Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mařka neřestnice


Bude to už zhruba kulatých padesát let. Jako mladý kluk po vojně jsem se občas zatoulal do Kinského sadů i dál, na Petřín. Nebylo to všechno tak krásně upravené jako dnes, ale pohled na Prahu byl už tenkrát magický. Jednou, možná i dvakrát, jsem tam potkal starší dámu, která potěšeně sledovala panoráma Prahy. Někdo mne upozornil, že je to slavná národní umělkyně.

Marie Majerová (1882 – 1967) dostala titul národní umělkyně ještě v roce 1947. Nebyla to ovšem vždycky komunistická ikona, tou se definitivně stala až po roce 1948, kdy i vědomě přepisovala svou literaturu v duchu socialistického realismu. Já chci psát spíše o Marii Bartošové, chudé, ale nadané holce z Uval i Kladna, která si pseudonym Majerová vzala od svého otčíma, který pro ni, i přes svou přísnost, mnoho znamenal.


Marie byla nesporně výrazná osobnost, podle hodnocení mužů (třeba Jaroslava Seiferta) okouzlující krasavice, podle hodnocení některých žen z jejího okruhu rafinovaná koketa, která uměla okouzlovat muže, ač její krása nebyla zdaleka dokonalá. Pravdou je, že pokud jde o oficiální vzdělání, dosáhla jenom na pár tříd měšťanské školy. Byla ale výrazným autodidaktem, tedy samoukem s nesmírnou vůlí po vzdělání, a pokud někdy na cestě za svými cíli použila i svých ženských předností, kdo má právo ji soudit?


Její osobní život patrně nikdy nezapadal do obecných mravů světa na přelomu století. O erotických večerech ctitelů „nového kultu“ - tedy těla, které se konaly v Neumannově olšanské vile, se po Praze jenom šeptalo, partnerská a manželská věrnost patrně nepatřila k hlavním přednostem spisovatelky. Při studiu k tomuto článku jsem si vypůjčil také oslavný paján Jiřího Hájka (mimochodem otce hradního fámula Petra Hájka), který jí věnoval k osmdesátinám. Jo to s odstupem velmi zábavné čtení. Najdete tam zmínku o tom, jak se Marii Majerové v devatenácti narodil syn Pravoslav, ale potom jeho stopa náhle mizí. Socialističtí čtenáři se nedozvědí, že syn budoucí národní umělkyně nepozval matku ani na svou svatbu. Tím asi celkem jednoznačně vyjádřil svůj vztah k její mateřské péči. K soukromí spisovatelky ještě dodejme, že s otcem syna, Josefem Stivínem, se rozvedla už za první republiky, když byl syn dospělý. Potom následovalo ještě manželství druhé, které netrvalo ani deset let.


Vraťme se ovšem k Mařce krasavici a také Mařce vzdělané a koketující. Když vyšel její první román Panenství, za utržený honorář odcestovala na tři roky do Paříže, kde se nechala zapsat k externímu studiu na Sorbonně. Odjela tam ovšem bez rodiny a její vztah s Františkem Gellnerem byl veřejným tajemstvím. Zdá se, že on spíše utekl od ní, ale to nechci soudit.
Do nové republiky vstupuje už skoro čtyřicetiletá umělkyně a novinářka, která se jako jedna z prvních žen hlásí ke komunistické straně. Funguje jako velmi aktivní novinářka, agitátorka, ale také vydává romány, občas i oceňované státními cenami. Toho si povšimněme. Pro masarykovskou demokracii nebylo nemožné ocenit komunistickou umělkyni.


Potom ovšem přichází další zlom v jejím životě. Byla signatářkou „manifestu sedmi“ v němž se pokrokoví komunističtí umělci distancovali od „karlínských kluků“, kteří přišli zavádět nové praktiky do komunistické strany pod vedením Klementa Gottwalda. S odstupem osmdesáti let můžeme posoudit, k čemu ty praktiky v konečném důsledku vedly. Pro komunisty platí: kdo nejde s námi… a tak bylo „sedm statečných“ ze strany vyloučeno. Majerová přišla trochu i o existenční jistoty, ale byla už známá a zkušená novinářka a spisovatelka a publikovala dál. Román Siréna se v roce 1935 dočkal státní ceny a jeho poválečné filmové zpracování Karla Steklého dokonce v roce 1947 Velké mezinárodní ceny Benátek. Někde tam (tedy v roce 1947) asi startuje i poslední fáze spisovatelčina života, života socialistické ikony na bronzovém pomníku.


Marie Majerová bývá také často přirovnávána k Boženě Němcové. Obě vzešly z chudého prostředí, obě byly výrazné osobnosti s mimořádným vzděláním, nabytým samostudiem, obě pobuřovaly okolí svou volnou morálkou. Navíc obě uměly v literatuře prodat lidovou mluvu.
Neměl jsem v úmyslu psát podrobnou odbornou studii. Jde mi jenom o připomenutí osobnosti velmi rozporné, určitě ne černobílé. Třeba F. X. Šalda o ní psal v roce 1913:
„Později, když příslušenství k sociální demokracii a práce pro ni platily se již stříbrňáky, vnikly do ní Marie Majerové, to je literáti, kteří vyrábějí často hubené, pochybné a slabé umění slovesné, o němž právě z těchto důvodů domnívají se, že jest lidové, umění malé, bezkřídlé…“


Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nečetl žádný spisovatelčin román. Znám některé filmové adaptace, povídky, úryvky. Ani netuším, zda je Majerová ještě součástí školních čítanek.
Nechám na čtenářích, aby posoudili, zda měla tato dáma blíže k národní umělkyni nebo k Mařce neřestnici, zda byla políbena Múzou, a kde. Těžko ovšem pochybovat o tom, že to byla osobnost velmi výrazná.

Josef Hejna

 

 

Další články autora



Komentáře
Poslední komentář: 01.10.2012  09:37
 Datum
Jméno
Téma
 01.10.  09:37 ferbl
 01.10.  06:09 Bobo :-)))
 29.09.  19:00 autor Poděkování.
 29.09.  13:57 Jarmila
 29.09.  08:47 jisuch53
 29.09.  08:00 Blanka
 29.09.  07:54 pavel
 29.09.  07:39 venca
 29.09.  07:31 Lenka