Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jak jsem se stal otcem
Otiskované vzpomínky na mladá léta mě inspirovaly k tomu, abych popsal něco, čím bych se v mladším věku zrovna nechlubil. Ale stalo se, a dnes se už nemusím ostýchat a mohu to dát k lepšímu.
S Evou jsem se seznámil na fakultě a brzy jsme se stali nerozlučnou dvojicí. Rozcházeli jsme se na chodbách fakulty pouze před toaletami. Jinak jsme seděli vedle sebe na všech přednáškách a seminářích a spolu jsme také studovali v Univerzitní knihovně. Společně jsme navštívili téměř všechny tehdy promítané filmy, (televize rozšířená ještě nebyla) a často jsme chodili i do divadel a do přírody.
Je samozřejmé, že jsme také spolu jeli i na letní studentskou brigádu. Tu jsme nepovažovali za nějakou trapnou povinnost, ale vyplývala z našeho socialistického přesvědčení. Eva provázela na zámku, já jezdil se samovazem v sousední traktorové stanici. Bydlet v noclehárně v STS nebylo zrovna příjemné, a tak jsem se brzo se souhlasem kastelána přistěhoval na zámek.
Co se stát mohlo, stalo se. Jedno krásného dne přicestovala za Evou maminka, s níž jsme se už znali. Já pracoval kdesi na poli, Eva provázela turisty, a tak ji kastelán nasměroval do naší luxusní rezidence. Maminka neměla co na práci, brzy objevila ve skříni mé svršky a začala šacovat kapsy. Našla tam prezervativy – a oheň byl na střeše. Když jsme přišli, oba jsme dostali co proto. Výčitky a výhrůžky nebraly konce a znechucená budoucí tchýně uraženě odjela.
Naši lásku to nijak neohrozilo, zato opatrnost vzala za své. Čím dál častěji jsem s Evou zajížděl na víkend do Benešova za jejími rodiči, kteří už mě brali jako potenciálního ženicha – ovšem až po skončení studia. Jenže po předchozí zkušenosti se šacováním ze zámku už jsem si netroufl vozit v kapsách prezervativy, při jejichž nakupování jsem se třásl studem. Samoobsluhy tehdy neexistovaly, ani ženská antikoncepce, psal se rok 1956, a tak motyka spustila. Při jedné jarní návštěvě jsem se po příjezdu šel vykoupat do koupelny (doma jsme museli nosit uhlí ze sklepa a topit v kotli, v Benešově měli bojler). Za chvíli přišla za mnou Eva, posadila se na záchodové prkénko a řekla zkroušeně: musím ti něco říct – budeme mít děťátko.
Zavalily mě pocity hrůzy, co řeknu doma, jak se budou tvářit její rodiče. Ti už to ale věděli a vzali věc realisticky. Prvně musíte dostudovat a s plánovanou cestou do Bulharska se rozlučte.
Eva totiž chodila na bulharštinu a její lektor svým studentům zajistil laciný pobyt u moře, což tenkrát bylo ještě velmi vzácné. Dovolil, abych jel i já. S tím byl teď konec, Evini rodiče nechtěli se zájezdem souhlasit, považovali to za příliš nebezpečné pro svého budoucího potomka, ač k porodu mělo dojít až v lednu.
K mému překvapení, ani moji rodiče nijak nevyváděli. Vzali to jako realitu a začala se chystat svatba, na níž byli jen nejbližší příbuzní a známí z obou rodin a za svědky jsme měli spolužáky, Zdenka Šikla a jeho budoucí ženu Jiřinu. Šaty Evě ušila mámina kamarádka a dlouholetá „dvorní“ návrhářka Jiřiny Jiráskové Fanynka Dvořáková (o osmnáct let později je navrhla i mé současné manželce, a později i dceři).
V létě mě čekalo několikatýdenní povinné vojenské cvičení v Českém Krumlově. Z něj nám bylo dopřáno jet hromadně na výlet na Hlubokou, což byla příležitost, aby Eva za mnou přijela. Po prohlídce jsme se odebrali na procházku do tamních lesů. To neuniklo kolegovi Jánu Mlynárikovi, který mě pak před ostatními častoval pro mne strašně urážlivými výroky „to jste tam š......i jako králící“ apod. Byl jsem tenkrát velký slušňák, uráželo mě to, a velmi těžce jsem to nesl. Tak se stalo, že při střeleckém útoku o několik dní později, když mi snaživý komunista Jano vběhl mezi samopal a cíl, jsem na okamžik zaváhal. Naštěstí jsem nevystřelil, takže republika nepřišla o pozdějšího poslance FS a profesora historie z disentu.
Čas ubíhal rychle, bylo třeba připravovat se ke zkouškám a psát diplomové práce. Kromě své vlastní jsem pomáhal psát ještě jednu…
Pak v polovině ledna přišel ten den. V předvečer jsme ještě společně v posteli četli nějakou knížku spisovatelů - manželů, mj. popisující porod, a o půlnoci už Evu vezla sanitka.
A následujícího rána už jsem radostně vymačkával prsty do ledové vrstvy na okně slova.
JE TO HOLKA!
Ivo Antušek