Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to svérazná satira na mobilní fetišizmus...
Vincek inovuje telekomunikace
„Napadlo tì nìkdy, proè èlovìk celá staletí mudroval nad tím, jestli se slunce toèí kolem zemì nebo naopak, zatímco psa to vùbec nezajímá?“
A je to tady! Dát si s Vinckem Cícù spycha na kus øeèi znamená pøipravit se na úvodní potmìšilou otázku. Vincek má a¾ dìtinskou radost, kdy¾ jeho protìjšek zalapá po dechu nad tou ftákovinou a neví si honem rady. Jsem u¾ na to pøipraven. Nejlepší obranou je tváøit se, jako ¾e ten jeho úvodní projev je to nejobyèejnìjší a nejsnadnìjší k odpovìdi a potom mu to tak zamotat, ¾e je z toho jelen on.
„To je snadné. Pes sedí na úplnì jiné vìtvi toho fantastického evoluèního stromu ¾ivých bytostí ne¾ èlovìk. Tomu jeho vìtev pøidìlila evoluèním vývojem podstatnì více neuronù, provázaných mno¾stvím synapsí, a proto ten rozdíl. Èlovìk se pak u¾ odedávna mohl vìnovat otázce „proè to tak je?“ Ta otázka byla pro nìho stì¾ejní, umo¾òovala pøe¾ití, rozvoj vìdìní, poznání a tím i snadnìjší ¾ivot, ale souèasnì je to otázka tragická, která èasto vedla do scestných oblastí a rozum i ¾ivoty ohro¾ovala.“
„No teda, tý otázce rozumím, ale proè je souèasnì u¾iteèná i nebezpeèná?“
„Dovedeš si pøedstavit, ¾e by ses najednou rozhodl, ¾e pojedeš na zimní olympiádu a skoèíš z velkého mùstku?“
„Pitomost, dole by mì zametali smetáèkem na lopatièku, tedy co by ze mì zbylo, na to prostì nemám!“
„Stejné je to i s otázkou, proè to tak je. Na její zodpovìzení jsou nutné pøedpoklady, znalosti, zpravidla fyzika, matematika, obecné vzdìlání, pøístroje, peníze, pokusy a mnoho dalšího. Kdy¾ to všechno, nebo nìco chybí, není šance uspìt. Èlovìk je ale tvor tvrdohlavý a odpovìdìt si chce za ka¾dou cenu. Prolomil tedy hranici transcendentna a vrhl se do náruèe metafyziky.“
„Teda ¾e jako na utopení vymyslel hastrmana, na bouøku Dia hromovládného, na lásku Afroditu místo souèasných feromonù a podobnì?“
„Správnì, v¾dy» i ta bouøka není úplnì doøešená dodnes. I kdy¾ víme, ¾e kulový blesk je zøejmì forma plazmové hmoty, neumíme ho dosud vyrobit umìle, tøeba ve velikosti fotbalového míèe, aby se procházel místností!“
„No z toho bych mìl docela strach!“
„Oprávnìnì. Navíc podle zásady, ¾e kdo má moc, má i pravdu, je cesta k poznání lemována øadou osvícených a perzekuovaných osob, tøeba a¾ k upálení, bez ohledu na reálnou skuteènost. Tady vede cesta k uctívání nadpøirozených bytostí, pøedmìtù, jevù, tedy všeho, o èem se èlovìk domnívá, ¾e to o jeho bytí rozhoduje. U¾ ¾idé se klanìli zlatému teleti za tu chvilku, ne¾ se Moj¾íš vrátil s desaterem. To všechno je ideální pøedpoklad pro vznik fetišù.“
„S hastrmany sme se snad kromì pohádek vypoøádali! I dnes se nìkdo utopí, a kdybych tam pøišel s tím, ¾e u¾ si vodník dává dušièku do hrníèku, asi bych rychle putoval do pøíslušného ústavu.“
„Nemysli si, staré fetiše zanikají, nové vznikají. Vezmi si moderní telekomunikaèní technologie. Mají slou¾it a také slou¾í èlovìku, ale pøíliš èasto je èlovìk naopak jejich otrokem. Kdy¾ se ve škole ¾áci pøedhánìjí, kdo z nich má lepší mobil, a posílají stovky zbyteèných SMS, stává se z mobilu uctívaný, ale také zneu¾ívaný fetiš, tøeba ke zesmìšòování uèitele.“
„Z duše mi mluvíš, nádobo filozofická, národem dostateènì neuznaná, lidu potøebná…“
„Hele, Vincku, neblbni, nebo se nezastavíš, vezmi selský rozum do hrsti a vyjádøi se konkrétnì!“
„Tak jo. Nedávno sem jel metrem. U¾ to nastoupení vypadalo jako vstup do chrámu. Všichni èumìli na tu svoji svátost oltáøní – tedy mobil. Sleèna vedle mì co chvíli otvírala kabelku, vyndávala mobil, podívala se, ono nic, dala do kabelky, za pìt minut zase kabelka, mobil, zase nic, èekala zøejmì SMS a miláèek se na to vyfláknul. Tváøila se stále nevrleji, nakonec jí došla trpìlivost, SMS ne a ne dojít, tak zaèala sama, palec se jí po klávesnici míhal jako jazyk zmije obecné, a¾ jsem se divil, ¾e si ho nevyvrátí z kloubu. Prý takové mobilní onemocnìní u¾ existuje, jenom ten speciální název jsem zapomnìl. Potøeboval sem se vysmrkat a z kapsy vytáhl balíèek papírových kapesníèkù, úplnì nový, originálnì zabalený. Jak sem se tak na nìj podíval, vidím: V¾dy» on vypadá i s tou vnìjší výzdobou podobnì jako mobil té sleèny vedle! Pøidat tady pásku, namalovat okénko… znáš mì! Kdy¾ mì napadne nìjaká blbost, nezùstane u nápadu.
