických, k hoře Mt. Baker, která se nachází necelou hodinku jízdy od jižních kanadských hranic se státem Washington. Tuto dost vysokou horu po celý rok neopustí sníh neboť je na ní i ledovec. Až do října nebo i začátku listopadu okolí toho horského masivu poskytuje mnoho nádherných horských tras, zde tedy označovaných slovem „hike“. Ostavili jsme auta na parkovišti a po vyznačené stezce jsme vyrazili k cíli. Tím cílem bylo horské jezero Ann. Po jaké Andulce je pojmenováno nemám nejmenšího ponětí.

Stejnoměrným krokem stoupali jsme do vrcholu. Jak bylo sděleno v příručce, od místa výstupu (parkoviště) bylo potřeba zdolat 600m výškový rozdíl, což tedy pro zdatného turistu není nijak veliký výkon. Stoupali jsme obklopeni chvíli hustým lesem (ne tak přístupným jako jsou lesy české snad výjimkou Boubína) kolem ještě krásně kvetoucích luk. Svěžím a dokonale čistým vzduchem. Po modré obloze se líně posunovala lehká bílá oblaka zvolna proměňující svůj tvar. Podle příslušných příruček měla cesta trvat jistou dobu. K cíli jsme ale dorazili dříve a vzájemně se za svůj výkon pochválili.

Horská jezera mají svůj půvab snad v každé zemi na celém světě. Působí klidně, jsou modravá, odrážejí svítící slunce. Pohled na okolní velehory je působivý. Může někomu připomínat Tatry, ale pozorné oko rozpozná jistý rozdíl. Tatry mohou připadat poněkud malebnější méně mohutností ohromující.

Usedli jsme a kochali se pohledy na okolní majestát přírody, pojídali donesené občerstvení. Za takových okolností v takových chvílích snad nějakým nevysvětlitelným impulsem, vnuknutím, paměť se mi rozbíhá proti toku času. A jak zachytí jeden okamžik, jedinou vzpomínku, dostavují se další a není možnost takový kinematograf paměti přerušit.
Ale ani jsem se o to nesnažil.

A tu se ocitám na výpadové silnici na konci Vysočan, jdeme do vrchu pěknou dlážděnou silnící, je červenec a slunce svítí. S kamarádem Ladislavem, zvaným pro svou nádhernou postavu Bob, si vyprávíme o známé knize Normana Mailera - Nazí a mrtví. Po dvou marných pokusech stopnout vozidlo se rozhodujeme ve snaze pokračovat až na vrchol kopce.

Je to zvláštní, dodnes téměř nezapomenutelný pocit, stanout na výpadové silnici ve chvíli, kdy letní slunce dosahuje vrcholu denní dráhy, vzduch je plný vůní z blízké louky i pozůstatky spalovacích motoru kolemjedoucích automobilů. Ale štěstí není proti nám, zastavuje nákladní automobil, nasedáme, děkujeme.

To je tedy jen jeden takový stop, takový výlet. V průběhu léta se konalo několik autostopů. K Máchovu jezeru, jindy k Hamru na jezeře.

Sedím na stráni svažující se k jezeru Ann, ale kouzelník paměti mne provází od onoho okamžiku, kdy jsme z nákladního automobilu vystoupili a ubírali se ke stanovému táboru kolem Máchova jezera. A podobně tomu bylo jindy, kdy naším cílem bylo jezero v Hamru. S velikým odstupem času sotva mohu říct, které z těch dvou poklidných českých jezer se mi líbilo víc. Každé mělo, a možná, že i dodnes má, svůj půvab. (Před několika lety jsem obě místa navštívil, bylo to v říjnu, počasí lehce sychravé, byli jsme s manželkou a její sestrou jedinými návštěvníky).

A přece - vcelku snadno – jsem si ty dny pobytu s kamarádem Bobem vybavil! Probuzení ve stanu, v pryskyřičnaté vůni lesa. Cesta do nedaleké mlékárny pro litr mléka a pár rohlíků, do koloniálu, nákup olejovek, salámu, sýru… Jen v triku a trenkách vycházíme do slunečného dopoledne, z posečených luk kolem vane vůně sena. Zpět ke stanu, do ranečku připraveno jídlo, převlečení do plavek a na pláž. Nevzpomínám si, že bychom tehdy ať už na břehu jednoho nebo druhého jezera snili o moři v jižní Francii, v St.Tropez ku příkladu. Natož o horských jezerech na americkém kontinentu! Ostrůvek uprostřed Máchova jezera nám nahrazoval takovou exotiku. Plavali jsme k němu a zpět. Usedali do písku vedle slečen, abychom je oslnili svou vtipností, případně informacemi o světě, který jsme ale sotva znali.

Znovu vidím Boba, jeho tělo černošského sprintera běžícího pískem pláže a vrhajícího se do vody. Nedá mi to a pokouším se jej následovat, výsledkem si ale nejsem nijak jist.

A tak se jeden krásný den za druhým navléká na neviditelnou nit plynoucího času. Ten dospěl až k tomuto výletu k horskému jezeru Ann v americkém státě Washington.

Život se proměnil. A svět také. Jenom se mi nezdá být mnoho pravdy na tom, že ten život je krátký. Ač nejsem Miroslav Holub, cestovatel, viděl jsem a užil si dost na to, aby mi dosud prožitý počet dní na zemi připadal až dramaticky nízký...

Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny články autora