Zápisky vojáka z první světové války

Jsou mlynáři chlapi, chlapi… Tak poklepával starý mlýn ve Skalsku, které tehdy bylo v okrese Bělá pod Bezdězem 26. srpna 1884. Do této idyly se strhl mumraj. To se panu otci Ulrichovi narodili hned dva kluci najednou. A nechávali o svém příchodu jaksepatří vědět z plných plic.

Na tento povyk reagovaly sudičky, které lze očekávat v klepáči na nic moc přítoku Jizery. Prostě to, co bylo po ruce. První jistojistě byla voda. Šlo přeci o kluky „plavajznický“. Voda, která je provázela v jejich řemesle celý život. Druhá byla volná příroda, která mlýn obklopovala a dala jim do srdíček lásku ke všemu živému. Ta obligátní třetí vůbec nebyla zlá, jak má podle pověstí být. Ovlivnila svým darem hlavně život toho o půl hodiny staršího, Pepy. Byla to muzika a lidové písničky. Však taky k tomu vyhrával na heligonku krajánek, který přišel s vodou. Hezky po našem: Jsou mlynáři chlapi,chlapi…
A tento dar sudičky neodbytné provázel chlapce věrně i v dobách velice krušných. Asi mu i několikrát zachránil i život.

Tak přišel na svět můj děda, muzikant a člověk velice oddaný přírodě a všemu co s ní souvisí. Myslivec, pro mne nedostižný rybář, houbař a vůbec člověk, který měl srdíčko pro všechno. Veselá kopa, přichystaná až někdy k jeho věku nedůstojné klukovině. Žádná “lumpárna“ jak říkala babička mu nebyla cizí. Co jiného mohl být než muzikant. Na vojně ne ledajaký, ale ne prim. Byl dělníkem hudby. Doprovod, podle něho beglajtuňk. O co méně se mu dostalo umění zpívat, o to více byl obdařen hudební pamětí. Znal mnoho písniček. O to lépe zpívala babička. A ta znala písniček. Jemu jsem vděčný za své povolání lesníka a také za muziku, se kterou koketuji celý život. Převážně jako lidovkář v několika Pobálovkách a Koláčovkách.

Pamatují se na dědu takto i obyvatelé Kamýka nad Vltavou, kde byl stárkem až do důchodu a nepřehlédnutelnou kulisou rybáře na loďce pod mostem. V době prázdnin jsme tam sedávali, každý na své lodičce poctivě skoro za každého počasí co den.

On pro mne představoval mužský element v rodině. Otec zemřel, když mi byly tři roky. Dědovy výchovné postupy se nějak moc nekryly s učením moderních pedagogů. Třeba přes velice silný odpor ženských se mnou na půdě, to mi bylo šest let, prováděl výcvik obsluhy a praktického použití (bez nábojů) lankasterky. I toho zajíce měl na papíře a učil mě “slechy mezi kohoutky a zmačkni“! Závěrečnou zkouškou byl odstřel ušáka proti soumraku pod Čelakovy. Potom urychlený ústup domů. Však ani ten zajíc a asi ani ta flintička moc legality neměly. Ale hlavu ušáka mám vycpanou do dnes na stěně. Nikdo by nespočítal kolik šňůrek a náplavek jsme spolu do Vltavy položili. To všechno odnes´ čas.

Jinou praxí bylo to, že muzika je muzika a musí se dělat pořádně. To už mi bylo kolem patnácti. Zdivočelej kluk už i sem tam Partyzánku zapálil. S babičkou jsme vypracovali postup, jak dostat dědu kdykoliv urychleně domů. To stačilo vzít trubku a do okna k vodě fouknout pěkně rozmazanej štos (to bylo výrazné přehrání rytmicky krátkých vsuvek užívané hlavně v pochodových skladbách). Výsledkem bylo přiřícení dědy, popadl trubku zaštosoval, nějaké to poučení fysické taky padlo. A já, kluk vypočítavej velice často měl odměnu na jedny cigarety. A děda šel tam,kam ho babička potřebovala.

Byl to děda,který mi dal v době zapalování lýtek hluboké poučení. Koňskýmu zadku, ženskýmu předku a zpětný vodě se vyhýbej.

Hmotného mi po dědovi moc nezbylo. Dvě trumpety a veliký sešit ručně psaných not (melodie dnes už i přes sto let staré), ale hlavně umolousaný denní zápisník, popisující jeho zážitky z první světové války. O to bych se s vámi chtěl podělit. Na památku dědy.

