BABIBAJKY

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* (9) *

Byli jednou jedni šneci a bydleli pěkně pohromadě ve spodním rohu zahrady pod velikým listem lopuchu, kde bylo příjemné zelené šero a vlhko. Všichni měli pěkné kulaté ulity, jak se na pořádné šneky sluší a patří, a když se venku něco šustlo, měli velice napilno se honem honem do nich schovat. Jednou se k nim přišoural na návštěvu vzdálený příbuzný zpod druhého listu, který rostl docela na kraji lopuchového háječku. Všichni šneci z něho měli oči na šťopkách a nestačili se divit.

Aby taky ne, vždyť jeho domeček byl něco nevídaného! Hranatý a s okýnky a na střeše dokonce komín! A kdes ho vzal a kdo ti ho postavil a jak se ti v něm bydlí? Otázky se jen sypaly a nikdo si nevšiml, že se blíží nebezpečí. Když je zahradník sbíral do pytlíku, aby si na nich v blízké restauraci pochutnali, vyhodil tu raritu mezi šneky za plot, aby mu nekazil chov. Jestli milého novátora nesezobl nějaký pták nebo ho nerozšlápl sousedův beran, určitě už má plno dětí s hranatými domečky na zádech.
Jestlipak se do nich stihnou schovat taky tak rychle jako do kulaté ulity?!

* * *

Jednou na jedné zahradě stál starý strom. Hodně toho pamatoval, vždyť co to jen bylo let, kdy ho tady zasadili jako tenoučký proutek. Dobře se o něj starali, zalévali, hnojili a prořezávali, až vyrostl a za péči se svým opatrovníkům každý rok odvděčil voňavými plody.

Ubíhala léta, na trávě pod stromem v létě skotačily děti, šplhaly po silných větvích do koruny a jásaly nad svojí odvahou. Ani netušily, že strom je pečlivě sleduje a nastavuje větve tam, kde malé nožky hledají oporu.

Děti odrostly, strom zestárl, větve usychaly… tušil, že jeho čas se naplnil, nechtěl však odejít smutně. Když už bylo cítit ve vzduchu jaro, sebral strom všechny svoje síly, pod popraskanou kůrou rozproudil mízu do každé větvičky a probudil všechny spící pupeny.
Bože, to byla ale krása!

* * *

To vám byl jednou jeden pošťák, který den co den roznášel poštu pěkně dům od domu. Všechna psaní a telegramy nosil ve veliké kabele přes rameno a vesele si pískal do kroku. Někde zazvonil u branky, jinde zaklepal na dveře a nezlobil se, že na něho všichni psi štěkají, vždyť je to zase jejich práce, tak jaképak rozčilování! Měl rád tu svoji a také lidi, kterým poštu nosil. S každým si rád popovídal, slovem pohladil a všichni ho měli rádi.

Jednou nesl telegram do vysokého paneláku a jako na potvoru byl porouchaný výtah.Takové jedenácté patro s těžkou kabelou není žádná legrace, takže se není co divit, že se spletl a hezké Vendulce přišel k autobusu naproti místo strýčka Karla sousedovic Venca. Ta se ale divila, jenže ještě víc se divil náš pošťák, když ho za nějaký ten týden pozvali na svatbu a za nějaký ten měsíc na křtiny malého Venouška.

Myslím, že nikoho ani nepřekvapí, že za nějaký ten rok se z malého Venouška stal pošťák, který si vesele pískal do kroku, jak tak chodil dům od domu…

* * *

Kdysi dávno v jednom středověkém městě stál ve veliké zahradě tajuplný dům s vysokou věží a v ní se každý večer otevíralo jediné okénko. V malé komůrce tam u stolu plného zaprášených knih a všelijakých přístrojů sedával za svým dalekohledem starý muž a velice pozorně sledoval, co se děje na obloze.

Malé neposedné hvězdičky se neustále třepetaly a schovávaly za mráčky, klouzaly se po mléčné dráze, jen aby ho pozlobily… a teď si nás spočítej!… Měsíček z nich už byl rozmrzelý… holky jedny hloupé, copak ony vědí o seriózním výzkumu vesmíru, to je samé hihihi a hahaha, ale aby v klidu postály ve svém souhvězdí, to ne!… tak už dejte pokoj, nevidíte, že pan Koperník pracuje?!

* * *

Byly jednou jedny boty, uchozené, rozšmajdané, s potrhanými tkaničkami a ležely celé zaprášené v koutku za bednou. V jedné z nich si udělaly myši pelíšek a v té druhé zásobárnu, na horší časy si sem nanosily oříšky, pár kaštanů, jedno scvrklé jablíčko a z Cedrikovy a Lordovy misky tolik granulek, kolik se jim jich podařilo ukrást oběma pejsům pod nosem.

Nedá se říct, že by se to botám líbilo, bývaly zvyklé na lepší zacházení a taky prochodily kus světa, ó ty by mohly vykládat! Jak se šplhaly do strání nad řekou, jak chodily po horách a pod jejich podrážkami se drolilo kamení do hlubin strží, jak tichounce našlapovaly na jehličí v hlubokém lese, brodily se divokými bystřinami a klouzaly na vlhkém mechu… Povzdechly si tak zhluboka, že vylekaly matku pavoučici, která si právě mezi jejich tkaničkami soukala novou síť, ale hned se polekaly taky ony samy. Klukovská ruka se objevila ve škvíře za bednou, vytáhla zaprášené boty na světlo a vytřepala z nich vyjevené myši…babíííííí, našel jsem ty dědečkovy staré boty a jsou mně akorát!… že si je můžu vzít na čundr?!

Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky