Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já!

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

Od verpánku k trdelníku

Ve svém vzpomínání bych neměla zapomenout na dny, kdy počasí bylo tak škaredé, že jsem nesměla z domu vystrčit ani nos. Kam mi až paměť sahá, nevybaví se mi, že bych se někdy nudila. Doma bylo vždycky na co koukat. Než táta začal pracovat v elektrárně, šil doma nové boty, nebo lidem spravoval ty staré. Bylo moc zajímavé dívat se, jak z kusu krásné voňavé kůže ostrým knajpem vykrajuje různé kousky, ty pak všelijak na okrajích ořezává, k dratvi z prasečí štětiny jakýmsi kouzlem přilepí zvláštní nit a sešívá je k sobě. Za pár dní z těch kousků byla krásná nová bota.

Dlouhá léta mého dětství šil boty i mně. Jako malá jsem milovala tmavohnědé filcáčky až po kolínka. Byly zdobené svítivou hnědou kůží našitou přes švy a růžovými srdíčky. Když mi k nim maminka oblékla „čokoládový“ kabátek s růžovou šálkou a na hlavu dala bílou kudrnatou čepičku, když jsem si ručičky schovala do štuclíku z bílého králíčka, připadala jsem si jako princezna.

Na léto mi táta vždycky ušil opánky z proplétaných řemínků, které sice byly velmi nepraktické, když jsem s kluky hrála kopanou, ale které jsem na noze ani necítila při různých dobrodružných výpravách.

Když mne omrzelo dívat se, jak se šijí boty, vydala jsem se do sklepa , kde byly uskladněny brambory. Krásně to tam vonělo, dokázala jsem sedět na druhém schodku velice dlouho a zhluboka nadechovat. V hromadě brambor jsem vybírala ty nejzajímavější, kterým narostly všelijaké bambulky, a z těch jsem si pak vyráběla hlavičky krále, princezny, ježibaby, prostě na co se která hodila. Pak už stačilo se jen přikrčit za štokrletem, patřičně měnit hlas a divadlo bylo tu.

Měla jsem vždycky velkou fantazii a dokázala jsem se vžít do hry tak, že jsem nakonec přesvědčila samu sebe o tom, že i já a všichni lidé jsme jenom loutky, které někdo nahoře drží na provázku a hraje s námi také divadlo. Nebyl to moc příjemný pocit a dodnes mi vadí představa, že mne někdo shůry pozoruje a usměrňuje.

Každý čtvrtek se u nás peklo. Maminka vytáhla vál, a když vykynulo těsto, „pomáhala“ jsem. Často jsme mívali rohlíčky plněné makovou nádivkou nastavovanou povidly. Sama jsem si mohla uplést malé pletýnky a posypat je mákem a drceným cukrem. To se jednoduše vzalo pár kostek cukru a paličkou na maso se drtily na droboučké kousky. V těch letech po válce se nám ani nezdálo o krystalovém cukru.

Musím se taky zmínit o trdelnících.Ty uměla péct babička Antonie, která zamlada bývala kuchařkou v zámecké kuchyni u Komperzů. Tak ty trdelníky, ať je nezamluvím ! Pekly se jen jednou v roce na Velikonoce a byl to tehdy pro mne úplný obřad. Plát kynutého těsta se posypal ořechy a skořicí, nebo se do něho zapracovaly hrozinky, pak se smotal a znovu rozválel. Z něho se krájely pásy asi tak pět centimetrů široké a ty se namotávaly na pomaštěnou dřevěnou hřídel, která se upevnila do železného stojánku. Těsto se nahoře ještě potřelo máslem a posypalo se třeba mákem. To už ale byl plát na plotně dočervena rozpálený a na něj se postavil stojánek s trdelníkem. No a pak se muselo pomaličku hřídelí s těstem otáčet tak dlouho, až bylo upečeno. Vonívalo to božsky a stejně tak to i chutnalo.

Když už jsme u toho jedení – vždycky jsme si takhle nemlsali. Častěji bývaly bramborové placky pečené na plotně. Skládaly se na talíři jedna na druhou, každá se potřela zlehounka pírkem z hrníčku s husím sádlem. A kdo byl moc mlsný, mohl si je potřít ještě rozvařeným povidlím.

Na plotně se taky pekly kynuté vdolky a bývalo mojí povinností uvařit na jejich potření marmeládu z rebarbory nebo padaných jablek podle toho, co právě zahrada nabízela. Nemohu tvrdit, že by se mi vždycky do takové práce chtělo, ale jednak mi nic jiného nezbývalo a jednak mne přece jen hnal ten můj mlsný jazýček. Ona taková rebarborová marmeláda byla totiž velice dobrá.

I dneska ráda mlsám, proto od jídla zase rychle pryč, než přiberu ze samého vzpomínání nějaké to kilo.

Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová

* * *

Zobrazit všechny články autorky