Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený... Dnes je to pohled na bydlení.

Jak se bydlí v domově seniorů

Nikdy mne nenapadlo, že se ještě někdy budu stěhovat. Bydlela jsem v malém bytě, vhodném i pro důchodkyni, která je v žebříčku nejbohatších lidí světa na nepříliš lichotivém 5 787 423 522. místě.

Ale když náš dům postihla restituce, viděla jsem, že "dobře už bylo" a začala jsem se zajímat o bydlení pro seniory. Neměla jsem potuchy o možnostech. Z televize jsem znala jenom deprimující záběry babiček a dědečků sedících s vyhaslými zraky v místnosti, útulné jako nádražní čekárna. Na požádání zazpívali "Do lesíčka na čekanou" a pochlubili se, že u nich právě probíhá významná soutěž v "Člověče, nezlob se!"Na tento styl života jsem se ještě necítila, i když vím, že životní jevy se mění a co není, může být...

Hledala jsem, sbírala informace, navštěvovala jsem různá místa a konečně jsem mohla zvolat:"to je ono!" Domov seniorů s individuálním bydlením, osm minut trolejbusem do centra našeho města. S přihláškou jsem se nechala vyšetřit, jestli nemám žlutou zimnici, lepru, nemoc z kočičího škrábnutí, horečku omladnic nebo tropické šílenství, zvané amok. Jestli něco z toho mám nezjistili, přihlášku vzali a pár let se nedělo nic, takže jsem upadla do blaženého zapomnění, co jsem to provedla.

Občas - stále častěji - mne však ze sladkého snu vytrhoval pan domácí, takže když přišel telefonát, že garsonka je renovovaná a mohu se nastěhovat, vrhla jsem se do stěhování jako parašutista z letadla. Nejdůležitější poznatek tady nezištně sděluji: do domova seniorů by se měl stěhovat člověk mladý, plný síly a energie. Není to nic pro křehkou babičku nebo slaboučkého dědečka o holi, kteří zvednou s obtížemi kapesník. Musí se totiž zhruba za měsíc zlikvidovat větší část domácnosti. Totiž nemusí se, jak jsem později zjistila, jsou jedinci, kteří vecpali nábytek z třípokojového bytu do garsonky.

Je to výhodné pro udržování fyzické kondice:
ode dveří k oknu se dá potom dostat jenom přeskokem gauče, podlezením stolu a odbočkou snožmo přes květinový stolek. Já jsem se rozloučila s většinou toho, co tvořilo léta můj domov, statečně. Jsou to konec konců jenom věci (i když básník Wolker na to měl jiný názor.) Ale musela jsem zredukovat svoje knihy a to jsem trpěla jako ta chudá vdova v pohádce, když se měla vzdát některého ze svých desíti dětí...

Jako by nestačily tyto útrapy, ukázalo se, že mnoho institucí netuší, že člověk je schopen přestěhovat se. Překlad telefonu, televize, internetu ba i elektřiny byl neuvěřitelně zdlouhavý a komplikovaný. Energetické závody mi dokonce poslaly listinu "poslední pokus o smír před soudním řízením" s obviněním, že jim dlužím čtyři sta dvanáct korun, ale protože mi na druhý den poslaly přeplatek na pět set deset korun, zůstali jsme blízkými přáteli. Na druhé straně bylo přivítání mezi nové sousedy velmi vlídné, všichni se na mne usmívali a když jsem čekala na chodbě na stěhováky, přinesla mi tam jedna sousedka teplý oběd.

A tak bydlím už pár let v hezké garsonce, kde mám všechno, co člověk potřebuje k životu (zejména k seniorskému trojboji: knihovna - počítač - televize). Mám velkou lodžii, na které pěstuji různou zeleň, kytičky, bylinky a od té doby, co jsem se dočetla, že velice se vydělává na řepce olejnaté, uvažuji, jestli by se to nějak nedalo...

V domově je jídelna, lékař, rehabilitace, knihovna, obchůdek, atd. Pro zájemce se pořádají nejrůznější akce, od zájezdů do zahraničí až po pobožnosti pro různá vyznání. Kdo si chce pokecat, vždycky najde ochotné uši při kávovaru anebo v klubovně. Je pravda, že v hale při recepci často zasedá "soudní stolice", složená z babek, které přísně posuzují každého, kdo jde kolem, zejména jeho vzhled, minulost, výši důchodu, jestli zdraví nahlas nebo ne a jaké má vyhlídky na přežití. Obyčejně při nejlepší vůli nenajdou na kolemjdoucím nic dobrého. Ale mně to nevadí, pozdravím (nahlas), přihodím úsměv a pokračuji v chůzi.

Soukromí je tu jinak dobře chráněné:
za tři roky mi neohlášeně zaklepala sousedka na dveře jenom jednou večer a to když se jí zdálo, že hoříme. Pro jistotu jsem šla dát vařit vodu, aby bylo na kafe pro hasiče a tehdy se ukázalo, že připaluji konvici. Sousedce jsem poděkovala a zůstaly jsme obě cool...

Smutnou stránkou mého přestěhování je společenský úpadek. Mnoho mých známých neskrývá přesvědčení, že sociálně jsem klesla skoro tak, jako kdybych odešla s papundeklovou krabicí a dvěma igelitkami pod most anebo na jiné oblíbené místo bezdomovců. Ptají se mne: "Co tě to napadlo? Kolik je vás na pokoji? Musíš odevzdat celý důchod? Jaké jsou tam návštěvní hodiny?..." a já prostě neodolám. Nasadím výraz ubohé stařenky, kterou nevděčné děti násilím vecpaly do starobince a spustím: "Nóóó, na pokoji je nás šest. Záchod máme jenom jeden, na druhém poschodí, ale noční lampičku máme každý svoji! Vždycky v pátek je hromadná vycházka, musíme sice chodit v ústavním stejnokroji, ale v parku si smíme sednout na lavičku nebo do trávy, jenom nesmíme mluvit nahlas. Důchod i úspory jsme museli odevzdat, ale mám kapesné, sedm korun týdně..."

Dál se mi ještě nikdy nepodařilo pokračovat. Známí jsou trochu uraženi, dost pobouřeni a říkají, že jsem hrozná, pořád stejná a myslí tím, že nejsem seriozní. (Já si to myslím taky.) Potom se pozvou na návštěvu. Od té doby, co tu bydlím, mám víc návštěv, než Bílý dům ve Washingtonu. Moji hosté odcházejí zamyšleni a někteří začínají vážně uvažovat, co a jak si počít se stářím...Většina z nich však stále spoléhá na děti, že si je vezmou k sobě a postarají se o ně.

Já jsem za svůj dlouhý život viděla už mnoho "vícegeneračních" rodin, bydlících trvale pohromadě, ale ani jedinou, kde by to probíhalo bez frustrace jedné nebo druhé strany (nejčastěji obou). Velice svoje potomky miluji (a doufám, že oni mne taky), ale právě proto na nich nechci být nalepena jako kolek na soudním rozhodnutí. Navštěvujeme se, telefonujeme si, mejlujeme, posíláme si zprávy a obrázky mobilem, a já se i na Facebooku hned dozvím, že basketbalové družstvo mojí vnučky vyhrálo krajský přebor a že druhá vnučka psala celou noc na poslední chvíli diplomku a teď bude předstírat, že je Šípková Růženka...

Mám ráda moderní techniku. Vím, že se budu ještě jednou stěhovat a mrzí mne, že v tom konečném obydlí nebude internet, takže potom se už nic nedozvím. A nebudu vám ani psát...

Text:Blanka Burjanová

Ilustrace:Jarmila Opravilová

Další články autorky