Zápisky vojáka z první svìtové války – 8
1. leden 1917
Nový rok probìhl v klidu. Ale dnes se to rozhoduje. U kádru bylo padesát mu¾ù. Vìtšinou ti, co mohli panu kapelníkovi „namazat“. Nás z pole pøijelo tøicet. Tak bude z èeho vybírat.
V rozkaze stálo, ¾e má být vybráno 42 mu¾ù a k nim 8 náhradníkù. Ti ¾e pùjdou do pole s hudbou. Kapelník vybral vìtšinu tìch, kteøí byli u kádru, tøeba rekrutù, kteøí náš pluk neznali a nás, staré reservisty co jsme u pluku slou¾ili dva a¾ deset rokù posílal k setninì, ke kveru.
Na mùj podnìt se vytvoøila deputace, v ní¾ jsem se svým metálem vedl hlavní slovo a šli jsme k panu podplukovníkovi. Byl to Èech. Müller se jmenoval. Stì¾ovali jsme si na to, ¾e na nás, kteøí jsme pro pluk ji¾ dlouho pracovali nebyl brán ohled a jsme od hudby hnáni k setninám.
Podplukovník popøemýšlel a prohlásil, ¾e právì na nás mìl být brán zvláštní ohled. U¾ jen proto, ¾e se nesna¾íme schovat u kádru, ale jet do pole ve zbrani, která je nám vlastní a s ní¾ jsme vycvièeni. Vyslal hejtmana, aby sjednal poøádek. A tak chudák pan kapelník Fritz splakal nad výdìlkem a dobrým bydlem. U¾ to nepùjde se flákat u kádru, brát úplatky, ¾rát a otevírat si hubu. Do pole nás šlo 50 mu¾ù a z toho nás bylo 30 starých maníkù. Zase po starostech. Vše jsme vyfasovali nové. Nepøetr¾itì se zkouší.
9. ledna jsme vyjeli, pouze hudba a pan kapelník Fritz musel s námi. Mezi muzikanty se øíká, ¾e si vzal do pole snad dva tucty podvlékaèek. Bude se ze známých dùvodù asi muset velmi èasto pøevlékat. Jedeme smìrem k Vídni. Tam celý den èekáme. S Chadimem jsme byli na návštìvì u jeho zde vdané sestry. Také u hudby, kde byl známý šikovatel. Nepamatuji se od kterého pluku. Veèer a celý další den jedeme trasou, kterou jsem bìhem války u¾ nìkolikrát projel. A¾ veèer jsme v Reichenbergu, kde jsem zase jako doma. Samá známá místa. Je zde jako na jaøe s trochou deštì. Hrajeme v Èernièi a¾ do 18. ledna. Pøišel pøesun do Saxidu, kde jsme a¾ do 12. února. To se asi ryby diví, ¾e jsem se vrátil.
Prší a prší. Stále chytám, je však veliký nedostatek rousnic. Pøibyl mi pomocník, veselý 19letý polo- Èech, polo- Nìmec.
Velice èasto vzpomínám na Bìtušku a dìti, jak by pochutnali na úhoøích a pstruzích, kterých mám hodnì moc. Pøesun do Velké-®abie, kde zùstává náš pluk v záloze. Snad jsem si u¾ natolik zvykl na tu vojenskou bídu, ¾e ¾ivot vesele utíká.
Tu a tam chytím do oèka nìjakého ba¾anta nebo zajíce, nebo podnikáme honbu na koèky. Tato zvláštní peèínka velice lákavì voní, ale stejnì jedineènì chutná. Jen se po ní olizujeme. Ké¾ by toho bylo víc.
28.února se vracíme do Saxidu asi na 14 dní. Potom má regiment odpoèinek v Šepulie. Vše na bøezích øeky Vipavy.
Zpùsobuji znaèné ztráty v poèetném, rybím národì.
5. bøezna 1917
Jsem komandován odvést do kádru elévy, to je mladší hudebníky do 17ti let. Jsou tøi. Byla to na mne zrada. Kdy¾ jsem je odevzdal a hlásil odchod znova do pole, bylo mi øeèeno, ¾e do pole pùjdu, ale ne nyní. A¾ prý si odbudu kurs pro poddùstojníky ve slu¾bì u setniny. A co teï? Pøemýšlím ze všech stran, ale nedá se nic dìlat. No, ještì tam s flintou nejsem!
Mìsíc a pùl jsem se musel belhat s kverem a uèit se ty hrùzné, vojenské blboviny. Dostal jsem 15 mu¾ù a s nimi jsme mìli odejet 14. èervna do pole s celou náhradní setninou. Vy¾ádal jsem si dovolenou. Vyneslo to 10 dní doma v Èechách.