* * *

Co předcházelo

V roce 1904 mi bylo dvacet let. Proto jsem se musel počátkem září hlásit u starosty v obci mého trvalého bydliště abych byl vyrozuměn, že na jaře roku příštího jsem povinen se hlásit k vojenské službě. To se mi moc nelíbilo. Vojna byla něco jiného než toulky kolem vody a svoboda. Byl jsem nejšťastnější volný jako mník pod jezem. Ne nějaký komisárek a onuce…

Jenže zase zádrhel. Na den svatého Václava byla ve Viticích pout. Při tom též nezbytná tancovačka. Samozřejmě jsem“byl u toho“. Za to překvapení, které tam čekalo, to stálo. Kamarád Vašek tam na celý sál vytruboval na krásnou zlatou trumpetu tehdejší hit “Ó Emane, to se ti nestane“. Holky na něm mohly oči nechat a já i přes přičerněný a poněkud jemný knír jen koukal. Kruci a to je mladší než já a jak mu to hraje! Budu na tu trumpetku taky takhle hrát ! Tak jsem se rozhodl.

O muzice jsem věděl, že se při ní tancuje a nosejí na hřbitov nebožtíci. Z nástrojů jsem znal heligonku “dršťky“. Tu jsem poslouchal v šalandě jak vyzpěvovala pod rukama krajánků. A potom housle. Z nich hlavně smyčec, kterým nás vzdělával ve škole pan řídicí. Celé moje člověčí cítění hudby byla ta melodie jednoduchá, prostá a nevtíravá z písniček maminky. Toto mě provázelo i ve chvílích nejtěžších. Co může víc dýchat domovem a štěstím. Vždyť přeci “Teče voda po vantrokách dolů…

V šenku už jsem neměl stání. Holky neholky, pivo nepivo. Viděl jsem se na kruchtičce s Vaškem jak vytrubujeme mamince tu její „Vy zelení hájové“ na zlaté trumpetky.
Ještě v noci jsem si podle inzerátu v Národní politice napsal do Schonbachu pro ceník hudebních nástrojů. Do tří dnů byla objednávka vyřízena a já zjistil, že trumpetka je křídlovka a stojí 16 zlatých. Okamžitě jsem ji objednal.

Doma byla v potaz vzata i jedna z nejzákladnějších lidských vlastností, blbost. Také bláznění a vyhazování peněz. Kdo ví jakou maršálskou hůl má někdo v mošně? Aby tatínek nevěděl přidala maminka celých 5 zlatých. To asi že se cítila také namočená v mých písničkách.

Za týden potom jsem si tenhle poklad z pošty v Českém Brodě přinesl domů. To myši ještě netušily co je čeká. Já tedy také ne…

* * *

Co potom přišlo

Zavřel jsem se do komory a začal zkoušet tu “muziku“. Jenže z křídlovky se nevyvrbil ani hlásek natož tón. Foukám, až mi v břiše kručí a pořád nic. Poslali mi zkaženou. Hned zítra jim jí vrátím. Z žalosti a ze vzteku jsem šel na pivo. Tam hrál Vašek. Ale ne na trubku. Mariáš a tak mizerně že vykřikoval „do čeho já jsem to šlápnul“. Já na to. Z toho si nic nedělej. Poslali mi zkaženou křídlovku. Ať dělám co chci, ani nevrzne. Vašek na můj účet objednal dvě piva. Prohlásil “jo starýho vola těžko učit tahat!“ (To je mladší jen o tři roky.) Dal si na mne další dvě a povídá “De se k vám a kouknem na tu potvoru“. Vzal pokaženou trumpetku do ruky, oči se mu rozzářily, pohladil jí promáčkl klapky, přiložil nátrubek ke rtům a mlýnicí se neslo rozjásané „Hradecký, Hradecký to byl velký pán.
Dost se mýlil v hospodě když mě přirovnal k volovi. Teď jsem „regerecht“ vypadal jako tele co čumí na nová vrata. Jestli tady bylo něco v úplném pořádku, tak to byla trucovitá trumpeta.
Venda mi napsal C dur škálu a návod jak jí hrát. Vysvětlil jak foukat a šel na tři piva jako plat za vyučení. Koupil jsem tištěnou školu hry na křídlovku pro samouky a dřel a dřel. Tak se stalo, že už v půli prosince se našlo v trumpetě několik stupnic. Vrcholem byla s maminkou v duetu písnička Proč Jizero proč tak hučíš? A to bylo podle jejího uvážení víc než dost. Tatínek neříkal nic a Vašek se jen uculoval. Muzika si podmanila dalšího pokorného obdivovatele a české lidovky ctitele.

Jenže s ubýváním ledu v náhoně a písničkou skorce pod lávkou u vantrok se neodvratně blížila vojna. I křídlovka si stýskala “Až já na tu vojnu půjdu“. Nešlo ani tak o milou. Co si počnu bez šplouchání vody přes kameny a volnosti?

* * *

Život vojenský, život veselý
(I když někdy v ……..)

