Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Nezouvejte se!
Já si za nic nevzpomenu, kdy se ten příšerný zvyk tady vlastně zavedl. Z domova určitě nikdy, neumím si představit, když k nám "lepší paní" přišly na odpolední kafíčko, ke kterému máma vytřepala z peněženky poslední pěťák, aby upekla a pohostila na úrovni - že by ji bylo vůbec napadlo hosty zouvat! Ale ani pak ne. I k nám za prvního manželství určitě nikdo nenosil sebou na návštěvu bačkory, aby si nemusel navlíct propocené přezutí po bůhví kom, kdo tu kdy byl, jak je to teď zvykem nabízet návštěvě, která drkotá zuby, že je jí jen v ponožkách zima na nohy. Anebo potřebuje honem nenápadně skrýt díru na punčoše.
No vida - vzpomínka! To už jsem byla podruhé vdaná a s mužem jsme se rádi dívali v televizi na krasobruslaře. A tehdy Ondra Nepela jako asi třináctiletý kluk vyhrál své první velké vítězství a bůhví proč - stál při té slávě bez bot. A na palci měl díru tak pořádnou, až mu z ponožek lezl velký díl palce. Smáli jsme se tehdy od srdce, ale laskavě, on to byl takový vyjukaný hubeňourek ušatý a svým vítězstvím nám udělal velkou radost. Ostatně s Ondrovým vítězným přebíráním gratulací se pro mne pojí další vzpomínka. Chystala jsem se tehdy v době krasobruslařských mistrovství rodit syna a tehdy se s námi už dívaly větší dcerky - školačky. A zrovna ve chvíli, kdy se na obrazovce chystal slavnostní závěr, na mne přišly porodní bolesti. Co teď - když budeme volat sanitu, tak holky k smrti vyděsíme, co se to s mámou děje a tak jsem se rozhodla vydržet, než ceremoniál skončí a holky zaženeme do postele. Málem jsem mužovi rozdrtila ruku, když se bolesti stupňovaly, ale vydržela jsem.
Táta je do dětského pokoje vystrkal takovým fofrem, že si snad ani nestihly umýt na noc zuby - ne že by se byly zlobily. Ale pak to šlo ráz na ráz a ve dvě po půlnoci už měly holky k malé roční sestřičce i bratříčka.
No ale mluvila jsem o vyzouvání hostů. Když se po revoluci u mne prvně zastavil můj budoucí nejbáječnější šéf, jakého jsem kdy měla - Jiří Loewy, bývalý spolužák z novinářské školy - zadusal do mé několikametrové garsonky a zarazil se uprostřed místnosti s dotazem - tak a kam dál? "No, už nikam, ledaže bys chtěl vyskočit z okna!" a zasmála jsem se jeho údivu člověka, který měl doma ve Wuppertalu byt o rozměrech přes sto čtverečních metrů. Jen kroutil hlavou, jak to mohu vydržet, ale pochválil si, že ho honem nezouvám z bot, což ho tady v bývalé vlasti doslova iritovalo, že to po něm chtěli všude, kamkoliv se vrtnul. Co vy to tady máte za zvyk - a ty onošené opocené bačkory, co každý nabízí - fuj, vždyť je to o nějakou kožní nemoc!
A měl pravdu a já od té doby, pokud host není opravdu obalený blátem, takové vyzouvání lidí nesnáším a pokud už někam musím a vím, že mne budou "svlíkat", tak si do tašky přibalím své přezutí. (Ponožky ale nosím bez děr!)
Připadá mi ale hloupé, jak se mí hosté skoro zuřivě brání zůstat v botách. Jakoby se dopouštěli naprosto nepřijatelného společenskému přestupku, i když je to vlastně naopak - to hostitel se takhle chová k nim. Ale tuhle jsem si uvědomila, že od dob, kdy se lidé na návštěvě zouvají, docela upadl důvod, proč mít za dveřmi rohožku. Co já od dětství pamatuji - každý před vstupem do bytu - a to dokonce i svého - si boty předem důkladně očistil. Tuhle jsem si říkala, měla bych rohožku vyklepat, ale nebylo proč. Je čistá a skoro netknutá od chvíle, kdy jsem ji za dveře nového bydlení položila.
Naďa Vencovská