Zpìt jsem pøijel ke kádru, vlastnì u¾ ke svojí setninì. (Tady mi konèí poznámky, jak se to všechno sebìhlo.) Jen vím, ¾e jsem ve Freundthalu ve skladu vyfasoval B trumpetu, odevzdal pušku a jel se setninou. Ale jen k pluku, hned zase k hudbì. Jsme v Nìmèi. Ka¾dý den dvakrát hrajeme.
2. srpna 1917
Je to tøi roky co jsem narukoval do války. Zde je ú¾labina suchá, vyprahlá. Pro trochu vody je to daleko. Je to jenom studna, kde se musí na trochu vody tøeba dvì hodiny èekat. Zásobárny co tu jsou se sestávají z plátìných stanù. Stejnì tak ve stanech bydlíme i my. Budujeme si podzemní „kaverny“ – tj. kryty pod zemí. Poblí¾ máme pojízdné pekárny.
Škoda tìch míst kolem Vipavy. Veèer první velké bombardování. Utekli jsme do kopcù v okolí. Pøímo pøes nás je vedena z kopce na kopec visutá, lanová dráha. Celé dny se dopravují na frontu munice, konservy a chleba. ®ádné obytné domy tu poblí¾ nejsou. Jmenuje se to tady Pustalathál.
Italové se pokoušejí asi rozbít pekárny se sklady potravin a munièní sklady. Jak jsou dobré kaverny. Bombardování je tøeba dvakrát za den. Vznikají tak veliké škody.
11. srpna 1917
Zase jednou se na mne smrt zašklebila. K veèeru jsem u velikého kamene vyplácel löhnung (¾old). Pøi tom se veèeøela hoøká, èerná brynda. Jak tak vyplácím, náhle mne napadlo, ¾e z dolejší strany šutru se bude lépe sedìt. Jen jsem zasedl a hoši šli za mnou se ozval hukot granátu a nad námi ve skále asi 70 metrù to explodovalo. Všichni jsme byli zasypáni pískem a drobným kamením. Nikomu kolem mì se nic, kromì drobných odøenin nestalo. Tato støela urèená lanovce byla ponìkud krátká. Za tøi dny byl cíl zasa¾en a lanovka znièena.
Tato dìla, 28 cm rá¾e, byla zamontována na kolejích v tunelech kopcù Santo Gabriele, Monte Santo a Santo Lucie. Ihned po výstøelu je motory zatáhly zpìt. Ostøelovali tra» a¾ u Reifenbergu, vzdušnou èarou ve vzdálenosti nejménì 30 km.
Druhý den jdeme ku proviant trénu do Budanie samými lesy a kopci v Colenze hrát na polní mši.
Rozmarná pøíhoda na nás èekala. Hrajeme uprostøed lesa, stolek pøikrytý plátnem, na nìm køí¾ a vedle ¾idle, aby polního kuráta nebolely nohy. Kolem do ètverhranu soustøedìno mnoho vojákù. V tìchto dnech má toti¾ zaèít ji¾ jedenáctá ofensiva proti Itálii. Tak potøebuje vojsko duševní útìchu. Kurát se rozohòuje, ká¾e a napomíná vojáky ku stateènosti a pøipomíná, ¾e ten, kdo padne, padne smrtí hrdinnou v boji za vlast. Za to ho èeká vìèná bla¾enost. Proto, aby se nikdo neschovával v zákopu a neplýtval municí støelbou jen tak do oblak. Ka¾dý musí hledìt pobít co nejvíce nepøátel a znièit co nejvíce jeho majetku.
Do toho zaznìlo bzuèení letadla. Nad námi, nejménì 2000 m se vznášelo italské letadlo Capronni. Jak jej veledùstojný pan kurát uvidìl, seskoèil ze ¾idle a hup pod stùl.
Bez ohledu na posvátnou chvíli se všichni pøítomní rozchechtali. Bylo jasné, ¾e z té výšky nás pod stromy pilot nemohl ani zahlédnout. Svatá mše byla pøerušena, vesele se pochodovalo „domù“ a pan kurát asi pøevlékl podvlíkaèky.
4. záøí 1917
Zaèíná jedenáctá ofensiva. Naši prorazili do Itálie. Mùj pluk na to však zle doplatil. Z jedné strany na zalesnìný vrch útoèili naši, ze druhé Nìmci. Jen¾e na naší stranì byl terén podminovaný a právì kdy¾ pluk útoèil, byly úseky vyhozeny do vzduchu. Ze tøí praporù, tj. asi 9000 lidí zbylo mimo štábu pouze 240 mu¾ù.