Začátkem ledna 1905 jsem se dočetl v novinách, že u hudby pěšího pluku ve Stanislavi na východní Haliči přijmou mladé hudebníky. Kdoví ? Je to taky vojna ale snad trochu jiná než ta co se den co den přibližovala čím dál tím rychleji. Místo kveru trumpeta. Pepo, co ty na to?

Coby! Odepsal jsem tam a 23. ledna jsem nastupoval s jízdenkou a doklady v Českém Brodě do vlaku. Těžko říct, byla-li to drzost, odvaha nebo osud. Za tři dny jsem byl na místě. Sjelo se nás sedmnáct. Většinou Češi.

Po svačině jsme se začali připravovat na zkoušky před panem kapelníkem.
Prověřoval si nás ze znalostí teoretických i praktických. Také jsme se domluvili, že dost z nás na tato místa přivedl strach z vojny a víra, že toto bude přijatelnější. Věděli jsme, že ti, kteří neprojdou pojedou domů na své náklady. To ještě, když to dobře dopadne a armáda jim nenaúčtuje poplatek z nocleh a samotné zkoušky. Vyšlo by to na celých 8 zlatých a šedesát krejcarů. V duchu jsem viděl našeho psa Práška jak se mi z boudy vyšklebuje. “Hele, Pepa trumpeta, vrací se nám ze světa a za svoje.“ Fuj!

Všichni, kteří byli zkoušeni přede mnou pěkně hráli na nějaké nástroje. Z teorie také odpovídali pohotově a přesto byli přijati jen někteří. Když přišla řada na mě, pan kapelník Souček mi položil asi osm otázek. Teorii jsem měl nadřenou a tak odpovědi byly celkem slušné. Ale potom! Podal mi křídlovku “zahrajte to, co jste hrál doma! Přišel kámen úrazu. Snad jsem se cestou sem po někom napil nebo infekce, kdoví? Prostě osypaly se mi rty tak, že nebylo možné přiložit nátrubek, natož hrát. K mému překvapení tak „koupili zajíce v pytli nebo pásli cejny mezi mlejny“! Velice často se mi tahle chvilka později vybavovala. Vzali nás sedm.

Už jsem viděl, jak holky i s Vaškem koukají po mojí uniformě a tatínek v hospodě jen tak nonšalantně říká “Jó náš Pepa není žádnej šumař, je to vojenskej soloflíghornist“. S takovými představami jsem fasoval mnou opovrhované onuce a kamaše. Povečeřel komisárek a pod dekou snil kam až to s trumpetou dotáhnu. Pane, to jsem s tou vojnou vyběhl. Na execirplace ať si s kverem rajtujou knechti. Kdo umí, umí!
Ale ne dlouho. Rozčarování přišlo velice brzy.

Zmizely opary a ukázala se realita. Možná po tři měsíce jsem po večerech pod dekou plakal. Kolena a prsty byly oteklé. Dali ku mne sedmnáctiletého kaprála a ten mě řezal jako koně. Plakal jsem nejen bolestí ale i ze vzteku. Že to bylo nejvíce ze stesku jsem si dost těžko připouštěl. Doma nad náhonem kvetou třešně, maminka na dvoře sype kuřatům a tatínek pouští vodu do slupi. Potáhnou úhoři. Brzy pokvete pšenice a to jsou nejlepší. Vašek není vojenském “solo“ a přesto si pěkně před děvčaty vytrubuje “Ó mane…. A já bulím pod dekou. To všechno ta trumpeta!

Přihlásil jsem se k raportu a žádal dobrovolně ke kumpanii a ke kveru. Pan hejtman se na mne podezřele mile usmál a poťouchle se zeptal. “Vy jste se přece nehlásil ke kveru. Jste na začátku kariéry vojenského muzikanta. To jsem mu potvrdil. Pak mě popadl za límec, natočil ke dveřím a zařval:Ty všiváku českej, to si myslíš, že tě tady budeme jen tak tři měsíce učit a živit? Nakopl mě tak šikovně, že jsem proletěl dveřmi do náručí “mého“ kaprála a ten mi rákoskou připomenul, že je čas na pilování stupnic. Nebyly to durové…

Začala ta nejhorší vojna jakou jsem si mohl představit. Ale i to přešlo. Po manévrech jsem dostal hornu a bylo vyhráno. Už v masopustě jsem začal chodit hrát s druhou partou. Pobyl jsem ve Stanislavi a byl převelen do Vídně. Nemohl jsem uvěřit, že vše je pravda. Život začal být takový o jakém jsem sníval.

Jenže doma klepalo kolečko, břehy byly plné raků a každou chvíli někde muzika. A k tomu všemu to, co mi nejvíce chybělo - být volný.

Dne 30. října 1908 jsem šel coby kaprál do civilu ke svému řemeslu a vodě. Skončila tak asi nejbezstarostnější éra mého života.

Pokračování příště…

Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk