Světoznámá značka FAB
28. dubna 2012 uplynulo sto let od narození rychnovského průmyslového podnikatele Antonína Fáborského, syna zakladatele rychnovské továrny FAB. Do čela firmy nastoupil po smrti svého otce Aloise Fáborského, zakladatele firmy FAB.
Antonín pocházel ze čtyř dětí, tři jeho bratři však brzy zemřeli. On sám se narodil v Rychnově nad Kněžnou a tady také absolvoval čtyři ročníky gymnazijního studia. Uměl německy slovem i písmem, a proto odešel studovat německou Obchodní akademii do Jablonce nad Nisou. Následoval ještě čtyřletý německý Technický ústav v Podmoklech (to bylo na úrovni vyšší průmyslové školy). Po studiích se vrátil do rychnovské továrny svého otce Aloise Fáborského, zakladatele později světoznámé značky FAB a továrny na zámky. Technicky nadaný, průbojný syn Antonín Fáborský, který od otce získal potřebné zkušenosti, se stal novým společníkem firmy 10. července 1937. Od svého otce získával cenné zkušenosti, které si mohl později prověřit v praktickém životě. V roce 1937 totiž Alois Fáborský zemřel a na samém prahu 2.světové války Antonín ve svých pouhých pětadvaceti letech převzal firmu. V té době již měl zkušeností na rozdávání.
Pohřeb Aloise Fáborského
V podniku svých rodičů ale byl činný už dříve – měl na starosti navazování nových obchodních kontaktů v zahraničí, nejlépe se mu dařilo v Palestině. Kvůli obchodu jezdil hodně po světě a v Egyptě narazil na zajímavé zámky s kolíčky, které ho později inspirovaly k výrobě cylindrické vložky.
Od počátku se podnik věnoval výrobě stavebních a nábytkových zámků, po 2. světové válce přibyly do programu i zámky automobilové. Antonín Fáborský měl na vzniku známé cylindrické vložky, takzvané fabky, největší podíl.
Antonín Fáborský
Měl velké sociální cítění. Pro své dělníky nechal postavit pět dvojdomků. Na konci války poslal pro jednoho ze zaměstnanců vězněného v Terezíně auto, aby nemusel čekat na hromadný transport domů. Bohužel právě tento člověk se k Antonínu Fáborskému později zachoval nehezkým způsobem.
Problémy začaly po únorových událostech, 5. března 1948 byla zavedena národní správa Braneckými železárnami (Branka u Opavy), svá rozhodnutí musel Antonín konzultovat se svým zástupcem Karlem Mikoláškem a se závodní radou. V té době pracovalo ve firmě 173 lidí. Od 15. dubna se stal dřívější majitel a úspěšný podnikatel pouze technickým vedoucím výroby, nakonec 27. června 1948 byla továrna znárodněna, přesto díky svým znalostem a zkušenostem nadále mohl ve funkci technického vedoucího výroby působit ještě čtyři roky, než dostal výpověď.
Antonín Fáborský měl dvě děti. Dcera Jaroslava se narodila v roce 1948 a syn Richard o dva roky později. Oba měli vážné problémy ve škole, ne s učením, ale pro svůj původ. O tom, že otec vlastnil továrnu, děti přitom ani dlouho nevěděly. V roce 1952 Antonínu Fáborskému nezbylo nic jiného, než si hledat jiné zaměstnání. Na místo v královéhradecké Škodovce se kádrovým pracovníkům na manuální práce nehodil a vzhledem k odborným znalostem mu bylo určeno Vývojové středisko zámků a kování v Liberci. Byl nucen tam odejít sám, bez dětí a manželky, která se musela starat o vážně nemocnou sedmdesátiletou Antonínovu matku. Domů mohl jezdit pouze na neděli. Po čase pracoval v Novém Městě pod Smrkem.
Ve věku 41 let, jako nevoják, musel nastoupit 25. února 1953 k Pomocným technickým praporům, i tímto způsobem se politický režim "staral" o "nevhodné" osoby. Narukoval do sběrného tábora na Slovensko k 63. PTP Košice Nováky, odkud putoval po různých stavbách od 25. února 1953 do 17. října 1953. V táborech museli těžce manuálně pracovat, například na stavbě přehrady v Kružberku lámali skálu krumpáčem. O tomto období řekl: "Nejstrašnější okamžiky pro nás nastaly po převozu z Hradce do Nováků. Tady jsme bydleli v dřevěných barácích, lágrech po Němcích. Z oken jsme viděli louku a na ní samé kříže po mrtvých. Vodu jsme proto pít nesměli, museli nám ji dovážet. Myli jsme se v potoce, který jsme si sami prokopávali...“
Po Antonínově odchodu v roce 1953 zůstala rodina bez prostředků, i potravinové lístky rodině sebrali. Až v srpnu manželce, jako ženě vojáka, dali sedm set korun podpory, ze kterých žili čtyři lidé (manželka, dcera, syn a matka). I manželce práci všemožně ztěžovali - z místa vedoucí cukrárny byla na příkaz OV KSČ propuštěna. Poté míst byla celá řada, ale pouze pomocných, např. v Pleasu, v závodní kuchyni u nádraží, mytí lahví od sodovky, místo svačinářky, hospodářky ve Sběrných surovinách atd.
Mezitím Antonín Fáborský onemocněl a byl převezen do vojenské nemocnice v Josefově. Nakonec jej ze zdravotních důvodů pustili do civilního života, dostal zpět tzv. modrou knížku a znovu se vrátil do Liberce. Z tvrdé práce v PTP si přivodil vážné zdravotní potíže. V roce 1956 prodělal operaci žlučníku, po které nastaly vážné komplikace a připojily se i velké problémy s nohama. Přece jen se z nemocnice vrátil, ale potíží s nohama se nezbavil až do konce života. Musel mít dietní stravování, což vedlo k nutnosti změnit zaměstnání a návratu do Rychnova.
V roce 1958 začal pracovat v OPK Dobruška jako technik, po prověrkách přešel na manuální práci, koncem roku 1962 odešel z podniku, nastoupil v Tesle Opočno a krátce nato do Stavostroje v Novém Městě nad Metují. Do důchodu odešel v roce 1973. Jeho zdraví bylo silně podlomené a bez nároku na restituce firmy a přiznání nároku za značku FAB v roce 1991 zemřel.
Související články - Pes na klíčích FAB