28. záøí byla celá naše divize (vlastnì jen její zbytky) pøevelena do Ruska. Prý byla s Rusy ji¾ domlouvána dohoda o míru. První nadìjná zpráva. Jen¾e!!! Prý budeme jen nìjaké území okupovat.
Jdeme pøes Vipavu na dráhu. Tahle øeka je mi obzvláštì blízká. Pro¾il jsem u ní mnoho krásného v této zlé dobì. Asi se s ní ji¾ v ¾ivotì nesejdu. Zùstanou u ní jen vzpomínky na bezstarostné chvíle pøi rybaøinì. Nemusí být jen zlý ¾ivot, kdy¾ si èlovìk najde nìco pøíjemného.
5. listopadu 1917
Nasedáme na vlak a pøes Chorvatsko, Bosnu, Maïarsko do Ruska. Vlaky ku frontì jsou plné vojska. V opaèném smìru plné ranìných. Nic nového. Vystoupili jsme v Sadoguru, tøi kilometry pøed Èernovicemi. 27.listopadu jsem dostal 21 denní dovolenou. Ké¾ bych se tak u¾ nemusel vracet. Jen¾e smutná cesta do pole se neodvratnì pøiblí¾ila. Tak¾e 25. prosince jsem zase zpìt u hudby ve Staré Hùøe. Nastala doba rychlých pochodù na okupovaná území Ukrajiny, prolo¾ená dennì hrou pro vojsko.
1. leden 1918
Zaèal nový rok. Co ten asi pøinese. Ani ji¾ nedoufám, ¾e mù¾e být nìjaký civil. Copak asi dìlají doma?
Chadim jel na dovolenou. Je rozhodnut, ¾e se za ¾ádnou cenu nevrátí mezi nás, do pole. Tak jsem osiøel.
Odpochodovali jsme do Èarnokonstecka. Zde se nìjaký èas pozdr¾íme. Jsme zase v Halièi. Kvartýry dost obstojné. Náš smìr je k Ruským hranicím.
Byl jsem povýšen na èetaøe. Budu mít o 7 krejcarù (tj.o 14 halíøù) vyšší löhnung. To zase budu dìlat pána. Èert aby to všechno vzal! Radìji, stokrát radìji bych šel domù do Èech k rodinì.
Miná¾ je mizerná a není co koupit. Chalupy jsou vyjedeny a i civilisté mají trochu hladu. Jedí jednou dennì pár suchých, vaøených brambor.
Ráno ji¾ poètvrté poblí¾e Husiatyn pøekraèuji Ruskou hranici. První noc spíme v Olichovì. Kolem cesty je tu rozházené ruské skladištì. Mnoho konserv, pytlù mouky, bedny a sudy se slaneèky. Stojí u toho hlídka. Ale pro muzikanty zákaz neplatí. Ka¾dý si vzal nìjakou konservu a slaneèky. Pøi pochodu do Jarminska jsme se dozvìdìli, ¾e byl podepsán celkový mír s Ruskem. Pøece jen se to snad blí¾í ke konci.
V Prozkurovì nasedáme do vlaku, který má být nejménì tøi mìsíce našim bydlištìm. Snad skonèily nekoneèné ka¾dodenní pochody. Alespoò na èas.
Vozy jsou širší jako u nás. Tratì jsou zde širokorozchodné a tak je ve vagonech o hodnì víc místa. Jsou zde sedadla pro tøi osoby, nad nimi dvì sklápìcí pryèny. Tak zaøízeno, ¾e mají všichni tøi pasa¾éøi kde spát. Místa i pohodlí je tu dost. Uprostøed jsou kamínka kde je mo¾né i èaj uvaøit.
Náš pluk obsazuje celou tra» a je v nìm i stálé bydlištì plukovního velitelství. Kuchynì je také na vagonu, tak¾e miná¾ se rozdává pravidelnì.
Na všech nádra¾ích jsou ¾eny s košíky a nùšemi. Je mo¾né velmi lacinì koupit klobásy (salám), špek, vepøové hlavy i vepøové maso. Vše vaøené nebo peèené. Vejce vaøená i syrová, chléb bílý, pšenièný, peèivo, máslo, mléko. Veškeré produkty jejich hospodáøství. Za pìt kopejek je šest vajec, za padesát kilo masa. Hlavnì silná, ruská vodka. Ta je všade velice laciná.
Prozatím je to dobré. Jen nepøechválit!
Pokraèování pøíštì…
Ze vzpomínek dìdy zpracoval Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora