Zakázané téma?

Imre Lenz napsal o "zbytečných odchodech" - řekla bych, že obava, že na takové čtení nemáme sílu je zbytečná. Ludmila napsala v komentáři, že nemělo toto téma být depresivní - a ono také nebylo, protože klíčové slovo nebylo "odchod" - a nebojme se slova smrt - ale "zbytečný". A bylo to na smutných případech varování před odmítáním pomoci odborníka a jak poznamenaly Janina i Ludmila - nebezpečí naprosté víry v šarlatány. Ano, i tento obor se z původní podpory odborné léčby pomocí staletých lidových zkušeností stal výhodnou honbou za ziskem.

Před časem jsem se přestala aktivně účastnit klubového života na ST, protože nejsem sto se srovnat s faktem, že se tam dá vystupovat pod několika tvářemi, jmény i niky, jednou členem klubu být, jindy pouze anonymním uživatelem. Ale pochybnost o vhodnosti tématu mne vylákala k napsání polemiky. A protože v komentáři k článku nebo v diskuzi nejsou vhodné dlouhé materiály, nezbývá mi, než pokusit se o zveřejnění svého názoru mezi hlavními články.

Ona totiž smrt - všech, ale tím víc ve věku seniorů - je větší jistota, dokonce nezvratná daleko víc, než - neustálým vnucujícím se upozorňováním - bezmocné dožívání v bídě, ba až jako žebrající bezdomovci - což, řekla bych, je téma daleko depresivnější, než otevřená úvaha o smrti jako takové. I s vědomím jistého konce se dá dožít v optimismu až k tomu okamžiku, pokud možno v pohodě, tak naplno, jak zdravotní stav dovoluje a není ohleduplné ani laskavé lidem tuto možnost brát, znejisťovat a rozesmutňovat je pesimistickými vizemi o zbytku dožití. Vždyť s vědomím konce takto žijeme konec konců od okamžiku zrození a nebrání nám to žít tak dobře, jak si přejeme a jak to jde.

Myslím si dokonce, že se zmínkám o smrti bráníme vlastně ze zbabělosti, z nepodloženého pocitu, že jen tím slovem nahlas vysloveným, jako bychom to tajemno, to ohrožení přivolávali - kolik je i v nás, moderních lidech, dávného pohanského strachu před tajemnými silami! A navíc - bojíme se bolesti. No právem, kdo by se nebál! A právě proto, že jsem už před mnoha lety po mnoho dní spoluprožívala takové bolestné umírání pacientky na pokoji v nemocnici, došla jsem už tehdy k přesvědčení, že nejlidštější řešení je v eutanazii. Ona tehdy ta paní velice trpěla, morfium jí sice dávali, ale nepůsobilo po celou dobu, než měla nárok opět na další dávku. Pronaříkala a prokřičela nekonečně dlouhé chvíle a my, ostatní pacientky z pokoje, jsme utíkaly co nejdál na chodbu, abychom té bolesti unikly.

Nesouhlasím s tím, že člověk "má právo na důstojné umírání" s tím, že bude umlčován z falešného soucitu (či strachu z vlastní smrti?) ohlupujícími prášky. Žije ještě vůbec v takovém stavu? Ano, fyzicky existuje - ale je to život, tak jak tomu rozumíme? Vědomý, aktivní, smysluplný? Je to je přežívání bez smyslu existence.

A protože sem tam se vyskytující debaty o povolení eutanazie ukazují, že hned tak rozumně povolena nebude, vymyslela jsem si pro sebe sama takový svůj způsob. A protože taková debata se objevila na stránkách psychiatra profesora Cyrila Höschla, připojila jsem se dopisem - tehdy ještě bez internetu - k diskuzi se svým názorem i s tím svým nápadem.

Protože mám ráda ajrkoňak - pamatujete, napsala jsem o tom kdysi v ST - koupila bych větší láhev té pochoutky, sbalila deku, aby mi nebyla předčasná zima a vypravila se hlubokým sněhem někam, kde mne hned tak nenajdou - a nebudou nesmyslně proti mé vůli zachraňovat - usadila se v té dece, otevřela lahvinku a využila zkušenosti, že člověk umrzající (a navíc mile obluzený alkoholem) nakonec upadne v příjemné bezvědomí s pocitem tepla a "odejde". A pak jsem si ale uvědomila, že už chodím s takovými obtížemi, že bych se sněhem k takovému utajenému místečku asi nedohrabala...

A když jsem tohle všechno plasticky vylíčila a poslala panu profesorovi, dostalo se mi neuvěřitelné odpovědi - samotnou tu úvahu o eutanazii vzal velice vážně - ale skončil dopis větou "a závidím vám váš optimismus" ...

Tak to vidíte - z vážné polemiky o konci života skončím i tady pohledem na tu pověstnou sklenici, co není poloprázdná, ale poloplná. A tak přeji i čtenářům ST, aby podobně jako maminka Jiřiny Jiráskové až do těch málem sta let říkali "slepá jsem, hluchá jsem, chodit nemohu, ale jinak jsem zdravá" a přes všechny strázně a strašení příšernými konci - dožili jak nejlépe to jde.

Naďa Vencovská

Další články autorky