Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Komunista políbený Múzou


Ten komunista v titulku je trochu provokace, trochu záměr upoutat. I když o levicovém smýšlení básníka není sporu, těžko ale také pochybovat o jeho talentu.


Josef Hora (1891 - 1945) se narodil v Dobříni, což je snad součást Roudnice nad Labem, pocházel tedy z kraje, který přímo vybral praotec Čech pro svůj kmen. Nepocházel zrovna z bohatých poměrů. Matka sice patřila do selské rodiny, ale když se po manželském rozchodu vrátila na statek k rodičům, nežila celá rodina nikterak honosně. Přesto nadaný Josef mohl vystudovat jak gymnázium v Roudnici, tak i práva v Praze.

 

Vy vlny moře, moře klasů,
jimiž jsem šel jen jako host!
Co jsem z vás urval svému času,
jejž pohltila minulost?


Jen vítr, vítr ve mně rost,
i plul jsem jím, pták stěhovavý,
ve větru doma, kolem hlavy
šál snu, jenž bez domova vlál...


Mé housle! Cizincům jsem hrál,
a cizí žena v jejich hlasu
plakala láskou pro můj žal!
Vy vlny moře, moře klasů!


Je zajímavé sledovat, jak se informace o životě takové osobnosti, jakou Hora nesporně byl, vejdou do pár řádků oficiálního životopisu. Narodil se, vzdělal, vstoupil, byl vyloučen, dlouho strádal nemocí, zemřel předčasně. Jenomže co všechno zůstává za tím plodným životem. Třeba patrně dodnes nepřekonaný překlad Puškinova Oněgina, básníkovo hledání vlastní tváře přes poezii spíše proletářskou, revoluční, až po zralé verše na konci dvacátých let.


Také ovšem výchova plachého chlapce převážně v ženském prostředí, jemuž asi dominovala babička učitelka, stesk po živém, ale vzdáleném otci, posměch spolužáků v době, kdy rozvody rodičů ještě nebyly běžnou normou.


I kámen zní tu, dýchá, zpívá,
a znepokojuje náš sen.
Kde je tvá duše, živá,
kde věků duch spí zabořen?
Spí v přítmí svatovítských stěn?
Či na hřbitovech Vyšehradu?
Ve čtvrtích běd a polohladu,
v trezorech bank a záložen?
Spí v tónech, které vylákala
tvořivá ruka z noci v den?
V melodiích, jimž vroucnost dala
mateřská ústa mrtvých žen?

 

Hora už v mládí inklinoval k levici, ostatně po první světové válce tam směřovala většina umělců a inteligence. On dokonce zahořel pevnou uhlířskou vírou komunistů a byl jedním z prvních členů nově vzniklé strany. Ovšem v roce 1929 mu strana pod Gottwaldovým vedením uhnula jinam a Hora se s komunisty rozešel definitivně. Z redakce Rudého práva přešel do Českého slova, a tam se už potom věnoval jenom dění v kultuře.

Do stručného životopisu se nám ovšem nevejdou četné zahraniční cesty, ale ani zvláštní celoživotní vztah k Janu Nerudovi. Ačkoliv je spojoval vlastně jenom rok 1891, který byl Nerudovým rokem úmrtním a Horovým rokem rodným. Nevejde se tam ani dlouhá samota, kterou poznával za své nekonečné nemoci, která navíc byla dvojí nemocí. Chořela jeho země nenávistnou okupací, strádal i on nemocí těla a bolestí duše.


Komu jste, housle moje, hrály?
Komu jsem vámi kde co dal?
Kde jsou ti, kdo vás milovali?
Čím blíže, blíž se vracím z dáli,
tím těžší smích, tím hlubší žal,
víc bolí, co čas pochoval
pod oblouky své perspektivy -
a prudším křídlem vítr divý
nám vane k sobě. Jenom dlaň
nám zbyla již. Dlaň rodné hlíny
a zrno, volající: Braň
před vichřici prsť domoviny.

 

Do stručného životopisu se nevejde mnohé. Ani obdivné verše, které psal na třeba na Stalina, ve svém „komunistickém období“. Nebyl neomylný, byl jenom člověk, umělec, políbený Múzou. O kvalitách jeho poezie i o úctě k osobnosti básníkově jistě hodně vypovídá i fakt, že v době první republiky byl dlouho předsedou Obce československých spisovatelů, a také jedním z organizátorů jednotné fronty umělců proti fašismu.


Umělcův konec byl hodně smutný a usychání velkého talentu dlouhé a pomalé. Ještě se dožil osvobození své milované země, zemřel krátce po skončení války v roce 1945. Titul národního umělce, který mu byl udělen in memoriam ještě v roce jeho smrti, si určitě zasloužil.


Záměrně jsem příliš nerozváděl básníkovo dílo. Snad vám o něm více napoví jeho vrcholná skladba z roku 1939, Jan houslista. Text o neprávem zapomínaném básníkovi jsem proložil ukázkami z tohoto skvělého opusu.

 

Jak kapky jsme se rozpršeli
a jako déšť jsme vsákli v zem.
To varhany se rozezněly
velikonočním akordem.
Byla jsi? Byl jsem? Nyní jsem,
a jsme, dvě větve ohni vzaté.
A v chóru stromů jedenkráte
budeme jedním výšlehem.
Společným větrem rozechvělí
posledním zašeptnem pak snem:
Jak kapky jsme se rozpršeli
a jako déšť jsme vsákli v zem.


Josef Hejna

Další články autora



Komentáře
Poslední komentář: 29.12.2012  14:29
 Datum
Jméno
Téma
 29.12.  14:29 Vesuvanka díky
 29.12.  13:56 autor
 29.12.  09:21 Inka
 29.12.  08:33 Jarek
 29.12.  08:02 Blanka
 29.12.  07:51 LenkaP