Jak jsem se stala redaktorkou – 8.část
Kde se pivo vaří…
Taky si občas říkáte, že ti novináři píšou o tom, čemu vůbec nerozumějí? Tak se přiznávám, jsem jedna z nich. Pivu teda vážně nerozumím, a přece jsem měla tu drzost, napsat o něm reportáž.
Už jsem se tu zmínila, že můj vztah ke sportu je velmi vlažný, a tak zatímco můj muž o letních víkendech vyráží na cyklovýlety do okolí, já si zalezu na zahradě pod jabloň s knížkou a je mi fajn. Tenkrát přijel s očima navrch hlavy s pro něj úžasnou informací- ve Žlebských Chvalovicích otevřeli malý pivovar.
Žlebské Chvalovice je malá vesnička v blízkosti našeho bydliště. Má 90 domů, 95 stálých obyvatel, pár chalupářů. Hospodu, obchůdek a …. pivovar. To jsem si nemohla nechat ujít. Notýsek, foťák a vzhůru na okraj CHKO Železné hory.
Majitel pan Kutílek byl velmi ochotný. Přivítal mě v montérkách, s nářadím v ruce. Smál se, že je takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Všechno si opraví, všechno zařídí a pořád je v poklusu. A ať prý se klidně ptám, on bude přitom dělat.
No tak jsem se ptala – jak ho to napadlo, jak se to naučil, jestli hostům chutná a co na to manželka, když je i v sobotu a v neděli stále v pracovním. Ta už prý si zvykla a ví, že jeho nic neodradí, je takový buldok, co jde za svým. Když ho něco napadne, nedá pokoj, dokud toho nedosáhne.
„Nějak se mi zdálo, že je pivo čím dál tím horší, a tak jsem si řekl, že si zkusím uvařit své.“ Zařízení koupil staré, už skoro vyřazené, vymyslel pár fíglů, jak ho vylepšit a s pomocí kamarádů přebudoval. Sehnal si knihy o výrobě piva, stačí prý přesně se jimi řídit. Přemluvil svého kamaráda, sládka v důchodu, aby mu alespoň z počátku stál za zády a dal se do toho.
Je přesvědčen, že pivo se musí vařit s láskou a ne jen pro peníze. Proto prý se ve velkých pivovarech, řízených zahraničními ekonomy, kvalita tak zhoršila. Nabízel mi, ať ochutnám a ucítím ten rozdíl. S díky jsem odmítla. Nechápal, že mluví s absolutním nepivařem- možná poprvé v životě…
První várku uvařili před necelým rokem a měli úspěch. Všechno se vyprodalo. Pivo sice nemá jméno, ale věhlas už má v širokém okolí. Prodali by 2x tolik, ale pan Kutílek už výrobu rozšiřovat nechce. Prý mu to stačí, jak to je.
Zastavují tu místní, chalupáři, cyklisté. 1-2 piva vypijí na místě, v malém prostoru pivovaru či venku u dvou hospodských stolů, další si odnášejí v pet lahvích nebo vypůjčených soudcích. 2x do roka tu pořádají pivní slavnosti, na těch posledních se sešlo přes 150 lidí. Snědli celého grilovaného býka, vypili přes 10 hl piva, hrála tu harmonika, veselo bylo až do rána.
Chmel se přiváží ze Žatce, slad z Dobrušky, měsíčně uvaří 35 hl kvasnicového nefiltrovaného piva, někdy vaří i speciální piva medová či zázvorová, 11 stupňové, 12 stupňové, dokonce i 17 stupňové.
Směla jsem si vyfotografovat i pravý pivovarský sklep, připadala jsem si jako ve filmu Postřižiny. Štamgasti uvnitř mi vysvětlili, jaké skvělé pivo se tu vaří, jak je pivo krásně hladké, co dělá na jazyku a co ve sklenici. Musím jim věřit, k tomuto tématu nemám co říct.
Když jsem se zeptala, jestli je mohu vyfotit „do novin“, zeptali se do jakých. Pípla jsem, že do Doby seniorů- jejich věk bych odhadovala na takových 30 let. Vybuchli v hurónský smích. „No, ať se smějí, jen když se nechají vyfotit,“ říkala jsem si. Výtisk časopisu, který jsem jim slíbila, si prý nechají zarámovat…
Malé pivovary u nás vyrostly jako houby po dešti. Už jich je kolem 150 a většinou jsou velmi úspěšné. A stále přibývají nové. Dívala jsem se na ty spokojené lidičky a v duchu jsem si pobrukovala: Kde se pivo vaří, tam se dobře daří….
Eva Procházková