Jak jsem se stala redaktorkou - 18
O sokolském sletu už tu také bylo psáno. Jsem také sokolka a sletů se pravidelně zúčastňuji – v našem pojetí je to takový školní výlet do Prahy pro starší a pokročilé- no uznejte, spát na zemi ve školní tělocvičně, nechat se dobrovolně postrkovat do různých útvarů, moknout, padat vedrem, kdo by odolal.. Když pak stojíte na ploše spolu s ostatními, je to nádherný pocit. Hrdost, vlastenectví, nevím, jak to popsat, aby to nebylo příliš patetické. Ale ten, kdo to zkusil, určitě ví, o čem píšu.
Na ploše samozřejmě cvičí i mladí sokolíci, ale pro nás starší je to prostě zážitek. Napadlo mě, že v časopise pro seniory by připomínka takové významné události určitě chybět neměla. A tak jsem se vydala za sokolkami do Kolína. Věrnou gardu, tedy nejstarší cvičence, jsem nalezla v sokolovně v plném nácviku. Pokoukala jsem, nafotografovala, a pak jsem se ještě domluvila s třemi nejstaršími sokolkami a požádala je o pár vzpomínek.
Článek vyšel těsně před sletem a jmenoval se
Lví silou, vzletem sokolím…
„Tohle tričko cvičilo na sletu v roce 1948 a vyšívala ho moje maminka,“ říká s hrdostí v hlase 83letá Dana Lopatová. Zašla jsem se podívat na nácvik sletové skladby Věrné gardy- seniorů z kolínské Župy Tyršovy.
Sokolové mají letos „svůj“ rok. Před 150 lety, 16. února 1862 byla založena Miroslavem Tyršem, Jindřichem Fügnerem a jejich spolupracovníky tělovýchovná jednota Sokol, dnes jedna z nejstarších na světě. První sokolský prapor namaloval Josef Mánes a světila ho Karolina Světlá, která se po smrti Boženy Němcové stala první dámou našich vlastenců. Aktivity tělovýchovné i kulturní, vlastenecká idea, to byly základní hodnoty této společenské organizace, která byla několikrát válkami nebo totalitními režimy omezena či zakázána, aby se pak opět probouzela k činnosti. V protinacistickém odboji mnoho Sokolů položilo své životy.
Součástí oslav, nad nimiž převzal záštitu prezident Klaus, bude i XV. Všesokolský slet v Praze. Tady v Kolíně navíc vzpomínají i 100. výročí úmrtí Františka Kmocha, českého muzikanta, kapelníka slavné sokolské kapely, Městská kapela Františka Kmocha navíc slaví své 140.výročí.
Dvakrát týdně pod vedením 82 leté cvičitelky Evy Svobodové nastupují cvičenci na značky v kolínské sokolovně a trénují svou skladbu. Občas k tomu přidají i návštěvu své cvičitelky doma a před televizní obrazovkou nacvičují podle metodické kazety na koberci v obýváku.
Ještě trochu kostrbatě, ale v duchu hesla „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ znovu a znovu zdolávají obtížná místa své skladby. Nacvičuje jich osmnáct, z toho čtyři cvičenky nad 80 let. Mají mezi sebou i dvě tzv. sletušky- takhle krásně se říká těm, kteří se do cvičení zapojují jen těsně před sletem, aby mohli nacvičovat, a pak zase ze sokolského života mizí. Skladba Věrné gardy na hudbu z filmů pro pamětníky se jmenuje „Jen pro ten dnešní den“.
„Jste o takt pozadu, otoč se bokem“ – pokyny cvičitelky létají vzduchem. Velká zodpovědnost, velká snaha a úsilí – to jsou hlavní znaky v přístupu cvičenců Věrné gardy. Poctivě nacvičují, nechtějí nic zanedbat, aby do Prahy přijeli stoprocentně připraveni.
Po hodině nácviku si jdu na chvilku popovídat s těmi nejstaršími. Sokol mají v krvi od útlého dětství a táhne se celým jejich životem. Evu Svobodovou dovedli rodiče do tělocvičny, když jí byly tři roky a ovlivnili ji navždy. Stala se učitelkou tělesné výchovy, navíc i činovnicí a cvičitelkou Sokola. Obě dvě další- 83letá Dana Lopatová a 80letá Miroslava Morávková pocházely ze sokolských rodin, a tak byl jejich životní směr jasný.
Tříletá Dana Lopatová v sokolském kroji se svými rodiči
Vzpomínají na X. slet v roce 1938 a slavnou bojovnou skladbu mužů Věrni zůstaneme, cvičenou třiceti tisíci cvičenci. Zejména však na velmi emotivní slet v roce 1948, který se stal mohutnou manifestací proti komunismu.
„Na tribuně, kolem níž procházel průvod Sokolů, stál Klement Gottwald a všichni, kteří procházeli okolo, otočili hlavu na druhou stranu. Křičeli jsme hesla „Nedáme si diktovat, koho máme milovat..“ Zatýkání začalo už tam, mezi Sokoly byli nasazeni konfidenti, jedenáct tisíc členů bylo ze Sokola vyloučeno. Vzpomínám, že tenkrát jsme jako ženy cvičily s kuželi, lilo, byly jsme promočené, neviděly jsme ani na značky. Měly jsme tak obrovské ovace, že jsme musely cvičení opakovat. Na to se nedá zapomenout.“
Následoval zákaz Sokola, někteří odešli k vodákům, trempům, hasičům, v některých tělovýchovných jednotách se cvičilo dál- pod jiným jménem, ale stále v sokolském duchu.
„Můj táta byl dokonce správcem v Lokomotivě Kolín, říkával, já vám to tu ohlídám, až se to zase vrátí… no, nedočkal se,“ říká Dana Lopatová.
„Škoda je těch čtyřiceti let,“ přidává se Miroslava Morávková, „ale kde byli dobří cvičitelé, žilo to v tradicích stále dál a navázalo se velmi lehce.“
„Tady v Kolíně jsme se vrátili velmi rychle zpět. Na XI. sletu v roce 1994 jsme po čtyřiceti šesti letech opět pochodovali v průvodu a byla to nádhera. Tisíce lidí na chodnících nám mávaly a my jsme volali „Už jsme zase tady“ v euforii pláče a smíchu- byli jsme šťastni, že jsme se toho dožili a smutni za ty, kteří se nedočkali. Všude bylo plno cizinců- přijeli Sokolové z USA, Kanady, z Rakouska, Austrálie, Švýcarska, i díky nim Sokol přežil. Na značky se tenkrát postavilo přes dvacet tisíc cvičenců, více než dva tisíce byly z ciziny.
Své funkce v Sokole už rády předáváme těm mladším, a jen zpovzdálí sledujeme, jak si vedou. Máme radost, když vidíme, jak jim to jde. Držíme pohromadě, naše kamarádství je opravdu letité. Setkáváme se v tělocvičně, ale i mimo ni, třeba na sokolských bálech.
Na slet se moc těšíme, ale to víte, čím jsme starší, tím obtížněji zvládáme rozmary počasí, dlouhá čekání, nocování v provizorních podmínkách. Vždycky si tak říkáme- tentokrát už opravdu naposledy. Ale dokud můžeme, dokud nás nohy donesou… člověku to prostě nedá.,“ uzavírá cvičitelka Eva Svobodová
XV. Všesokolský slet proběhl v Praze od 1. do 7. července, poprvé se letos cvičilo v Edenu. Mezi tisíci cvičenci bylo i 18 seniorů z Kolína ve skladbě Věrné gardy-Jen pro ten dnešní den. Ožily tradice, staré 150 let.
Eva Procházková