Pøijel sem domù, vzal úplnì nový balíèek papírových kapesníèkù, olepil ho páskami, namaloval displey a knoflíky s èísly. Mobil má i jiné klapky, a tak jsem pøidal knoflík BD, jako pøímé spojení na Bílý dùm, a knoflík KR, pøímo do Kremlu. Knoflíky do Pekingu, Paøí¾e a Berlína sem vynechal, jednak sem je nepova¾oval za dùle¾ité, ale hlavnì mi tam pro nì u¾ nezbylo místo. Tak sem pøipraven. Teï jen vhodná pøíle¾itost, jak se uplatnit. Trvalo to nìjakou dobu, ale moje chvíle nadešla – a zase v metru!
Sleèna vedle øádila na SMS, starší paní naproti, zøejmì babièka, volala a cepovala asi vnuèku, úplný stalking, jak se tomu dneska øíká. Mluvila k ní jako k batoleti, ale z obsahu hovoru sem vyrozumìl, ¾e vnuèka za¾ila svoje první milenecké políbení asi u¾ za kní¾ete Metternicha. Moje chvíle!! 
Stranou jsem udìlal takové trrrrrr… jako ¾e mám vibraèní zvonìní, sáhl do kapsy, vytáhl balíèek kapesníèkù, pøekryl z vìtší èásti rukou, k uchu s ním a zøetelnì: „Ty, Chozé?…jo..tak jak…kolik… Co¾e??? Za ètvrt miliardy nehnu brvou!! Øekni jim, ¾e pod tøi miliardy nejdu!…nic se neboj, projde to! Zaøiï! Èuc!“ kapesníèky do kapsy a nevinné rozhlí¾ení kolem. Sousedkám to muselo šrotovat, bylo to úplnì vidìt! Proè miliardáø v celkem ošumìlém obleèení jezdí metrem? Aèkoli – pod Mercedesem by mohla být bomba, musel by mít bodyguarda a ještì není jistota – takhle je to vlastnì bezpeènìjší! Vypadalo to, jako by se za ty svoje ubohé mobily stydìly. Bylo potøeba pøitvrdit!
Trrrrrr…“Kdo? Chuan?…vyšlo to?…zajímavé nabídky…nenech si to utéct!…dr¾ se toho…s potí¾í si poradíš, víš jak!…hele, nejlepší bude…syp do New Yorku a rychle! Vem si moje soukromé letadlo, zrovna je v hangáru, to bude nejrychlejší a zaøiï to neprodlenì na místì!…jó, èuc!“
Vyjevenost sousedek neznala mezí! Èas pro pointu! Vytáhl jsem opìt balíèek, roztrhl ho, vytáhl kapesníèek a vysmrkal se. Sleèna vedle ihned vystøelila na jiné sedadlo jako dìlová koule, ono sedìt vedle cvoka nemusí být jisté, bábinka naproti mìla oèní bulvy jako talíøky na vánoèní cukroví. ®e by se u¾ dìlaly mobily s kapesníèky? ®e sem se tváøil naprosto nevinnì a uvnitø se bavil náramnì asi nemusím zdùrazòovat!“
„No jo, Vincku, ale teï jde o to, aby obì a ostatní cestující pochopili, ¾e nešlo o cestování s cvokem, ale o svéráznou satiru na mobilní fetišizmus!“
„To si právì nejsem jistý! Nejsem moc pøesvìdèen o velké schopnosti bì¾né veøejnosti vyhodnocovat správnì okolní dìje. Nìjak chybí v prùmìru ta vyšší postøehová úroveò. Slyšel jsem nedávno v televizi pana prof. Pi»hu, kterého si nesmírnì vá¾ím, a jeho vyjádøení o úrovni veøejnosti vyznìlo v podobném duchu!“
„Ale jak jsi dospìl ty k takovému závìru? Ve veøejnosti pøece najdeš vynikající jedince, schopné úvahy, o jaké se nám ani nezdálo?“
„To je podle mì špièka ledovce. Nìco se dá poznat podle rùzných drobností, jako tøeba v metru. Na dveøích jsou tlaèítka k pøedvolení otvírání dveøí ve stanici. Všimni si, jak zhruba sedm z deseti lidí maèkají ta tlaèítka zbyteènì, nebo pozdì. ®e neètou provozní øád, se nedivím, ale to, ¾e po stovkách absolvovaných cest nedoká¾í odkoukat a pochopit, je na pová¾enou a souèasnì známkou, ¾e v oblasti porovnávacích schopností moc a moc chybí!“
Ten Vincek mi dává! Teï abych v metru koukal po tlaèítkách a dìlal si statistiku! O úrovni pozorovacích schopností národa èeského. Poèkej, já se ti odmìním:
„Vincku, pøines pøíštì ten svùj mobil, já si vyzkouším to tlaèítko BD. Myslím, ¾e Obama nemá do èeho píchnout, a tak si rád pokecá!“
Vincek se jenom ušklíbl. Pøíštì bude muset pøitvrdit!
Vladimír Kulíèek
* * *
Originální ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora